The Boy Who Murdered Love - Poslední kapitola
Informace:
POSLEDNÍ KAPITOLA! :)
https://www.youtube.com/watch?v=8v_4O44sfjM
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Kapitola 7.
Potopená
Ty...Ty jsi mě vždycky viděl.
,,Tatsuyo, kam jsi se schovala?” dělali si ze mě legraci kluci, které jsem znala ze školky.
,,Já jsem tady!” plakala jsem.
,,Já tě nevidím, Tatsuyo!” Pár kluků předstíralo, že hledají všude kolem mě. Děvčata se tomu smála a pošklebovala se mi.
,,Tatsuyo! Tatsuyo! Neviditelná děvenko! Kdepak jsi?” opakovaly dívky neustále tuhle hloupou říkanku.
,,Já…” zavzlykala jsem. ,,Já jsem tady!” vykřikla jsem naštvaně a dala ruce v bok. Mé tváře byly vlhké a nafouklé uražeností.
,,Kde? My tě nevidíme!” Smály se děti. Nyní bych je ignorovala a využila své schopnosti: Být neviditelná. Odcizená od lidí. Ale jako malá jsem si to hrozně brala.
,,Já ji vidím.” Všichni náhle utichli, když z Císařových úst vyšla slova, po kterých jsem tolik toužila. Setřela jsem si slzy, které rozmazávaly můj pohled na rudovlasého kluka, jehož úsměv byl sladší než med. Srdce radostí poskočilo a mé tváře chytly růžovou barvu.
,,Copak? Vy ji nevidíte?” otočil se na ostatní.
,,Ano, vidíme! Vidíme tě, Tatsuyo!” změnili náhle svůj názor a zářivě se na mě usmáli. Já jejich falešné úsměvy ignorovala. Jediný komu jsem věnovala svou pozornost...byl rudovlasý Císař, který svou září zakrýval samotné slunce.
Vždy jsi se snažil vykouzlit mi úsměv na tváři, i když jsi tolik trpěl.
Trucovala jsem před školkou, kterou jsem tolik nesnášela. Pozorovala jsem své bosé nožky.
Náhle jsem zahlédla malý stín blízko mě. Zvedla jsem hlavu a spatřila Seiji-kuna.
,,Tady, Tatsuyo.” zářivě se usmál a podal mi tenisky, které jsem tolik hledala.
,,Děkuji, Seiji.” rozzářila jsem se a natáhla se po nich. V tu chvíli jsem si všimla ošklivých modřin na jeho zápěstí. Vzala jsem si tenisky a obula si je, poté jsem na něho zamyšleně pohlédla. ,,Kdo ti udělal tyhle strašné modřiny?” otázala jsem se ho.
,,To?” koukl na modřiny a ruce v rychlosti schoval za záda. ,,To je nic.” rozpačitě se usmál.
,,Kdo, Seiji?” zamračila jsem se.
,,Už musím jít.” řekl náhle a rozběhl se pryč. Sledovala jsem jeho mizející záři.
,,Nechci, aby byl Seiji-kun zraněný.” zamumlala jsem si pro sebe.
Snažila jsem se tě chránit…
Vstoupila jsem do šatny, která byla tichá. Setřela jsem si lepkavý pot na svém čele a zhluboka se nadechla. Náhle jsem zahlédla sedící osobu na zemi u jedné ze skříněk.
,,Seiji?” zašeptala jsem a pomalu k němu přistoupila. Hlavu měl skloněnou a odmítal se na mě podívat. Začervenala jsem se, protože jsem nevěděla, co říct. Dnes jsem ho celý tělocvik pozorovala. Byl to opravdu šíleně dobrý sportovec, kterého chtěl mít každý v týmu. Usmála jsem se a přiklekla si k němu.
,,Dobrá práce, Seiji.” položila jsem mu ruku na tu rudou hlavu. Chvíle ticha, která nastala mě trochu uvedla do rozpaků. Zničeho nic proti mě vystřelil a objal mě. Tiskl si mě k sobě vší silou a hlavu mi zabořil do ramena.
,,Seiji?” řekla jsem polekaně.
,,Prosím, zůstaňme takhle chvíli.”
...jako jsi ty chránil mě.
,,Paní profesorko, mohu si odskočit.” přihlásila jsem se uprostřed hodiny.
,,Proč?” zeptala se naštvaně, ale jakmile si mě prohlídla tak přikývla. Vstala jsem a mířila na záchody. Houpala jsem se ze strany na stranu a před očima se mi dělaly mžitky. Hlava mě bolela a mé tělo se ocitalo v ohni. Bylo mi špatně už nějaký čas, ale dnes se to zhoršilo.
Vešla jsem na záchody, kde mě čekalo nemilé překvapení. Dvě mé spolužačky tam kouřily a velice nepřátelsky si mě prohlížely. Těžce jsem polkla a sledovala, jak se ke mě ty dvě přibližují.
Šikana pro mě nebyla nic nového.
Navíc poté, co mi vymáchaly hlavu v záchodcích jsem ještě natrefila na něco horšího. Ploužila jsem se slabě po školní chodbě a snažila se dostat ven z téhle šílené budovy, když v tom jsem do někoho narazila.
,,Tatsuyo, co se ti stalo?” řekl šokovaně Seiji a chytl mě za ramena.
,,Nic.” zabručela jsem a chtěla kolem něho projít. Nechtěla jsem, aby mě tak viděl. Zuboženou a zničenou. Nechtěla jsem, aby ostatní viděli, že Seijova přítelkyně...je prostě nemožná. Dnes by mi to bylo upřímně jedno.
,,Kdo ti to provedl, Tatsuyo!” hrubě mě popadl za rameno a rychle ztrácel trpělivost. Císař neměl rád, když mu někdo odporoval.
,,Nech mě být!” vykřikla jsem zoufale ve stejnou chvíli, kdy jsem vyrazila dveře a vyběhla ven.
,,Tatsuyo, kam sakra jdeš!” zavrčel Seiji a rozběhl se za mnou. Chytl mě za zápěstí a škubl se mnou.
,,Nech mě!” křičela jsem a marně se mu snažila vysmeknout.
,,Pověz mi, kdo ti to udělal, Tatsuyo! A já ho potrestám!” třásl se mnou, jako by čekal, že ze mě odpověď vypadne.
,,Nedotýkej se mě! Prosím, já nechci!” vrtěla jsem hlavou a ječela na celé kolo.
,,Tatsuyo!” okřikl mě. ,,Nekřič nebo nás uslyší!”
V tu chvíli jsem se mu pokusila vysmeknout, ale mé tělo už to nezvládalo. Podlomila se mi kolena a on se mě pokoušel chytnou, ale místo toho spadl za mnou do trávy.
,,Ah!” zasténala jsem, když jsem se praštila do hlavy o zem.
,,Tatsuyo, promiň mi, ale-.” Náhle byl Seiji přerušen mým bratrem, který ho popadl za sako a odtáhl ho de mě.
Chtěla jsem Seije z posledních sil bránit, ale upadla jsem do mdlob.
Ale byli jsme oba slabý…
,,Slyšeli jste to,” Utíkala jsem po školní chodbě a pokoušel se ignorovat vyděšené hlas kolem mne. ,,Seiji prý zkolaboval.”
Ne! Ne, to není pravda. Někdo tak silný jako on? Doběhla jsem na ošetřovnu, která byla překvapivě prázdná. Přišla jsem schválně později, abych nebyla zavalena davem jeho obdivovatelů, kteří se o něj báli stejně jako já. Vstoupila jsem do tichého pokoje a slzy se mi nahrnuly do očí, když jsem ho uviděla, jak nerušeně spal. Přistoupila jsem k jeho lůžku a pohladila ho po rudých vlasech.
,,Kde je ten zatracený kluk?!” ozval se na chodbě nepříjemný chraplavý hlas muže, kterého jsem nyní tolik nenáviděla. Dveře se rozrazily a já polekaně nadskočila. Poprvé jsem spatřila otce Seije. Byl to hnědovlasý muž s ostrými rysy tváře. Poškrabal se na knírku, o který bylo dokonale pečováno. Hněv mu v očích zářil jako výstražné světýlka. Vycenil zuby a zuřivě hleděl na svého syna. V tu chvíli mou hlavou projela myšlenka: Je to skutečně otec Seije?
,,Uhněte dámo!” zavrčel a odstrčil mě.
,,To nemůžete!” protestovala jsem a odhodlaně na něj zírala. Adrenalin koloval mou krví a tep se mi zrychloval.
,,Ty mi nebudeš říkat, co můžu a co ne!” zabručel naštvaně a popadl svého syna za rudé vlasy. ,,Vstávej, ubožáku!” zařval mu do ucha z plných plic.
,,Co to sakra děláte?!” zvýšila jsem hlas a zděšeně na něho hleděla. Měla jsem sto chutí ho praštit, ale věděla jsem, že má rána by tomuhle mohutnému chlapovi nic neudělala. Mezitím se Seiji probudil a zmateně se rozhlížel, co se děje.
,,Nemáte právo být tak násilný!” vykřikla jsem a kousla se do rtu tak silně, že jsem si ho prokousla.
,,Co to kecáš za nesmysly?!” Tentokrát ho vztek donutil zrudnout a jeho ruka rychle vystřelila proti mě. Schytala jsem tak silnou facku, že mi tlak podlomil kolena a já se sesypala na zem.
,,Otče!” nevěřil vlastním očím Seiji a už chtěl něco udělat, když v tom ho jeho otec popadl kolem krku a přitáhl si ho blíže.
,,Opovažuješ se mi odporovat, Seiji?”
Naštěstí hluk, který vycházel z této místnosti, přilákal nejen studenty, ale také ošetřovatelku, profesory a samotnou ředitelku. Seijiho otec se v těch momentech změnil na gentlemana a vše vysvětli svým melodickým hlasem. Nikdo neměl podezření...Nikdo se dále nezajímal o pravdu...Nikdo nechtěl nic vědět, dokud mu byli podhazovány peníze….
Proti takové moci...jsme nemohli nic dělat...ale
Brzy jsem zjistila, že jsi byl násilím ovlivněný…
Zalapala jsem po dechu ale nepokoušela se od něj odtáhnout. Mé rty hořely a bolely. Pohlédla jsem na své zápěstí, které mělo malé jizvičky od jeho nehtů, které se mi před chvíli hluboce zabodly do kůže. Jeho rudé oči na mě zíraly plné touhy a zuřivost. Byl děsivý, přesto...Jsem se nebránila. Neodtáhla se od něj...Ani potom, co se jeho polibky na mém krku proměnily na hladové kousance. Jeho zuby natrhly slabou kůži a krev stékala podél mé klíční kosti. Náhle se zarazil a sám se ode mě odtáhl. Sklonil hlavu tak, že mu rudé pramínky zakrývaly oči.
,,Proč?” těžce oddechl. ,,Proč mi tohle dovoluješ? Proč mě prostě neopustíš jako ostatní?”
Dotkla jsem se jemně krvácející rány na krku a smutně na něj pohlédla.
,,Proč bych tě opouštěla? Pokud jsi plný zlosti a tohle ti pomáhá...klidně se pro tvoji spokojenost obětuji. Přece jenom...Když jsi spokojený ty, jsem nejšťastnější.”
Náš rozchod bylo podle všech správné rozhodnutí. Rozchod byl to, co jsem chtěli...ale ne to, co jsem potřebovali.
A brzy se naše cesty zase spojily…
Stála jsem s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima v šéfově pracovně. Těžce jsem oddechovala a vrtěla nevěřícně hlavou. Co tu děláš, Seiji?
I on byl celkem překvapený, ale na tváři se mu objevil milý úsměv, který rozbušil mé srdce.
,,Vypadáš šokovaně, Tatsuyo-chan.” pronesl laskavým hlasem.
,,O-opravdu?” zakoktala jsem a to ho velice pobavilo. Opustil bezpečí svého pracovního stolu a přistoupil ke mně blíž. Netušila jsem, že i po tak dlouhé době, budu po něm tolik toužit. Začervenala jsem se a uhnula pohledem. Seiji se zamračil a znuděně vzdychl.
Ruce, které se mi tolik chvěly, upustily podstatné dokumenty. Nevnímali jsme je. Naše pohledy se střetly a těla se vydala kupředu. V okamžiku jsme byli v těsné objetí, které obsahovalo i zuřivé polibky, které byly vášnivé, bolestivé...
Bylo to jako v tom příběhu…
,,Lišáku!” rozzářil se chlapec a objal mě. ,,Opovaž se mě někdy opustit!” mé rameno vlhlo pod jeho slanými kapkami.
,,Nikdy tě neopustím.” pohladil jsem ho po černých vlasech, které připomínaly havraní peří.
Nepatříme k sobě...Nehodíme se k sobě. Osud odmítl naše spojené cesty, ale i přesto...naše pouto to nezničí. Naše přátelství jako naopak silnější.
(Naši lásku nic nezničí)
Bála jsem se...tolik jsem se bála, že se naše cesty rozdělí…
Vyděšeně jsem zírala na rozdrcené auto. Hlava se mi stále motala a bolela. Neměla jsem na sobě ani škrábnutí, přesto jsem cítila neuvěřitelnou bolest v hrudi. Jako by mě vlastní žebro podalo do plic a ta bolest se šířila po mých nervech. Nedýchalo se mi době a před očima se mi objevovaly mžitky, které svou intenzitu zvyšovaly.
Třásla jsem se...Když jsem viděla Seije, jak sedí přímo přede mnou. Ruku měl přiloženou na oku, ze kterého vytékalo spoustu rudé tekutiny. Chvěl se po celém těle a zmateně se rozhlížel. Nevěděl, co se stalo. Nevěděl, kde je. Nevěděl, kdo je. Nevěděl, kdo jsem já…
Seiji...
,,Bylo to pro mě těžké přenést se přes to, že jsi nevzpomínáš. Bolelo to. Ale jak říkáš: Vzpomínky si můžeme vytvořit nové.” laskavě se pousmála a po tváři ji stékaly křišťálové slzy.
,,Někdy je lepší nesoudit sebe nebo někoho jiného podle jednoho příběhu. Je třeba si jich vyslechnout více a trochu se zamyslet. Seiji, ty nejsi špatný člověk. Rozhodně jsi zasloužíš být milován.” jemně mě pohladila po tváři.
,,Děkuji,” nahrnuly se mi slzy do očí. Slzy, které jsem stěží mohl ovládat. Dotkl jsem se něžně hřbetu její ruky a pohladil ji svým palcem.
,,Jsem...tak slabý…” zasténal jsem. Zavřel jsem oči, zhluboka se nadechl, ale mé srdce mě zrazovalo. Mé emoce vypluly na povrch.
Vzala mou tvář do dlaní a jedním vlídným přejetím palcem přes mou lící mi setřela slané kapky. Laskavě se usmála a zavzlykala.
,,To, že pláčeš neznamená, že jsi slabý, Seiji.” hlas se ji třásl, ale to ji neodrazovalo v pokračování. ,,Znamená to, že jsi byl silný celou tu dobu.”
Pouze jsem ji objal. Tak silně, že jsem ji mohl zlomit všechny kosti v těle. Na chvíli jsem mohl být slabý muž, který si potřebuje odpočinout. Na chvíli jsem mohl být dítě, které usíná v matčině náručí. Na chvíli jsem mohl být přítel, který dává svůj život své přítelkyni. Byl to příjemný pocit...Pocit, kdy jsem mohl přiznat všechny své chyby, své hloupé činy a své nedokonalé pohyby. Pocit být milovaný nejen pro své vlastnictví. Být milován pro to kým jsem.
,,Miluji tě,” zašeptal jsem ji do ucha a políbil do vlasů.
,,Já tebe taky.” pověděla před tím, než se dojetím rozplakala.
Pokud tenhle úžasný pocit být na chvíli slabý, malý a zranitelný v náruči někoho, kdo mě ochrání mi můžeš dát ty, Tatsuyo...Tak slibuji, že tě budu střežit a chránit.
,,Nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo, Tatsuyo…” držel jsem ji pevně v objetí.
,,Seiji…” hlas se ji zlomil.
,,Už ti nikdy neublížím…” slíbil jsem ji. Nedovedu si něco takového představit. Představit, že bych svému anděli potrhal křídla. Mé druhé já je navíc pryč. Umřelo v minulosti a doplatilo na své chyby.
,,Jsi tu?” pomyslel jsem si sám pro sebe a byl rád, že se nedočkávám žádné odpovědi. Tahle otázka byla věnována mému druhému já, které se neozývalo. Za to jsem byl vděčený...
V klidu jsem odcházel ze hřbitova, který ovládl silný vítr. Nechal jsem jít Tatsuyo napřed. Sledoval jsem její sněhově bílé vlasy a pousmál se. Poté jsem se ohlédl na matčin hrob vedle, kterého někdo stál. Byl to rudovlasý mladík, který pokládal krvavě rudé růže na její hrob. Narovnal se a podíval se mi hluboce do očí…Podíval jsem se sám sobě do očí.
,,Vždycky tu budu, Seiji. Nikdy tě neopustím.” řeklo mé druhá já a vypařilo se ve stejnou chvíli, kdy se několik barevných lístků vzneslo k nebesům. Ušklíbl jsem se a otočil se zpátky k mému anděli. Dotkl jsem se svého hrdla, která ucítilo palčivou bolest. Žízeň, kterou mohla ukojit jen jedna jediná osoba na tomhle světě…
,,Tatsuyo…”
Konec
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
