Temnota neznamená zlo ep.6
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
... „cos jí řekla?“ pustila se vztekle do elfky „cos jí řekla?!“. „polovinu důvodu, proč jsme od tama zmizely a nebojovaly“ s těmi slovy se otočila a za pár vteřin zmizela mezi stromy. Seen se podívala ke klubíčku schoulenému na zemi. Klepala se strachem, tentokrát však ne ze smrti, ale z nich. ...
„bylo by to tak těžké?“ zeptala se po chvíli mlčení, „bylo by těžké je zachránit? Vždyť vy obě jste tak… tak silné. Věřím, že by vám trvalo jen pár okamžiků…, přála bych si mít vaše schopnosti…“ dodala polohlasem a konečně na ni pohlédla. Její výraz se měnil ze smutného na nechápavý, jak si ji prohlížela. Seenina zbroj byla ušpiněná krví, na pařátech měla rýhy, jak jimi odrážela čepele. Její levý ramenní chránič byl proražený a po ruce jí stékal potůček tmavé krve. Na několika místech měla další krvácející škrábance ale už ne tak hluboké. „a kde si myslíš, že jsem byla?“ zeptala se s povzbuzujícím úsměvem. „to sis vážně myslela, že si jenom tak někde lítám, a dívám se, jak tam dole vraždí nevinné?“ kloubem prstu utřela slzu z Kasianiných očí.
„musíš si to zavázat, mohlo by to způsobit potíže…“ „to nic“ podívala se na raněnou paži a pokračovala „To se brzy zahojí. Víš… Já a Thildriel tohle děláme už delší dobu.“ Posadila se na zem a zkoumala proražený chránič. „To proto bojujeme tak jak bojujeme. To proto z nás mají ostatní temní strach stejně, jako jej z nás mají světlí. Na světě už není moc veteránů prvních válek, a většina z nich se skrývá tak jako my… Zatracený golem. Kdo to má pořád spravovat.“ Prohodila zlostně a pokračovala „Těm dole už ale nebylo pomoci. Světlí pronikají pod krytem slunce dál a dál na naše území. Pamatujeme si doby, kdy frontová linie byla přes měsíc pochodu daleko. A armády temných si bojují někde jinde. V těchhle končinách není žádná síla, která by se jim mohla účinně postavit.“.„a co legie prokletých?“ skočila ji do řeči „na jihu se povídá, že operuje v těchhle končinách, že jich jsou stovky a drží světlé v šachu. Nebo je to jenom výmysl?“. „tak tohle tě sem přivedlo?“ zeptala se smutným výrazem a pokračovala „legie prokletých byla před několika měsíci rozprášena. Ty skupiny, co se tu potulují, jsou mimo jiné zbytky armády světlých, co se tudy pokusila prorazit během léta. Porazili jsme je, ale pokud vím, naživu jsem jenom já a Thildriel.“ Kasian si pomalu uvědomovala význam jejích slov. „Vy jste z …“ a ta slova ji uvázla v hrdle.
Seene svěsila hlavu a teď to byla ona, komu se do očí vkrádaly slzy, „tenkrát“ pokračovala polohlasně „tenkrát nás bylo přes šest set. Všichni do jednoho skvělí válečníci a ještě lepší kamarádi. Někteří z nás byli i veteráni. Když se začalo mluvit o armádě světlých, Asmar proti nim okamžitě vytáhl se vším, co jsme měli. Postavili jsme se jim na nejmenovaném poli jihovýchodně od tub. Nás šest set, proti dvěma tisícům světlých. Tři prapory proti deseti. A my je poráželi. Světlí padali po stovkách, a my měli jen malé ztráty. Draze platili za svůj útok, a už to vypadalo, že vezmou nohy na ramena. Byli nalomeni, jejich bojový duch se totálně rozplynul, ale pak se karta obrátila. Na obloze se objevila letka gryfů. Nevěděli jsme, že tam jsou a dokonale nás zaskočili. Všichni co měli křídla, démoni, harpie, I upíři obětovali spousty sil, aby se za dne zvedli ze země, jsme jim vyrazili vstříc. Jenže tohle nebyli obyčejní jezdci, byla to elitní letka. Padesát letců v modrých pláštích s královským znakem na zádech. Proti několika desítkám našich. Nemohli jsme dovolit, aby se zapojili do bojů na zemi, ale byli nad naše síly. Smetli nás z oblohy, jako bychom byli jenom hejno ptáků, a my jich sebou vzali jenom pár. Pak začali nalétávat na naše. Pamatuju si, jak jsem dopadla s roztrženým křídlem a rozříznutou nohou na zem. Střed našich sil se to dobou ještě držel. Lukostřelci sestřelovali gryfy z oblohy, ale platili za to krutou daň. Když padli i oni, gryfové přistáli. Rozjeli se po bojišti a jako těžká jízda a drtili vše, co se jim dostalo na dosah. Slyšela jsem křik mých přátel a věděla, že jim nemůžu nijak pomoct.Když padl poslední z nás, z armády světlých zbylo něco přes prapor, ale taky přes třicet gryfů s jezdci. Doplazila jsem se k našemu praporu, vztyčila ho a čekala na smrt. Chtěla jsem zemřít hrdě. Jak se na démonku sluší. Jezdci mezitím převzali velení nad zdecimovaným vojskem a rychle je přeskupili. Mě obklíčila pětice z nich. Jejich velitel sesedl, tasil meč a šel ke mně. Měl na sobě bohatě zdobenou zbroj a runový meč mu plál v ruce bílým plamenem. Nepochybuji, že patřil k nějaké vysoce postavené vojenské skupině. Možná že to byl i nějaký šlechtic. Ve tváři měl posměšný výraz a já jen čekala, kdy mi zasadí konečnou ránu. A pak…“ stočila hlavu na stranu a pohlédla na Kasina. Ta seděla a přímo hltala každé její slovo „ …pak, jakoby od nikud, začaly přilétat šípy a kosit zaskočené jezdce i jejich gryfy. Z těch třiceti jich přežila ani ne polovina, stejně tak jejich zvířat. Když palba pominula, vyběhla z lesa asi dvacetičlenná skupinka průzkumníků, kteří nám měli hlídat záda. Vrhli se na překvapené jezdce a bitva se rozpoutala na novo, i když v menším měřítku. Bylo jasné, že nemají šanci, ale i tak bojovali až do konce, a než padli, zůstalo jenom pár jezdců, a žádní gryfové. Thildriel tam byla taky. Ona a ještě jeden z její jednotky se postavili mezi mě a velitele letky, který jejich odstřelování nějak přežil. Jejich zbraně se střetly a tvořily neopakovatelný obrazec. Velitel světlých bojoval s oběma zároveň a vypadalo to, jako by to byl nějaký podivný tanec. Když padli ostatní průzkumníci. Zbylí světlí se shlukli kolem, a sledovali to představení. Já sama z nich nemohla spustit oči. Tedy až do chvíle, když mě chytila něčí paže. Otočila jsem se a uviděla jednoho z našich lichů. Byl těžce zraněný, stejně jako on jsem věděla, že nepřežije, ale on se nechtěl zachránit, chtěl pomoct. Tenkrát použil zbytek své životní síly a uzdravil mě. Křídlo mi srostlo a rána na noze se zacelila, jako by nikdy nebyla. S novou energií jsem zabodla prapor do země, roztáhla křídla, a vzlétla k nebi. Nahoře jsem se ale zamyslela. Mohla jsem utéct, ale nemohla jsem tam ty dva jen tak nechat. Kdyby už nic jiného, dlužila jim svůj život. Létala jsem tedy okolo a hlídala, aby se k nim nikdo nepřiblížil. Neodvažovala jsem je prostě popadnout a uletět, a tak jejich souboj pokračoval. Síly byly celou tu dobu vyrovnané, ale pak druhý průzkumník zakopl o tělo a spadl na zem. Než se vzpamatoval, velitel ho přišpendlil k zemi. Je ironie, že smrt toho průzkumníka, ho vlastně stála vlastní život. To probodnutí ho totiž stálo důležité vteřiny které Thildriel využila a zabodla mu její ostří zezadu do krku. Když se pak svalil na zem, jeho runový meč zůstal stále uvězněný v těle toho druhého. Pak proletěla zrakem po přihlížející armádě. Jeden ze zbylých jezdců se k ní pokusil připlížit zezadu, ale já jej zarazila do země, když jsem se snesla na zem. Dodnes nevím, jak to udělala, ale do té chvíle slunečné poledne se změnilo. Přihnaly se mraky a vypukla prudká bouře. Stály jsme tam zády k sobě, obklopeny praporem světlých. Z jejího meče odkapávala světlá krev jejich velitele a v očích jí plál oheň. Já popadla náš prapor, který byl poblíž, a držela jej vzpřímeně. Látka se třepotala ve větru a byl to nádherný zvuk. celkově tam na nás musel být úžasný pohled. Pak vykročili další dva jezdci proti ní a jeden proti mně. Neměla jsem čas sledovat, co Thildriel provádí. Ten, co šel po mně, se už napřahoval k ráně. Opět jsem zabodla prapor do země, jednou rukou mu sevřela zápěstí s mečem, druhou ho chytla pod krkem a zvedla ho ze země. I když patřil mezi elitu, byl to pořád jenom člověk, co se chtěl pomstít za mrtvého velitele. Byl mladý, a podcenil mě. Bylo snadné mu tu ruku zlomit. Když pak křičel bolestí, zesílila jsem sevření kolem jeho krku a za chvíli už sebou ani neškubal. Odhodila jsem jeho tělo před přihlížející a otočila se k elfce. jak jsem řekla, nevím co se tam dělo, ale ti dva už leželi na zemi a ona stála zakrvácená nad nimi. Pak už jí jenom stačilo, aby udělala pár kroků směrem ke zbylým dvěma jezdcům před ní. Těch pár zbývajících jezdců, a celý ten prapor, prostě utekli. Kdyby se na nás tenkrát vrhli, neexistuje šance, že bychom přežily. Ale ten efekt souboje, to že velitel letky prohrál souboj, to že je rozprášil třikrát slabší protivník. Gryfové leželi v prachu a jejich jezdci padali stejně rychle, jako oni. To byla jejich poslední kapka. Prostě se rozutekli pryč“
Kasian si představovala, co jí Seen vypráví. Sama ji viděla po malé šarvátce a i tak vypadala úchvatně. Thildriel si sice představit nedokázala, ale alespoň trochu chápala, co si asi mysleli světlí, když na ně hleděli. „to bylo před čtyřmi měsíci“ pokračovala „od té doby jsme spolu, potloukáme se po kraji. Přežíváme, jak to jenom jde. Lovíme světlé kdykoli na ně narazíme. Členové legie byli považováni za odpadlíky a ostatní s námi taky tak zachází. Další důvod se skrývat.“ S těmi slovy se jí zahleděla do očí, už tam nebyl smutek, ani strach, ale úcta. „jestli máš ještě nějaké otázky, počkej do tábora, měli bychom dohnat Thildriel.“ Zvedla ji na nohy a za chvíli už obě utíkaly do kopců.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
