I See You! - THE END
Informace:
Poslední díleček...
„To nic..." řekl a otočil se zpět k pomlácenému Percymu. Natahoval ruku aby mu mohl dát poslední ránu. Skočila jsem přímo před jeho pěsť, která jako zázrakem skrze mě neprošla. J-já ji zabrzdila.
Držela jsem jeho obří ruku přímo přede mnou. Nechápavě koukal před sebe. Protože mě neviděl. Snažil se mi vycuknout, ale já se ruky držela jako klíště. „Hej, co ti je?" ptal se jeden držíc Percyho ruku. „Něco mě drží!" zařval naštvaně a pokoušel se dál z mého stisku uvolnit.
„Nic tě nedrží, nikdo jinej tu není!" posmíval se druhej.
„Něco jo!!" zařval naštvaně. Zatáhl ruku zpět, tahal jak jen nejvíc mohl. Nakonec jsem svůj stisk povolila a obr se povalil na zem jako želva. Konečně jeho poskokové pochopili, že si srandu nedělal, Percyho pustili a dali se na útěk. „Co to k***a je!??!!" křičel jeden. „Hej kluci počkejte!!" s těžkostí se zvedl z betonové země a pelášil za nimi.
„V pořádku?!" rychle jsem si vzpoměla na pomláceného Percyho, který se jen tak, tak udržoval v kleku na kolenou. Sehla jsem se k němu a pokusila se ho podepřít, aby mohl vstát ze studené země. „Vydrž!" soustředila jsem se, aby se mi to povedlo. „Bude všechno dobrý!" uklidňovala jsem. A tím se snažila uspokojit nějak svůj vlastní strach. Jako zázrakem jsem se ho mohla dotknout. S těžkostí zvedl svou ruku a naznačil, abych ho nechala být. Opřela jsem ho o zeď. „Díky..." zakašlal a otřel si obličej do rukávu své mikiny.
„Dokázala jsi to." usmál se. I v takové chvíli kdy by do smíchu zrovínka jemu být nemělo. „Dotkla ses." natáhl ke mě svou ruku. „Můžu se tě dotknout." přejel přes mou hlavu a já to ucítila... Teplo jeho ruky, což bych jako duch vůbec neměla.
„Je to příjemné? Když to můžeš i cítit?" stekla mu slza po tváři. Vykuleně jsem na něj koukala, vůbec jsem nechápala co se děje.
Polkla jsem. Jakoby bez jakékoliv zábrany jsem Percyho pohladila po tváři, pomalu jsem se k němu přibližovala až jsem cítila i jeho dech. „Miluju Tě..." zašeptal a přitiskl svoje rty na ty mé. Políbil mě tak sladce až jsem si přišla znovu mezi živými.
„Konečně ti můžu projet vlasy svou rukou..." řekla jsem se štěstím ve tváři a rukou mu prohrábla lehce kudrnaté bílé vlasy. Do očí se mi začaly drát slzy, které mi stékaly přes tváře kde se ladně pustily a padaly k zemi.
„Děkuju za všechno..." pronesl. Po jeho krátké větě se mi rozzářila ruka, začaly z ní stoupat malinké bublinky jako bych se rozpouštěla. „...v pořádku, neboj se." obejmul mě mé vystrašené já, které netušili co se děje. Já mizím?
Zavrtala jsem nos do jeho ramene, schovala jsem se. Přestávala jsem cítit to příjemné teplo. Před očima mi v tu chvilku projížděly vzpomínky, ne z mého života, ale z posmrtného života, který jsem strávila s Percym.
„Taky Tě miluju..." jeho obětí se stratilo. V pořádku jsem prošla zkrz jeho ruce a postavila se. Rozbrečel se, ale při tom se usmíval, byl to hřejivý vlídný úsměv. Na zádech jako bych nesla něco velkého. Křídla. Bílá jako Percyho vlasy.
„Percy, já- jà mám křídla!!" zajásala jsem a pořàdně s nimi zamávala, s ním to ani nehlo. Nevidí mě. Sesb8ral se že studené země a kulhavým krokem se vydal přímo proti mě, na což prošel zkrz mé tělo a nechal mě za sebou.
Pronásledovala jsem ho. Došel domů. Vešel dovnitř a nejspíš šel přímo do svého pokoje. Vznesla jsem se, prošla zdí a koukala na něj. Něco psal u svého pracovního stolu.
"El, jsem si jistý, že to čteš... Již tě nemůžu vidět, protože jsi nyní mým Andělem Strážným. Byla jsi jediný duch, se kterým jsem strávil tolik času a díky tomu, bylo jen otázkou času než by se z tebe stal Anděl. Přál bych si aby jsme spolu strávily toho času ještě víc. Miluju Tě, Percy."
Stálo na malém papírku, který vysvětloval kdo jsem teď. „Budu na Tebe dávat pozor, ať se děje, co se děje." zašeptal jsem mu i když mi bylo jasné, že nic neuslyší.
Jestliže jste doma sami a zdá se vám že za vámi, někdo stojí, ale nikdo tam přesto není. Nemáte se čeho bát, je to jen váš Anděl Strážný, který na vás dohlíží.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
