Anime World CZ/SK - Příběhy

  Začala jsem ho tak trochu dolejzat, kam šel on tam i já, protože by si se mnou jinak nikdo nepovídal a já bych se unudila k smrti (I když už umřít nemůžu!).

„Co budeš dnes dělat?" zeptala jsem se a vesele se pousmála.

„Učit se a pak tě naučíme zvedat věci..." pronesl ledově a na svém stole rozložil několik tlustých knih. „Zvedni jednu..." pobídl mě.

 

Já natáhla ruku a knihu se pokusila zvednout, ale má ruka prošla zkrz jakoby nic. „Takhle to je i s lidma?" zeptala jsem se a ruku natáhla i směrem k Percymu, který se na mě znuděně díval. Moje ruka prošla i zkrz něj, což mi bylo docela líto protože bych ráda pohladila jeho kroucené bílé vlasy a chtěla bych cítit jak jsou nejspíš hebké.

 

Když jsem na to myslela, zrudly mu tváře jakoby něco tušil. „Musíš chtít!" přikázal.

„Ale já chci tu knihu zvednout, ale to prostě nejde!" naštvala jsem se rukou bouchla do stolu.

 

Opravdu to udělalo ránu. Prostě "BUM!" 

„A takhle i tu knihu!" pousmál se nakonec.

Celodení trénink zvedání věcí, skončil k večeru, kdy jsem stále nedokázala knuhu zvednout. Povedlo se mi to tak napůl když mi Percy stál po boku, to jsem knihu zvedla a propadla až když jsem se na něj rozveseleně koukla a on mi úsměv oplatil, v tu chvilku spadla tlustá kniha přímo na jeho nohu.

 

Za což jsem se hrozně omlouvala, ale... Že byl fakt naštvanej i když jsme se tomu později smály. 

 

Byla jsem u něj doma, zmínila jsem to už? Asi ne...

Pak si šel lehnout, já seděla na zemi když usínal a pozorovala ho, protože duchové spánek nepotřebují. Opřela jsem se o postel, konečně se mi povedlo nepropadnout, jako když jsem se pokusila sednout na židly.

Koukala jsem na jeho spící rostomilý obličej, bylo mi do pláče.

 

„Proč já?" zeptala jsem se nahlas. „Jsem tak hrozná?" ptala jsem se sama sebe s brekem v očích.

„Nn...si fajn..." zabrblal spící Percy.

Tak nějak mě to uklidnilo... Jeho slova. Jak mi to říkal bylo to hřejivé, od nikoho jiného jsem něco podobného nikdy neslyšela.

 

Lehla jsem si na zem a přemýšlela... Co bude dál?

 

Ráno, když se Percy probudil, udělal si snídani. Ano, zase jsem mu byla přímo za zády. „Včera jsi při spaní rostomile brblal..." zašeptala jsem.

Trochu se začervenal „Ale když jssm to říkal tak jsem ještě nespal..." otočil se na mě.

„Já to řekl tak jak to cítím já..." usmál se. Zrudla jsem. Dneska bylo pondělí, takže musí zas so školy...

Mé rozhodnutí bylo jednorázné, chci jít taky! 

 

Ve škole jsme spolu procházeli chodbou. „Ještě, že nám ta kravka už neotravuje život..." slyšela jsem jak ai skupina mích bývalích falšných kamarádek (mrch) povídá o mě.

Udělalo se mi z toho na nic, zastavila jsem. Percy se na mě otočil a koukal co to dělám. Začala jsem povzlykávat.

 

Ze mě se koukl na dívčí partičku, projel je vražedným pohledem a vyrazil pohodovým krokem k nim.

„Mely by jste bejt raději sticha, i mrtvý vás můžou slyšet..." pronesl klidně. Populární dívka známá jako "IDOL ŠKOLY" se postavila přímo před něj. „A co s tim chcíplotina asi udělá?" tahle věta mě probodla zkrz na zkrz. „Ona nic, já vykonám za ní!" řekl a dívce vrazil facku. „Už se o El nezmiňuj... Ať může v klidu odejít..." nandal si kapucu černé mikiny přes hlavu a vrátil se ke svému klimbání do třídy.

 

„D-díky..." zakoktala jsem. Najednou jsem měla v sobě tolik smíšených pocitů, že by je jeden na prstech nespočítal. Smutek a přesto zároveň i štěstí... „Nemáš zač, udělala bys určitě to samý..." usmál se na mě.

Zas to vypadalo jako když se baví sám se sebou a já z něj nechci dělar ještě většího blázna než je.

 

Když jsem byla ještě živá nikdy by mě nenapadlo, že on bude někdo s kým vůbec někdy prohodím nějaké to slovo.

„Jsi jediný olravdový kamarád, kterého jsem kdy měla." řekla jsem a se slzamy v očích se pokusila o důvěryhodný úsměv.

 

-

Po škole jsem ho nechala na nějakou dobu samotného. Poflakovala jsem se po městě. A pak si všimla Percyho, který šel s nějakýma gorilákama do tmavé uličky. „Tohle snad..." doufala jsem že to není tak jak si myslím. Rozběhla jsem se za nimi.

 

„Percy?" zavolal jsem tiše. Mezi tím jsem uslyšela slabý křik. Rychle jsem utíkala dál až jsem se dostala až na místo kde byli.

 

„Ty sk**vysyne, mlátit mojí holku nebudeš ubožáku!" zakřičel na Percyho, který byl bezmocně držen dvěma klukama za ruce. Ten obr mu vrazil pěstí do břicha, tajovou silou až jsem si říkala jestli nemá po vnitřnostech, čemuž odpovídalo i to že vykašlal krev.

 

„Nechte ho!!" rozkřikla jsem se. Nic, neslyšeli a týrali ho v klidu dál jakoby se nechumelilo. „Neee!!!!" zařvala jsem co nejvíc to šlo. Jak mu pomůžu? Co mám dělat??

 

Z posledních sil zvedl hlavu a té gorile se výsměšně usmál do ksichtu. „Tvoje holka pomlouvala mou kamarádku...proto..." řekl kamarádku?

 

„Mě nějaká tvoje "kamarádka" nezajímá!!" zakřičel ten obr hlasitě a znovu mu vrazil pěstí.

Na tohle se nemůžu koukat, rozbrečela jsem se jako malé dítě. "Ne,ne,ne PROČ proč se tohle děje?!!" říkala jsem si vztekle v hlavě a trochu se obviňovala.

 

Rozběhla jsem se k nim, jak to jen šlo bušila jsem tomu obrovy do zad, ale mé ruce projížděly zkrz. „Nechte hooo!!!" zařvala jsem z plných plic.

 

Obřisko se na mě otočilo. „Slyšeli jste to?" zeptal se jeho dvou kompliců. Slyšeli mě?

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.