Temnota neznamená zlo ep.5
Informace:
jestli jste četli předchozí díly, tak vám asi došlo, že informace k povídce moc nepodávám :] zkrátka nevím, co tu napsat.
PS:
tahle část je trochu kratší ale snad to nevadí.
každopádně, příjemné čtení, pokud se to dá říct.
... „Omlouvám se“ ozvalo se z rohu „měly byste jít, jak jsem říkala, působím jenom potíže“. „kdyby to bylo tak jednoduché“ povzdechla si elfka a podívala se směrem k Seen. Ta ji oplatila pohled nevinným úsměvem a pokrčenými rameny. Kasian nepochopila, co tím myslely, ale na tyhle úvahy teď nebyl čas. Z chodby k nim přicházely zvuky kroků, a bylo jich hodně. ...
Dveře na opačné straně místnosti se rozletěly a dovnitř vběhly dvě bestie. Jejích aury zaplnily místnost až k místu, kde se střetly s aurami démonky a elfky. Ve vzduchu to při té srážce zajiskřilo a bestie se zavrčením zaútočily. Kasian měla pár vteřin na to si je trochu prohlédnout. Včera večer neměla čas. Vážně byli podobní divokým vlkodlakům, jenom byli menší a s krátkou, světlou srstí. Z tlam jim trčely tesáky, dlouhé jako nože ale drápy na tlapách byly nějak moc krátké. A měli obojky. Mutanti, vyšlechtěni světlými k lovení temných. Srdce se jí rozbušilo a její oči přeskakovaly z útočících bestií na dvojci stojící před ní a zase zpátky. Přála si, aby dokázala vystupovat tak klidně jako ony. Celá se třásla, jenom co ty bestie spatřila.
O chvíli později však pochopila, co jim ten klid dovolilo. Thildriel vystřelila jeden ze svých černě opeřených šípů a ten z poloviny zmizel v lebce bestie. Smrt si ji našla okamžitě. Druhá se dostala až k Seen a skočila na ni. Ta ji v letu chytila pod krkem a zvedla ze země, jako by nic nevážila. Tesáky klapaly naprázdno a tlapy se míhaly vzduchem.Teď se do místnosti vřítilo sedm lovců a zkoumalo situaci. Když si jich démonka všimla, roztrhla bestii na dva kusy, a ty jim hodila k nohám. Zaraženi výjevem, který zřejmě nečekali, stáli na místě a hleděli na ně.
Skupinu vedl elfí válečník. Stříbrná zbroj i meč se slabě leskly v záři ohně v krbu. Dlouhé, rovné vlasy měl za uchem spuštěné na ramena a obličej se mu zkroutil vztekem. Vedle něj stála o trochu menší elfka se stejnou výbavou a zbytek byli lidé v kožených zbrojích, s kulatými štíty v jedné ruce a krátkým kopím v druhé. Zírali střídavě na pozůstatky u svých nohou a na ty, jež to udělaly. Kasianino překvapení bylo stejné jako to jejich. Ještě nikdy nic takového neviděla.
Z šoku ji probral až bojový pokřik, jak se vrhli do útoku. Když byli v půli místnosti, hodila mezi ně Thildriel jednu z lahviček. Místnost okamžitě zalila černá mlha, ve které aury světlých zářily jako majáčky. Kasian sledovala, jak jeden po druhém zhasínají, a s nimi i pomatené hlasy. Za chvíli nezbyl žádný světlý bod, a když se pak z oblaku vynořila Seene, zírala na ni s otevřenou pusou. Takhle nějak si představovala krvavé anděly z legend o první válce. Stála tam, zborcená krví. Na zádech měla těsně složená křídla, mezi nimi trčela rukojeť meče, stále v pochvě. Z pařátů ji na podlahu kapala světle rudá krev a s omluvou v očích se dívala na vyděšené kotě v rohu místnosti.
Mlha se pomalu usazovala a odhalovala potrhaná těla světlých. Bylo jasně poznat, která koho zabila. Oběti démonky byly roztrhané na kusy, chyběly jim celé části těl nebo měli hluboké rány po spárech. Oběti Thildriel měly naopak sotva viditelné zranění, podříznuté hrdla, probodnutá srdce. Elfovi ještě trčel z hrudi šíp, který prošel jeho zdobenou zbrojí. Ani si nevšimla, kdy vystřelila. muselo to být hned potom, co hodila tu lahvičku. „musíme se hnout“ prolomila elfka mlčení. Seene popadla oba batohy, jeden podala Kasian, druhý Thildriel a sama vyrazila z místnosti. Elfka přistoupila k otřesenému kotěti „teď už víš, co jsem myslela tím, že s námi to není o moc bezpečnější než v lese“ Konejšivě ji položila ruku na rameno a lehkým posunkem ji naznačila, že je čas vyrazit. To bylo poprvé, co na ni promluvila první.
Společně s elfkou vyběhly zadním vchodem. Leželi u něj další čtyři mrtví a podle způsobu jejich smrti se zřejmě potkali se Seen. Utíkala bez přemýšlení. Křik umírajících z osady jí děsil a ona se nechtěla ohlédnout zpátky. Nechtěla si připomínat to peklo, které světlí rozpoutali. Soustředila myšlenky na plášť, vlající za elfkou utíkající před ní a naštěstí jí to pomáhalo. Během několika okamžiků zmizeli v lese a po několika minutách už z osady zbyl jenom sloup kouře na obzoru. Démonku neviděla od chvíle, kdy opustila místnost před nimi. Pokračovaly dál další půlhodinu, než se konečně zastavily.
Kasian už sotva popadala dech, Thildriel oproti ní zase nevypadala ani trochu zadýchaně. „ještě kousek, tam v těch kopcích si odpočineš“ ukázala na kopce před nimi a krokem vyrazila dál. „co jste vlastně zač?“ zeptala se bez varování Kasian. „jak to, že jste ty světlé pobili během tak krátké chvilky, a proč jste při bohyni nepomohli v té osadě?“ upřela na ni své zelené oči a čekala „Bohyni do toho nepleť“ zazněla odpověď hlasem, ve kterém bylo slyšet varování a smutek zároveň „nevím kdo jsi, od kud jsi přišla, ani kam jdeš. A stejně tak ty nevíš nic nás. Nemáš ani ponětí, kolik podobných skupin jsme se Seen už pobily. Ale jich prostě neubývá. Tvrdí o nás že jsme jenom zvířata. Přitom oni páchají škody větší než naštvaný drak. Vypalují vesnice i města. Zabíjejí, kradou, unášejí, a to není ani zdaleka to nejhorší. Myslíš si, že mi není těch dole líto? Myslíš si, že jsem chtěla, aby se tohle stalo?“ teď už křičela, nehledě na nebezpečí, kterému je tak vystavovala „tohle byla pátá osada za poslední dva měsíce. Nás dvě nikdy nikde nepřijali, a my je přesto bránily. Čistily okolí od světlých, a co udělali oni? Prostě nás vyhnali a ignorovali naše varování. Žádná prevence, raději plýtvali silami na to, aby dostaly pryč nás. Světlých je pořád více a my dvě na to rozhodně nestačíme. Pobijeme jednu skupinu, ale o pár kilometrů dále je druhá, která kolem nás proklouzne, a pak se stane tohle. Přitom by stačilo, aby tady císařovna poslala pár zkušenějších nekromantů. Uvědom si, že my nejsme armáda“.
Elfka svůj výklad umocňovala gestikulací rukama a její hlas se nesl krajinou. Nejspíše by v tom i pokračovala, kdyby vzduchem nezazněl zvuk křídel. Chvíli na to kousek od nich přistála Seen. „Co se děje?“ zeptala se, když si prohlédla situaci. Elfčiny oči přímo jiskřily zlobou a směřovala ji směrem ke Kasian. Ta klečela na zemi se sklopenýma ušima, oči plné slz měla přivřené a rukama se objímala, jako by se chtěla zahřát. „cos jí řekla?“ pustila se vztekle do elfky „cos jí řekla?!“. „polovinu důvodu, proč jsme od tama zmizely a nebojovaly“ s těmi slovy se otočila a za pár vteřin zmizela mezi stromy. Seen se podívala ke klubíčku schoulenému na zemi. Klepala se strachem, tentokrát však ne ze smrti, ale z nich.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
