Demon - 4. kapitola
Informace:
Law, Jane a Nori se vydávají na cestu za Ryuuem a jeho království. Cestou Nori dostane hlad a Law jde pro něco k jídlu, ale narazí na tři hyeny, kterými se utká. Vrací se bez jídla. Všichni tři rychle běží se schovat. Jane objeví jeskyni, kam se schovají, ale stále jsou v nebezpečí...
Výprava na ,,Výlet''
Po týdnu trénování, kdy se zdokonalily naše schopnosti, jsme plánovali vyrazit do světa Ryuua jménem Kalibra. Věděl jsem, že to nebude pohodlná cesta, kde na nás bude čekat plno nebezpečí a nástrah, ale už jsem se tolik nebál. Teda hlavně o Noriho. Uměl s mým, teda jeho mečem dobře zacházet. Naučil jsem ho pár triků. Ruce, ale měl obvázané a musely ho i bolet, jak se mu strhaly všechny puchýře a mozouly na rukou při trénincích. Ale nikdy si nestěžoval.
Došli jsme do zámku, kde na nás čekal můj otec. Teda teď náš otec. Jak Jane, tak i Nori mu říkali otče, jako já. Sám jim to navrhnul a oba ho poslechli. Z otce šel vážně strach i respekt zároveň.
,,Jsem rád, že jste před cestou se ještě za mnou stavili.’’ pozdravil nás otec v královské síni. Všichni jsme byli oblečeni do pohodlného oblečení. Jane měla na sobě černé tílko přilehlé k tělu a džíny, které taky byly černé a přilehlé k nohám. A na nohou nadkolenky, nebo jak se těm botám říká. Nori měl černé triko s nápisem na hrudi ,,I’m very a Hero.’’ a černé rifle. Na nohou měl černé polobotky. A já? Já měl černé volné tílko a černé kalhoty a černé botasky. Všichni jsme byli v černém.
,,Bez rozloučení, bychom nešli otče.’’ odpověděl jsem za nás všechny.
,,To jsem rád. Berte na vědomí mé rady a neohlížejte se za sebe. Postupujte hezky pomalu, ale s hlavou vztyčenou. Určitě zvítězíte. Držte se hezky pohromadě a nerozdělujte se. Jste jeden tým a jako jeden tým bojujte.’’ dával nám další rady můj otec. Všichni tři jsme pozorně poslouchali, co nám otec říká. ,,Tak a teď jděte. Lawe, ty cestu znáš, přesto vám dám mapu. Až překročíte práh tohoto království, tak se připravte na různé stvůry, které po vás půjdou. A je jim jedno jestli jste démon, upír nebo člověk. Budete pro ně nepřítel.’’ dával další moudra. My tři jsme pozorně naslouchali a nepřerušili otce. Když domluvil panovalo chvíli ticho. Nikdo nic neříkal. ,,Tak a teď jděte.’’ řekl. Všiml jsem si, jak má na krajíčku. Hodně mě to překvapilo. Ale pochopil jsem, že nechce, abychom ho takhle viděli.
,,Bando razíme. Díky otče za všechno.’’ promluvil jsem do ticha a poděkoval otci za veškerou jeho trpělivost, kterou s námi za ten týden měl. Všichni jsme se otočili a vyrazili na cestu. Okem jsem si všiml, že otec se otočil a kráčel do zámku.
My jsme šli pěšky a potichu. Nikdo nic neříkal. Každý byl zachmuřen do svých myšlenek. Já zrovna přemýšlel o tom, co nás čeká a nemine až překročíme hranice našeho království. Jestli tam na nás někdo už čekat bude nebo ne. A jaké nástrahy tam na nás čekat budou, a které ne. Blížili jsme se ke konci našeho království. Les pomalu houstl a byl temný až strašidelný.
,,Zdá se mi to, nebo ten les je hustější a hustější?’’ zeptal se Nori.
,,Blížíme se ke konci pozemků našeho království. Poté přejdeme hranici a nevím co na nás bude čekat.’’ řekl jsem oběma. Oba mlčeli, ale když jsem se na ně podíval, všiml jsem si, jak jsou připraveni k boji. I Nori měl vážnější výraz v obličeji, než dřív. Jane se změnila po té přeměně, nebo možná byla taková i ve skutečnosti, nevím. Moc dobře v lidském světě jsem ji neznal. Ne tak dobře, ale myslím si, že se moc nezměnila a její vážnost mě přitahovala čím dál tím víc.
Po dvou hodinách cesty jsme dorazili na rozcestí. Došli jsme k hranicím. Cestou jsme na nikoho nenarazili, za což jsem byl rád. Nechtěl jsem nikomu nic vysvětlovat, ale kdybychom narazili, vysvětlovat, bychom museli. Je to slušnost, když se někdo na něco zeptá. A i když jsem démon, tak jsem byl slušně vychovaný svým otcem. Podíval jsem se na ty dva a nadechl jsem se, že promluvím.
,,Tak lidi, uděláme krok a jsme za hranicí našeho pozemku. Nevím co nás tam čeká, ale žádná zábava to nebude. Bude dobré se držet pohromadě. Souhlasíte?’’ zeptal jsem se a podíval jsem se na oba.
,,I tvůj otec to říkal, tak já s tím souhlasím.’’ promluvil po chvíli Nori. Jane jen mlčky přikývla, na souhlas. Všichni jsme udělali krok vpřed a vykročili jsme. Nikde nikdo nebyl, a šli jsme dál.
Chvilku jsme šli mlčky. Nikdo nic neříkal a pozorovali jsem okolí, jestli někde někdo nezaútočí, nebo se neschovává.
,,Lawe, mohu se na něco zeptat?’’ promluvila konečně Jane. Podíval jsem se na ni.
,,Ptej se.’’ řekl jsem a zase jsem byl ostražitý jako rys.
,,Kde máš matku?’’ zeptala se Jane na mou matku. Chvilku jsem byl z ticha. Nic jsem neříkal.
,,Nepoznal jsem ji. Je to upírka, ale utekla od nás, když jsem byl malé děcko.’’ nakonec jsem Jane odpověděl.
,,To je mi líto.’’ odpověděla Jane, aniž by se na mě podívala. ,,Škoda že jsem neměla možnost se rozloučit.’’ posteskla si po chvíli Jane.
,,Promiň.’’ omluvil jsem se Jane. Ta se na mě podívala.
,,Za co?’’ zeptala se překvapeně Jane.
,,Že jsem ti to neumožnil, ale nebyl čas.’’ vysvětlil jsem to.
,,Neomlouvej se, za nic nemůžeš. Chápu, že si pospíchal.’’ usmála se mile Jane. Úsměv jsem jí oplatil.
,,To je fakt. Kvůli portálu pospíchal.’’ promluvil Nori a zastal se mě.
,,To taky, ale hlavně jsem nechtěl, aby ses Jane probrala a někoho pokousala.’’ vysvětlil jsem pravý důvod, proč jsem rychle Jane vzal do svého světa.
,,V pohodě, i tak to chápu.’’ přikývla Jane. Dál jsem se o tom nebavili. Dál jsme šli mlčky a byli jsme stále ostražití. Cítil jsem blízko několik zrůd, které nás zpovzdálí sledovali. Ale nezaútočili. Buď jim to někdo zakázal, nebo na něco čekali. Čekali, na léčku, kterou přichystali. Nevím. Ale nejen já, ale i Jane je zpozorovala. Jediný Nori neměl o nich ponětí a tak jsem to chtěl nechat. Nechtěl jsem ho nějak děsit. Jane to musela pochopit, protože mlčela taky.
,,Nedáme si nějakou baštu?’’ zeptal se Nori po nějaké době. S Jane jsme se na sebe podívali. Uvědomil jsem si, že Nori je pouhý člověk a potřebuje stravu.
,,Něco ulovím.’’ řekl jsem a rychle jsem zmizel, než někdo stačil něco říct.
V lese kromě zrůd byla i zvířata. I když se ostatní zrůdy dokázali obejít bez jídla několik dní, ale i tak tu stravu potřebovali a proto tu byla i zvířata. Po chvíli jsem zahlédl zajíce. Schval jsem se a čekal jsem, až se usadí a budu ho moci chytit. Když se ozval hvizd a zajíc utekl.
,, Kruci.’’ zaklel jsem potichu. Přesto jsem zůstal dál schovaný.
,,Musí být někde tady. Cítím ho.’’ ozval se čísi hlas. Hlas jsem nepoznával, ale bylo mi jasné, že ty hlasy mě znají. Že bych jsem byl až tak proslaven? Ptal jsem se sám sebe v duchu a doufal, že mě nenajdou. Nebo aspoň jsem si myslel, že mě znají.
,,Kde je ten sráč.’’ ozval se další hlas. Tentokrát patřil dívce. Nebo to aspoň byl dívčí hlas.
,,Ale není jediný.’’ dodal třetí hlas.
,,Cítím člověka.’’ řekl ten první hlas. A sakra cítí Noriho. Pomyslel jsem si.
,,Chcete mě ne?’’ nakonec jsem vylezl ze své skrýše, abych jsem na sebe upoutal pozornost a ty dva nechali být.
,,Koukejme se, kdo nám to vylezl ze své skrýše.’’ posmívala se dívka. Byli to hyeny s lidskou hlavou. Takových podobných zrůd se tu objevuje často.
,,Tak mě máte, co hodláte udělat?’’ zeptal jsem se jich s chladnou hlavou.
,,Zabít tě, co jiného.’’ řekl malý kluk. Mohlo mu být tak 80 let teprve.
,,Nejsi ty náhodou Law, co má zachránit svět?’’ zeptal se muž.
,,A co když jo?’’ zeptal jsem se ironicky.
,,Máme dobrou kořist, šéfíček bude nadšen.’’ mnulo si ruce dítě.
,,Ty se nezeptáš, kdo je náš šéf?’’ zeptala se dívka.
,,Asi tuším odpověď.’’ procedil jsem skrz zuby a byl připraven k útoku.
,,Bell bude mít radost’’ řekla dívka šťastně. Bell, jaký Bell? Uvažoval jsem si pro sebe, ale nedával nic znát.
,,Jak může mít radost, když mě nemáte?’’ zeptal jsem se jich a ušklíbl jsem se.
,,To je pravda.’’ promluvil muž. ,,Chyťte ho, hned!’’ rozkázal těm dvěma. Oba se nahrnuli na mě. Já uskočil na strom. Ty dva měli co dělat, aby se nesrazili.
,,Dávej pozor!’’ křikla na dítě dívka.
,,Ty dávej pozor, huso pitomá.’’ rozkřikl se na tu dívku dítě. Já seděl na stromě a musel jsem se smát. Jenže ta větev nebyla dost silná, aby mě udržela a já jsem žuchl na zem na zadnici. Ten muž se toho chopil a už mě držel na tílko. Ty dva se hašteřili, čí je to vina, že se málem srazili.
,,Ten smích tě přejde!’’ procedil skrz zuby muž.
,,A kdo se tu směje?’’ procedil jsem skrz zuby vysvléknul jsem se z tílka, udělal salto a svůj meč přiložil na hrdlo muže. ,,Tak a role se vyměnili.’’ zašeptal jsem mu do ucha. ,,A teď mi řekni, kdo je Bell.’’ zeptal jsem se a ty dva jsme ignorovali.
,,Neznáš Bella?’’ zeptal se muž. ,,Říkal si, že víš o koho jde.’’ uchechtl se muž. Meč jsem přitlačil na jeho hrdlo.
,,Ptám se naposledy, kdo je Bell?’’ zašeptal jsem mu do ucha.
,,Sh….Shinichi.’’ vysoukal ze sebe. Tak Shinichi si nechává říkat Bell. A to jsem si myslel, že je to Ren nebo Saki. Říkal jsem si pro sebe.
,,Teď se hezky prospi, dobrou noc.’’ řekl jsem do ucha mužovi a omráčil ho mečem. Muž se skácel na zem. Byl v bezvědomí. Ty dva jsem tam nechal ať se hašteří a spěchal jsem přes skoky ze stromu na strom k Jane a Norimu. Cestou jsem si oblékl tílko.
Ti na mě netrpělivě čekali kde jsem je opustil. Oba byli připraveni kdykoliv zaútočit. Seskočil jsem ze stromu na zem mezi ty dva. Oba se na mě otočili.
,,Kde k čertu jsi Lawe?’’ pustila se do mě Jane. Nori uklidil do pochvy meč. Jane byla stále ve střehu.
,,Omlouvám se, ale tři zrůdy mě zdrželi. Vše vám řeknu při cestě, ale teď si musíme pospíšit. Jeden je omráčenej a zbylí dva se hádaj, ale dlouho to nepotrvá a všimnou si toho, že jsem zdrhnul.’’ řekl jsem ve zkratce. ,,Nori, promiň, ale jídlo ti nenesu.’’ otočil jsem na Noriho a omluvil jsem se mu.
,,V pohodě.’’ mávl nad tím rukou Nori. ,,Ale pěkně si nás vyděsil.’’ dodal trochu naštvaně.
,,Měli bychom si pospíšit, něco se sem blíží.’’ řekla potichu Jane. V tom jsem to taky za cítil. Byli to ti dva.
,,To jsou ti dva. Dívka a dítě.’’ řekl jsem šeptem. Všichni tři jsem se dali do běhu. Cestou jsem jim vyprávěl, co se stalo.
,,Měl sis zavolat o pomoc.’’ napomenula mě Jane.
,,Nebylo jak a taky pomoc jsem nepotřeboval. Ryuu o nás ví a bude nás očekávat. Musíme se pořádně připravit na nejhorší.’’ vysvětlil jsem Jane.
,,Ale lidi, chápu že vy hlad nemáte, ale co já? Hladový bojovat nemohu.’’ postěžoval si Nori. Podíval jsem se na Jane a ta na mě. Nori měl pravdu. Jenže tady to bylo nebezpečné.
,,Musíme najít úkryt.’’ řekl jsem a rozhlédl jsem se po okolí.
,,Ještě tři kilometry a schováme se do jeskyně.’’ řekla Jane. Bylo úchvatné jak vidí daleko.
,,OK, to zvládnu.’’ promluvil Nori po chvilkovém přemýšlení. Dál jsme běželi a pomalu se zbavovali těch dvou. Ten muž stále musel být v bezvědomí. Protože jsem ho praštil dost silně do hlavy.
Běželi jsme asi půl hodinky, když jsem narazili na jeskyni. Tam jsme se hned ukryli. Ta jeskyně se mi nezdála, ale jediný úkryt to byl pro nás tři.
,,Jdu pro jídlo, zůstaňte tu.’’ rozhodla se Jane. Než jsem stačil reagovat, tak byla pryč.
,,Je to odvážná ženská, co?’’ promluvil Nori a usmíval se.
,,To je máš pravdu. Je odvážná.’’ souhlasil jsem s Norim.
,,A jak lehce vzala, že neuvidí už své rodiče.’’ stále mluvil Nori.
,,Podle mě ji to stále mrzí.’’ řekl jsem co si myslím. ,,A je to moje vina. Měl jsem ji ochránit.’’ stále jsem si to dával zavinu. Nori otevíral ústa, že něco řekne, když se za námi ozval čísi hlas.
,,Čí je jaká vina?’’ ztuhl jsem hrůzou. Hlas jsem poznal. Patřila Kanibalovi.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
