Anime World CZ/SK - Příběhy

Zrovna jsme vyhráli zápás, který jsme plánovaly s holkama jako "poslední v sezóně". Sice není úplně poslední, ale jako v hlavních končíme. "Miyo-chin!! Dobrá práce!!" Přiběhla ke mě Toriko-chan, má nejlepší kamarádka, a zároveň spoluhráčka s číslem dvě. V týmu pusobí jako smečařka, a já jsem jejínahrávač. Je fakt, že jsem eso, ale i tak. "Jo, t jsi byla taky dobrá." Řekla sem né moc hlasitě. Asi bych se měla zmínit o tom, že trpím, no, jakto říct. Jo už vím! Nedokážu vyjádřovat své vnitřní pocity. Takže když jsem uvnitř smutná, mám pořád poker face. Když jsem veselá, mám pořád poker face. Když se stydím, nebo jsem naštvaná, mám poker face, ale jsem rudá jako rak, a to v obou případech, takže je těžké poznat, jestli se zlobím, nebo jestli se stydím. "Miyoki, co tvoje noha?" Přešel ke mně trenér. Podívala jsem se na něj, pak na Toriko-chan, potom na kotník, a pak zase na trenéra. "Ne, nebolí, jsem v pohodě. Můžu zase začít chodit na pravidelné tréninky, ale od příštího týdne se předem omlouvám, ale nebudu moct přijít." Poklonila jsem se, a hned, jak jsem se narovnala, po mně skočila Torika-chan. Jelikož mi byla po ramena ( 163 cm), zavěsila se mi na krk, a dál se mnou nehla. Byla jsem na to už zvykla, takže jsem nic neříkala, a zcela ji ignorovala. Ale když začala dorážet, a žádat o pozornost,podívala jsem se na ní. "Co?" Řekla jsem obvyklím tónem. "Takže, ty mě tu necháš samotnou, Miyo-chin?" Podívala se na mě svýma modrýma očima, a já myslela, že jí přetáhn tyčí na síť. "Bohužel, Toriko-chan, ale nechám tě samotnou, a to i přes prázdniny." Všichni na mě vykulili oči. Najednou ke mně přiběhla blokařka Shirio s číslem děvět, a padla předemnou na kolena. "Miyoki-san! To nám nemůžete udělat! Vždyť během prázdnin máme ještě tři zápasy, a bez Vás je všechny pravdě podobně prohrajeme!!" Všichni sklopily hlavy, a přikývly. Přivřela jsem své zelené oči, a řekla: "Proč si tak nevěříte? I beze mně jste skvělý tým. Je pravda, že se mnou jste se velmi zlepšily, ale já, jako vaše kapitánka, nahrávačka, a eso, vám věřím, že to zvládnete. Každý má v sobě kus mé důvery, které si važte, jelikož já moc lidem nevěřím." Když jsem dopovídla, všichni na mě udiveně, ale spokojeně koukali, jelikož jsem řekla zatím nejdelší monolog v kuse. "Jsme šťastné, že nám tak duvěřujete, Miyoki-san." Usmála se na mě Shirio. Pokusila jsem se jí úsměv oplatit, ale nepovedlo se mi to. Smutně jsem si povzdechla, ale hned jsem to hodila za hlavu, a bylo po starostech. "No, tak jestli jste si už dopovídali holky, běžte se převléct z dresů. Půjdeme si zaběhat do parku." Vstoupil mezi nás trenér, a začal nás vyhánět do šaten. "Ano pane!" Řekly jsme sborově, a vyběhly do šaten. Nejdříve jsme šly do koupelny se vysprchovat, a až potom sme si šly do šaten. Když jsme byli převlečené, vrátily jsme se do tělocvičny. Trenér nadiktoval trasu, s tím, že ještě musí něco zařídit, a zrovna když jsem se chystala vyběhnout mě zastavil. "Co potřebujete, trenére?" Podívala jsem se na něj. "Jenom jsem se tě chtěl zeptat, kam to jedeš, že tu nebudeš celé prazdniny?" Podíval se na mě se zvědavostí v očích, a já věděla, že mu to budu muset říct. "No, jedu za svým bratrancem, který chodí do Aoby Josai High, a potom za svými přáteli do Karusuno High. " Vkulil na mě oči.
"Aoba Josai?! Karasuno?! Vždyť to jou dva rivalové! No, tak, hodně štěstí, Akaashi."
"Proč? Já už jsemsi zvykla." Pokrčila jsem nechápavě ramenama. "A za kým vlastně jedeš?" Optal se mě znovu, a doklonil téma. "Do Aoby Josai jedu za Kunimim, milovaným bratránkem, a do Karasuno jedu za Kageyamou, a Tsukishimou, což jsou přátele, se kterýma se znám už od děctví." Kývala jsem hlavou, a trenér na mě nevěřícně koukal. "No, jelikož je pátek, tak nejspíše vyjíždíš zítra, že?" Kývla jsem. Povzdychl si, a mávl rukou. "Vykašli se dnes už na trénik, a jdi domu." Usmál se na mě, a z toho se mi rozzářili oči. "Děkuju." Řekla jsem, v rychlosti so došla pro tašku a míč, a vyrazila domu. Ani né za pět minut jsem byla doma, a se zavřením v dveří, jsem byla doma vítána svou mámou. "Jak to, že jsi tu tak brzo?" Usmála se na mě. "Tréner mi dal volno, abych si mohla připravit na cestu." Mamka mě poplácala po ramenu, a pohladila mě po mých rudých vlasech.
"Chceš něco-"
"Ne, díky, nemám hlad." Skočila jsem jí do řeči, 'přeskočila' jsem jí, a šla do pokoje. Sotva jsem zavřela dveře, začal mě vítat papoušek Henri. "Akaashi, je doma!!" Vykřikl. "Ano, Anri, Akaashi je doma." Zašeptala jsem. "Co tréééénik??" Zacvrlikal, a vyletěl z klece. "Dnes jsem trénink neměla. Trenér mi dal volno." Na to jenom začal kývat hlavou. Přešla jsem ke kleci, a pohladila ho po hlavičce. "Anri tady nechce být sáááám..." Povzdechla jsem si, a znovu ho pohladila. "No jo no, rodina je holt rodina, a přátelé jsou přátelé." Pokrčila jsem rameny, a zavřela ho do klece. Vrátila jsem se ke své postely, vyndala kufr, který jsem měla pod postelí, položila ho na ní, a začala si balit. Většinou jsem tam hodila všechno, co mi přišlo pod ruku, no, a jak jinak to dopadá, než špatně. V každém případě, si to vždycky musím aspoň dvakrát přefiltrovat, abych neměla žádné kraviny. Jednou se mi podařilo zbalit i kladivo.... opravdu nevím, jak se tam dostalo, ale, stává se.
Přešla jsem ke své skříni, a začala vyndavat oblečení. "Plavky.....jo......dvoje kraťasy.....jo.....ne, ještě jedny......hmmm, ne, radši vezmu čtvery...." Zamumlala jsem, a takle jsem si balila asi dvě hodiny, jelikož u bratránka jsem jednou za uherský rok, vím, že u něj nic nemám.
Přešla jsem do koupelny, kde jsem si vzala osušku, šampón, sprchový gel, celou hygienu a kartáč. Samozřejmě nechyběly žádné ozdoby do vlasů, které stejně jindy než o prázky nenosim a pak ještě asi několik lahviček voňavek, a takovýhlech kravin. Když jsem měla koupelnu vyřešenou, šla jsem si balit boty. Pomalým krokem jsem se vrátila zpátky do pokoje, a ke skříni, kde mám boty. Otevřela jsem jí, a začala s vybíráním. "Hmm, vysoké tenisky....jo....lodičky.....černé, červené, bíle........černé.....baleríny......lakované.....jo......plátěné.....jo....Hotovo." Zavřela jsem skříň, popadla boty, naskládala je do kufru, a zaklapla. Uh, to byla ale fuška. "Tohle balení na rychlo nemám ráda. Mám potom akorát hlad..." Zamumlala jsem. Ale to už jsem byla na cestě do kuchyně. Sotva jsem vkročila do kuchyně, na mě zazářil mamky úsměv. Um, tak teď si můžu bý na 100% jistá, že tu nemohost vyjadřovat vnitřní pocity, nemám z její strany, nýbrž z tátovi. Tenje pořád se stejným výrazem. Ale zase na rozdíl odemně hrozně kecá.
"Tak co, už máš zbaleno, Aka-chan?" Na máminu otázku jsem jenom němě kývla a sedla si. Hned to pochopila, a naservírovala přede mně večeři. Normálně se v tom ponimrám, ale tentokrát jsem to do sebe kopla raz dva. "Aka-chan, víš, napadlo nás, že by sm tě mohli odvézt ke Kunimimu už dneska, co ty na to? Myslím, že by to pro tebe bylo nepohodlné, stávat tak brzo, a táhnout přitom kufr. A navíc, musela by jsi pořád přestupovat." Podívala jsem se na ni, pokusila se usmát, a přtom jsem kývala hlavou k souhlasu. "Ooo, naše Akaashi se už snaží projevovat své pocity..." Poplácal mě po táta ramenou.Přikývla jsem, ale smát jsem se radši přestala. "Můžeme vyrazit." Zamumlala jsem, vstala a šla do pokoje. "Anri, od teď se o tebe bude starat Toriko-chan, takže jí nic neuklovni, ano?" Jenom přiblble přikyvoval, a vydával takový jakoby výsměšný krákot. Rychle jsem popadla kufr, a sela schody. Mamka s tátou už čekali před vchodovými dveřmi, a když uviděli, jaký si beru kufr, taťka mi radši pomohl.
"K čemu si bereš tolik věcí, prosim tě?"
"Mamy, ke Kunimimu jedu na celé prázdniny. A navíc, je teprve půlka června, proto." Vysvětlila jsem stručně, a sedla si do auta, abych se vyhnula dalším otázkám. Ještě chvilku se mamka dohadovala, jakou cestu pojedem, ale nakonec jí taťka vypl volume, a vyrazili jsme cestou, kterou určil on.
Ucítila jsem dotek na rameni, a tak jsem otevřela oči. Viděla jsem lehce rozmazaně, a tak jsem zachytila jenom nějakou siluetu. "Miyo-chan! Vstávej!" Na to jsem hned otevřela oči. "Kunimi!" Vyjekla jsem. "Že ti to trvalo...." Povzdechl si, a usmál se na mě. "Taky tě ráda vidím..." Oplatila jsem mu stejným tónem, a vylezla z auta. Na to, že sme se od minulých prázdnin neviděli, se vůbec nezměnil....no, i když, možná má kratší vlasy než minule, ale to je jedno. "Aka-chan, tady máš kufr." Řekla mamka, a postavila vedle mně kufr. Kunimi se na mě podíval ve smyslu Zase mi zabereš celou skříň. "No co?Chtěl si, abych přije v půlce června, že mi toho chceš ještě hodně ukázat, než začnou prázky. A navíc já nejsem ty, aby mi stačil školní batoh." Pokrčila jsem rameny, a vzala kufr. "Ale takhle jsem to nemyslel. Ukaž, já ti ten kufr vezmu." A vytrh mi ho z rukou. Chvilku jsem blbě koukala na ten kufr, a pak šla za ním. Cestou jsme se ještě zastavili v jeho škole, a tamto začalo být teprve zajímavé. Všichni se na mě koukali jak na mimozemšťana, až mi to bylo nepříjemný. "Kapitáne! Když jsi jí chtěl tak hrozně poznat, prosim, tady jí máš." Řekl zničeho nic Kunimi, a já vykoukla z poza jeho zad. Ukázal se celý tým, a pozornost, padla na mě. "Jak vypadá?! Jak vypadá?!" Najednou se celý tým rozestoupil, a z něj vyšli takový dva manekýni. Prohlížela jsem si je, a oni si zase prohlíželi mě. "Iwa-chan!! Není rozkošná??" Odpovědí mu byl pořádný pohlavek. "Iwa-chan~" Zahučel, když se sebral ze země. "Urusai, Trashkawa!!" Vyjekl po něm, a znovu mu vrazil pohlavek, a jelikož jsem byla zabraná do myšlenek, povalil mě tvrdě na zem. "Au!!" Vyjekla jsem. Začala se mi vařit krev v těle, a toho idiota jsem ze sebe tvrdě shodila. "Slez ze mně, ty idiote!!!" Zařvala jsem na celou místnost. "M-Miyo-chan?" Zašeptal Kunimi, zatím co já jsem se postavila. Všude bylo ticho, a nikdo se ani nehl. "N-Netušil jsem, že se dokážeš takhle odvázat..." Přešel k tomu idiotovi, který na mě spadl, a pomohl mu se postavit. Všechno se začalo zase vracet do normálu, akorát že volejbalový tým se na mě pořád koukal. "Hah, Kunimi, co si vlastně chtěl? Nemám dnes zrovna nejlepší náladu, a ty moc dobře víš, že když jsem v tomhle stavu, vypouštím ze sebe tak jedovaté toxiny, že se i chemik diví, kde se to bere." Podívala jsem se na Kunimiho a pak na celý tým. Nikdo zase nic neřekl, a tentokrát neřekl ani slovo i Kunimi. "Fajn! Já. Odcházím!! připadám si jako ve cvokhauzu!!" Vyštěkla jsem, popadla svůj kufr, a ráznými kroky vyrazila ven z tělocvičny. Když jsem se dostala na chodbu, začala jsem trochu bloudit, a proto jsem se musela pár lidí zeptat, kudy kam. Najednou jsem se objevila v úplně jiný části školy, kde bylo úplně mrtvo. Začala jsem se trochu bát, jelikož tam byla tma, a takový ten dusný, a zároveň studený vzduch, který mi nebyl už od samého počátku sympatický. Najednou jsem za sebou zaslechla kroky. "Kruci...." Zaklela jsem. Kroky utichly, ale já se neodvážila otočit. Cítila jsem, že za mnou někdo stojí, a ten někdo, si ze mně chce udělat buď dobrý den, nebo hůř. "Máš orintaci jako holka." Zašeptal mi někdo do ucha, a šokem jsem uskočila. Kdybych uskočila do předu, ale já blbá couvla na toho za mnou, a ten mě měl možnost obejmout přes poprsí. Celá jsem zrudla, a ani se nehla. Ještě bych mu mohla nějak nahrát, a on by mě ještě znásilnil, což nemám za potřebí. "Máš strach?" Zašeptal mi do ucha, a já se znovu cukla. "A ty si myslíš, že by se normální holka nebalá?" Procedila jsem mezi zuby, a plácla ho přes ruku, kterou mi zajel pod sukni. "Možná bych se nebála, kdybych věděla, jak vypadáš..." Zašeptala jsem. Pustil mně, a otočil k sobě čelem. Stuhla jsem až morku kosti. "Ty?!" Vyjekla jsem, když jsem uviděla usměvavý obličej toho idiota, který mě povalil na zem.
"Ale, snad mám jméno, ne?"
"Hm, ještě mi ho řeknout, že?" Zašklebila jsem se na něj škodolibě, a znovu ho plácla přes ruku. "Oh, já se ti nepředstavil!" Zahrál falešně, div neskolaboval. "Jmenuji se Oikawa Tooru, a jsem kapitán volejbalového týmu. A jak se jmenujete vy, slečno." Usmál se na mě, poklonil se mi. Jo, tak on takhle takhle! Nejdříve mě chce pomalu ználisnit, a pak se začne dvořit.... no to je skvělé! "Hm, úžasný. Já jsem taky volejbalový kapitán, a mé jmén je Miyoki Akaashi." Odbyla jsem ho s poker facem. Rozzářili se mu oči jako hvězdičky, a naklonil se ke mně až nebezpečně blízko. "Akaashi.....krásné jméno.....Ale od teď pro mně budeš Akaa-chan!" Objal mně, a aniž bych si toho všimla, mě přitisklke zdi."O-Oi! Kam strkáš tu pracku, ty úchyle!?" Vyjekla jsem, když mi strčil ruku po tílko. "Prosím, oslovuj mě jménem." Odpověděl jakobych nic neřekla, čímž mě vyděsil ještě víc. "Ne! Nech mě!" Zakřičela jsem po něm, a odstrčila ho od sebe pryč. Tílko jsem si stáhla zpátky, opřela se o zeď, a sjela podél ní na zem.
"Akaa-chan..."
"Nepřibližuj se ke mně!!" Zaječela jsem, a odsunula se od něj co nejvíc. Po tváři mi sjela slza, a tak jsem si radši zakryla obličej dlaněmi. Najednou bylo všude ticho, až na kroky, které se ke mně pomalu přiblížili. "Akaa-chan...." Zašeptal, a tak jsem k němu zvedla hlavu. Trochu jsem se lekla, když na jeho tváři nehrál úsměv. Sundal si svou mikinu, a přehodil ji přes má ramena. "Co to...?" Podívala jsem se na něj, a kompletně zrudla. Radši jsem se postavila, a chtěla ho beze slov obejít. Chytl mě však za ruku, a nevypadal, že by jí chtěl pustit za bonbón. "Nechceš pomoct?" Optal se zničeho nic. "A s čím jako?!" Vyštěkla jsem po něm, ale neodvažila jsem se mu podívat do tváře. Nic neříkal, a tak jsem se k němu otočila čelem. "No, tak s čím? Chceš mi poradit, jak se nechat nejlíp znásilnit, a přijít o panenství? Díky, ale nemám zájem!" Vytrhla jsem se mu, ale on mě chytil za druhou, a tentokrát peněji a bolestivěji. "Takže jsi panna?" Hned jak to dořekl, jsem zrudla. Do háje! Já jsem mu řekla o svém tajemnství! Teďka ví o tom, že jsem nikoho neměla! Pevně jsem sevřela víčka k sobě, a z hluboka se nadechla. "Přiznávám. Ano, jsem panna. Máš snad něco proti tomu?" Otočila jsem se k němu, a skoro se rozbrečela. "To jsem nevěděl...." Zamumlal, a podíval se mi do očí, které jsem měla plné slz. Najednou mi do rukou vrazil kufr, a vzal mě do náruče. "C-Co to děláš?!" Vyjekla jsem překvapeně. "Ber to jako omluvu za mé nevhodné chování." Nic sem na to neříkala, a nechala se nést, jako princezna. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, a sledovala okolí. Když jsme konečně vyšli ven, několik holek vyjeklo něco na způsob jestli nejsem mrtvá. Čekala jsem, že pustí na zem, ať si jdu po svých, ale on si mě k sobě ještě víc přitiskl. Prošli jsme ještě několika chodbami, až sme byli před tou tělocvičnou. Otevřel dveře, a všechno stichlo. "Miyo-chan!" Zaslechla jsem, jak Kunimi vyjekl. "Co se stalo?!" optal se. No, co teď? Chtěla jsem něco říct, ale Tooru byl rychlejší.
"Spadla ze schodů."
"Cože?" Vyjekl Kunimi. "Ehm, ale jak vidíš, jsem celá. Cestou jsem se nerozkrájela, ani nerozpustila. Ale byl bych vděčná, kdyby jsi mě postavil na zem, úchyle." Poslední slovo jsem zdůraznila, a on mě s úsměvem položil na zem. Úsměv jsem mu oplatila v podobě samolibého šklebu.
"Doufám, že se ještě někdy uvidíme, Akaa-chan."
"Nápodobně doufám, že se ještě někdy setkáme, úchylný kapitáne." Když jsme si vyměňovali své pohledy a názory, cítila jsem, že okolo nás je tmavá, a nebezpečná aura. "Um, Miyo-chan..... myslím, že už půjdeme, co ty na to?" Přešel k nám Kunimi, a vypadal, že je lehce nervózní. "To je skvělý nápad, Kunimi. Můžeš jít klidně napřed, ještě si chci něco domluvit." Pousmála jsem se na něj, a popobídla ho, aby šel. Zároveň jsem mu strčila kufr, a on šel bez žádných protestů ven z tělocvičny. Když jsem měla jistotu, že je pryč, otočila jsem se k tomu úchylovi. Přešla jsem k němu, a jelikož byl o něco vyšší, naznačila jsem mu rukou, aby se trochu sklonil. Jak se dalo očekávat, sklonil se, a čekal, co udělám. Nenápadně jsem si od něj odstoupila, napřahla se, a v tom nejlepším momentě mu napálila do čelesti. "Ow!" Zajíkl se, a spadl na zem. "Tak abys věděl, žádné příště, nebude! A kdyby jo, tak si ty své nenechavé pracky, laskavě, nech v kapsách, ty úchyle!!" Zakřičela jsem na něj, popadla míč, a odpálila ho do zdi. Když jsem se uklidnila, vydýchala jsem se, a nahodila poker face. "Jinak, zatím, chlapci." Zamávala jsem ji, a se svým míčem v ruce odešla pryč.

"Kunimi!!" Zavolala jsem, když jsem vyšla ze školy. "Hm?" Otočil se na mě s nezájmem, a já myslela, že z něj vykvetu. To mě vždycky vytáčí, to jeho Hm? "Jaký Hm? Říká se prosím!" Vrazila jsem mu pohlavek, a zároveň mu do volné ruky strčila míč. "Oi! Proč mi to strkáš?!" Vyjekl, ale nestrkal mi ho zpátky. "Máš problém??" Nahnula jsem se k němu, a jemu lehce zrůžověly tváře. "N-Ne..." Vykoktal, a radši se rychle vydal směrem k domovu. Jenom jsem se ušklíbla, a vyrazila za ním Procházela jsem okolo parku, a zahlédla, jak si Kunimi sedá. V tom mi něco došlo."Shit!" Vyjekla jsem, a dupla do země. 

"Co se děje?"
"Ale, zapoměla jsem si košili v tělocvičně. Počkáš tady na mě?"
"Jo...."
"Díky!" Otočila jsem se, a dala se do běhu. Za chvilku jsem byla před školou, a tak jsem do vnitř opatrně vešla. Plížila jsem se tak, aby mě nikdo nezaregistroval, což se mi dařilo. Pomalu jsem otevřela dveře, a skontrolovala, jestli tam někdo není. Nikde nikdo, a tak jsem opatrně vešla, a začala se rozhlížet po tělocvičně ve snaze, najít svou košili. "Hm, to je divné..... vím, že byla tady....." Zamumlala jsem, a radši se rozhlídla okolo, jestli náhodou neleží někde jinde. Najednou se s hlasitým bouchnutí zavřeli dveře, až jsem nadskočila. "Ale, ale, Akaa-chan. Co tu děláš...?" A doprdele! Rychle jsem se otočila, a uviděla to vysmátýho úchyla. "Něco hledám, jestli sis nevšiml!" Vyštěkla jsem po něm agresivně. "Hmmmm, a co hledáš....?" Optal se znovu, o něco vláčněni. "Co ti je po tom úchyle!!" Vyjekla jsem, a košile nekošile, jsem se prostě vydala ke dveřím. Když už jsem ho chtěla obejít, tvrdě mě přirazil ke dveřím, a obličejem se přiblížil až nebezpečně blízko. "C-co po mě zase chceš...?" Zašeptala jsem vyděšeně. Nic neříkal, a jenom se mi koukal do očí. Z ničeho nic se začal přibliživot obličejem ještě blíž k tomu mému, až nakonec spojil naše rty. Vykulila jsem oči, a chtěla ho od sebe odstrčit, ale on mi chytl ruce tak, že jsem se nemohla nijak bránit. Když rozpojil polibek, a pustil mé ruce, vrazila jsem mu facku. "Tohle... už nikdy nedělej..." Zašeptala jsem, a ještě ho od sebe odstrčila. Cítila jsem, že rudnu, ale snažila jsem se zamaskovat aspoň rozrušení, které mi působí jeho přítomnost. "Hah, tvá tvář je úplně rudá, Akaa-chan." Uchechtl se, a znovu se ke mně přisunul. "C-co máš zase v plánu?!" Vyjekla jsem potichu, a zapřela se do jeho hrudi.
"Nepřibližuj se ke mně, nebo..."
"Nebo co?"
"Er... já... b-budu..." Vykoktala jsem celá rudá, a vzdala boj, který bych stejně nevyhrála. Nechala jsem spadnout ruce podél svého těla, a čelem jsem se opřela o jeho hruď. "Proč to děláš?!" Vyjekla jsem plačtivě, a začala mu bouchat pěstmi do hrudi. Uchopil mě za ramena, a zatřepal se mnou. "Akaa-chan! Možná ti to dojde, až to udělám znovu!" Skoro to po mně zakřičel, a já na něj nechápavě hleděla uslzeným pohledem. "Což-" Nestačila jsem to ani do říct, a on měznovu líbal. Ale tentokrát zapojil i jazyk, a když mě objal, neměla jsem šanci ho ani odstrčit. Radši jsem zavřela oči, a nechala ho, ať si dělá, co chce. Když konečně rozpojil polibek, a přestal mě objímat, zahleděl se mi do očí. "Už ti to došlo?" Optal se, a políbil mě na čelo. "A co by mi mělo jako dojít?! Jediné, co mi došlo, je to, že mě sexuálně obtěžuješ!" Zamračila jsem se na něj, a on si z mé reakce povzdechl. "Haah, tak jinak..." Zašeptal, a promnul si spánky. Opravdu netuším, kam tím ten úchyl miří, ale asi nic nebezpečného to nebude.
"Teď mi slíbíš jednu věc."
"A jakou... *nevěří mu* ...věc?"
"Budeš poslouchat, co ti teď řeknu."
"Tak dobře." Řekla jsem s lehkou nechutí. "Tak dělej!" Popoháněla jsem ho. "Kunimi o tobě něco říkal, a když řekl, že taky hraješ volejbal, a jsi k tomu kapitánka týmu, byl jsem nadšený. Chtěl jsem tě poznat za každou cenu. Potom, když jsi přišla, jsem věděl, že je to láska na první pohled. A pak když jsem tě našel v opuštěné části školy, jsem se neudrel, za což se opravdu moc omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit, ale chtěl jsem s tebou být sám." Sklopil hlavu, a dál mlčel. "Ty mě..." Ukázala jsem na něj neveřícně. "Jo. Vím, zní to asi absurdně, ale nechci, aby jsi mě nenáviděla, tak mi to, prosím, odpusť." Podíval se mi do tváře, a já radši překvapení pohledem uhnula na stranu. "Přal bych si, aby cit, co k tobě cítím, nebyl jedno straný." Usmál se na mě, a objal. "Já... n-nevím, jestli bych byla s-schopna ti to opětovat. R-Radši si najdi někoho jiného..." Zašeptala jsem, a pokusila se ho nenápadně obejmout. "Nechci po tobě odpověď teď hned! Ale prosím, aspoň o tom trochu popřemýšli." Zašeptal s náznakem úsměvu. "Dobře. Ale, mohla bych tě o něco poprosit?" Zeptala jsem se, když mě pustil. "Hm, a na co?" Usmál se na mě vesele. Že ho z toho usmívání nebolí pusa.
"Pomohl bys i najít košili?"
"Ty myslíš támlhe tu?" Hned jsem se podívala na místo, kam ukazoval. "Jo, to je ona!" Zaradovala jsem se, a vyběhla k ní. Hned co jsem jí měla v rukou, jsem si jí oblíkla. Podívala jsem se na displej telefonu, a úplně se zděsila. "No, já už musim jít. Kunimi se už musí nudou kopat do zadku." Ušklíbla jsem se, zamyslela se jestli to mám, ebo nemám udělat. "To je jasné, tak už běž." Usmál se a ještě ke mně přešel. Toho momentu jsem využila, stáhla si ho na svou výšku, políbila ho na rty. "Popřemýšlím o tom. Zatím!" Pustila jsem ho, a celá rudá vyběhla z tělocvičny, a násldně i ze školy. Běžela jsem rychle do parku, kde jsem po chvilce uviděla Kunimiho, jak nervózně pochoduje po chodníku. "Kunimi!" Zavolala jsem, a rychle k němu vyběhla. "No tady si! Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál!" Vyjekl netypicky vysokou tóninou, a objal mě okolo krku. Chvilku jsem blbě civěla, ale pak mu objetí oplatila. "To mě máš tak rád, že jsi se o mě bál?" Zašeptala jsem mu do ucha, a on se ode mně rychle odtáhl. "Jo, mám tě rád! A navíc, jsme rodina....." Zašeptal trochu smutně. "No, nech to plavat. Sice nevim, jak ty, ale mám hlad...." Na to jsem z kapsy vytáhla čokoládovou tyčinku. "Chceš taky? Mám ještě jednu." A zdruhé kapsy jsem vytáhla druhou. Jenom němě kývl rudou tváří, a s milým, opravdu hodně milým úsměvem si ji ode mně vzal. Oba dva jsme si ji rozbalili, a za ani né minutu jsme ji snědli. "Chutnala?" Optala jsem se ho, když jsem mu brala z ruky obal, a pak je šla vyhodit do koše. "Jo, byla dobrá. Ale pořád mě udivuje, co ty po těch kapsách všechno taháš." Udiveně zavrtěl hlavou. "Všechno, co je sladké jídlo, a dlouho vydrží." Usmála jsem se na něj, přešla k němu, a otřela mu kousek čokolády. Hned odvrátil rudnoucí tvář, čemuž jsem se musela zasmát. "Víš že jsi nehorázně rozkošný, když se takhle plašíš?" Optala jsem se, a udělala mu štípanou. "Ne ne ne! Přestaň..... nech toho...." Zabručel, a chytl mě za ruce. Jelikož jsem byla asi o něco vyšší než on, dívala jsem se na něj z nadhledu, což se mi u něj hrozně líbilo. "Ano nevíš, jak si takhle roztomilý, Kunimi!" Zaradovala jsem se, a pustila. "Hm, to je skvělý. Si ze mně rovnou udělej mazlíka!" Zabručel, a promnlu si tváře. "To už jsem měla nekolikrát v plánu, zlato." Zašeptala jsem mu do ucha. "Ale nikdy jsem to neudělala, protože si byl moc mladý a všichni tě pořád chránili, a přivlasňovali si tě. A i teď jsi dost mladý, vždyď je ti pořád teprve patnáct." Narovnala jsem, a protáhla si záda.
"Ale na tom nic nemění to, že ten kufr + míč mi domů doneseš sám, ano?"
"Ano, madam..." Řekl zlomeně, vzal kufr a míč, a vydal se po cestě domů. Chvilku jsem ho pozorovala, a pak se vydala za ním. Zavrtěla jsem nad ním hlavou, jelikož se dá tak jednoduše zmanipulovat.

Komentáře