The Boy Who Murdered Love - 6. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Další hudba na zpříjemnění :3 https://youtu.be/NcopQzgzY-A
Kapitola 6.
Ponořený
Pozoroval jsem blonďatou dívku, jak se ke mně otáčí zády. Elegantně přistoupila ke dveřím, které následně otevřela a ohlédla se na mě.
,,Sbohem, Seiji-san.” usmála se a sevřela pevně řemen její červené kabelky. ,,Slyšela jsem, že tě brzy propustí. Hodně štěstí a drž se.” zamávala mi a zmizela na chodbu nečekajíc na mou odpověď.
,,Děkuji, Nyoko-san.” zašeptal jsem tiše a sklonil hlavu. Trochu jsem si oddechl. Byl jsem rád, že na chvíli mohu být sám. Pohlédl jsem z okna. Můj výhled nebyl nijak výjimečný. Zlaté slunce se schovávalo za šedými mraky, které předpovídaly déšť. Vysoké betonové budovy byly tak nevzhledné, že jsem musel sklopit zrak. Koukl jsem na noční stolek a natáhl se pro knížku, která ve mě zvedala zvědavost a nadšení už předtím. Náhodně jsem otevřel knihu zhruba v polovině a dal se do čtení…
,,Co to děláš?!” vykřikl jsem vyděšeně a pohlédl na chlapce, jehož havraní vlasy se topily v krvi. Na tváři se mu objevil šílený blažený úsměv, který nevěstil nic dobrého.
,,Podívej, Lišáku,” rozesmál se a pevně sevřel krvavý meč ve svých špinavě rudých rukách.
Nevěřícně jsem hleděl na svého drahého přítele, který se ocitl mezi rozervanými kusy lidského těla. Nahrnuly se mi slzy do očí a spodní ret se mi chvěl stejně intenzivně jako má kolena.
,,Nyní…” ušklíbl se s lesklýma očima. ,,Nyní budeme spolu navěky! Už nás nic nezlomí! Teď jsem hříšník také, nemám žádného boha, který by mne ochránil. Jsem nesmrtelný stejně jako ty, Lišáku. Budu s tebou navěky.” rozplýval se. Byl to vůbec on? Byla to ta osoba, na které mi tolik záleželo. Mé srdce bolestivě poskočilo a po mé tváři stékaly slané kapky.
,,Proč?” zasténal jsem nad bolestí v mé hrudi. Chytl jsem se za srdce a padl na kolena. ,,Proč jsi to udělal?!” vykřikl jsem a podíval se mu hluboce do očí. ,,Vzdal jsi se své budoucnosti! Vzdal jsi se své lidskosti...Proč jsi udělal takovou hloupost?!”
Na každého člověka čeká někdo blízký. A a já? Na mě nikdo nečeká. Já pouze doprovázím věrně člověka a pomáhám mu najít jeho blízkého. Tak proč tenhle chlapec...Proč odmítá hledání svého blízkého?
,,Myslel jsem, že jsem ti to už řekl, Lišáku.” zabručel znuděně a setřel krev z meče svým rukávem. Přistoupil ke mně a klekl si. V rychlosti zabodl meče přímo do dřevěné podlahy a děsivě se ušklíbl.
,,Já odmítám hledat svého blízkého!” řekl rozzuřeným tónem. ,,Já nechci!”
,,Ale-.” nevěřícně jsem na něj hleděl.
,,Žádný ale! S tebou chci být! Chci, aby jsi mne doprovázal na cestě dál. Lidé odchází, umírají, lžou a podvádějí...nenávidím lidi! Ale ty jsi jiný, Lišáku. Ty jediný mi budeš věrný, až dokonce naších dnů.”
Co to povídá tenhle chlapec? Ví vůbec, co říká? Vzdát se kvůli mě života. Jsem sobecký, když se mi to vlastně líbí...
Náhle se ozvalo zaťukání na dveře, které mě odtrhlo od děje. Ve dveřích stál doktor v bílém plášti. Posunul si své modré brýle výše na nos a přátelsky se usmál.
,,Doufám, že neruším.”
,,Jistě, že ne.” zavrtěl jsem hlavou a odložil knížku na stolek.
,,Chtěl jsem vám jen říct, že vás zítra propustíme. Jste opět zdravý muž, takže by jste se tady pouze nudil.” zasmál se a opřel se o zárubně. ,,Dal jsem vědět vašemu otci i vaší přítelkyni.”
,,Děkuji, doktore. A co má paměť?”
,,No,” zaváhal. ,,Nejsem si moc jistý jestli se vaše vzpomínky vrátí. Pokud ano, tak za dlouho dobu.” připustil smutným tónem.
,,To nevadí, doktore.” pousmál jsem se. ,,Vzpomínky si mohu vytvořit nové.”
,,Dobře, užijte si poslední den zde.” opět nahodil na tvář milý úsměv a zavřel dveře.
***
Položil jsem se do měkkých polštářů a zavřel oči. Konečně, mě propustí...Ale...Na co se mám těšit? Vrátí se mi vzpomínky, nebo ne? Chci vůbec aby se vrátily?
,,Některé rozhodně nechceš vidět, Seiji.” zašeptal hlas. V rychlosti jsem otevřel oči a šokovaně zjišťoval, že jsem v černé místnosti a přímo přede mnou stál chlapec, jehož ruce byly obarvené rudou tekutinou. Jeho vlasy byly též rudé a stejně tak velice nepřátelské oči.
,,Kdo jsi-?”
,,Jsem ty, blbečku.” ušklíbl se a poškrabal se na tváři zanechávající tak krvavé stopy na své líci. ,,Jsem tvé druhé já a s radostí ti připomenu některé věci.” ustoupil na stranu.
,,Všichni mě vždycky obdivovali. Byl jsem všemi milován. Jako císař jsem dohlížel na ostatní, kteří vždycky udělali, co já jsem chtěl.” chlubil se, ale v jeho hlase šlo slyšet opovržení.
,,Seiji ty jsi tak úžasný!” ozývaly se hlasy ze všech stran. ,,Seiji, všimni si mě!”
,,Seiji! Seiji! Boží!”
,,Hej, Seiji.”
,,Seiji tam a Seiji sem!” imitovalo je mé menší druhé já, které se stále křečovitě usmívalo. Poté mu úsměv z tváře zmizel. ,,Kdyby přestali za mnou dolízat!” zavrčel naštvaně, sklonil hlavu a zaťal pěsti. ,,Kdyby přestali kolem mě lítat a pomohli mi!” zavzlykal a křišťálové kapky začaly dopadat na zem.
,,Kdyby mi někdo pomohl!” vykřikl bolestivě a chytl se za hlavu.
Zničeho nic se přede mnou objevil zářivý čtverec - jako bych byl v kině. Přede mnou se objevili dva lidé. Stáli ke mě zády. Jeden z nich byl malý rudovlasý chlapec, který křičel z plných plic a choulil se do klubíčka. Ten druhý muž v ruce držel krvavý pásek a švihal s ním do zuboženého těla.
,,Pomoc!” křičel chlapec, který sotva lapal po dechu.
,,Proč jsi tak neschopný! Proč nemůžeš být úspěšný!” řval na něj naštvaně otec a vrazil mu další ránu.
,,Pomoc, mami!” prosil s třesoucím se hlasem. Zorničky měl rozšířené a z očí mu stékaly proudy slz. Z úst vytékala krev, které stékala podél jeho brady a dopadala na chvějící se ruce, které byly celé modré od modřin.
,,Tvá matka je mrtvá!” rozkřikl se otec a věnoval mu tak silnou ránu, že ho tím omráčil.
Zděšeně jsem na to hleděl a chvěl se po celém těle. T-tohle měla být má minulost? Má ústa byla otevřená dokořán a plíce vypověděly službu.
,,Kdyby…” zasténalo mé drobné já vedle mě. ,,Sakra! Kdyby se lidi nezajímali odkud mám peníze! Kdyby se doprčic nezajímali jen o bohatství mé rodiny...Kdyby se podívali za rudou oponu a zahlédli, co se u nás opravdu děje...Kdyby mi někdo pomohl! Vyslyšel mé prosby!” praštil se zaťatou pěstí do země a zanechal na ní prasklinu.
V tu chvíli se má hlava začala ocitat v příšerné bolesti a před očima se mi zmítaly obrázky z mého dětství, které bylo zničené jedním mužem.
,,Seiji-kun…” ozval se něžný hlas dívky, po které jsem tolik toužil. Pohlédl jsem na své malé já, které se chvělo na zemi a sténalo v nekonečných přívalech bolesti.
,,Seiji-kun?” křehká holčička se sněhově bílými vlasy se na něho starostlivě dívala. Přisedla si k němu a pohladila ho po hlavě. ,,Nemusíš plakat, Seiji. Jsem tu s tebou. Vždycky tu pro tebe budu, Seiji-kun…”
***
Konečně jsem stál na svých nohách. Oblečený do černých kalhot, teplého hnědého kabátu s kožíškem na kapuci, černých rukavic a rudou šálou, která byla ovinuta kolem mého krku. Má postel byla dokonale ustlaná.
,,Yo~! Seiji, můžeme jít?” zvolal na mě Sachi a poškrabal se na boku jako opice.
,,Ano.” přikývl jsem a zhluboka se nadechl. Necítil jsem se dobře po mém vzpomínkovém snu. A své nově objevené vzpomínky z dětství jsem nenáviděl.
Opustil jsem pokoj a procházel bílou chodbou, která byla neustále živá. Následoval jsem Sachiho a mířil pryč z téhle budovy.
Vyšli jsme ven a přistoupili k autu, které bylo před velkou nemocniční budovou zaparkované. Staré auto, které podle všech informací, patřilo jeho manželce.
,,Tatsuyo se omlouvá, že nemohla přijít. Šla na hřbitov.” pověděl mi Sachi, když jsme nastupovali.
,,Myslíš, že by si mě mohl za ní odvést?” řekl jsem neutrálně.
,,E-ehm, f-fajn.” řekl zaskočeně a nastartoval auto, které se rozjelo vzápětí.
***
Mířili jsme po dálnici, které byla lehce namrzlá, až na kraj velkého města, ve kterém jsme se nacházeli.
Auto zastavilo před rozlehlém hřbitově, který se rozkládala na kopci. Na kopci, na jehož vrcholu se vyskytoval strom oblečený do podzimních barev.
,,Já tu když tak počkám…” poznamenal Sachi. Byl jsem rád za tohle rozhodnutí, protože jsem si chtěl s Tatsuyo promluvit o samotě.
Vystoupil jsem z auta a rozešel se směrem ke hřbitov. Tráva zde byla překvapivě suchá a slabá. Procházel jsem právě kolem hrobu, u kterého byly čerstvé květy a zapálená svíčka. Zarazil jsem se u něho a podíval se na jméno: Okita Yosuke. Nic mi tohle jméno neříkalo, ale moc dobře jsem věděl, že to je jméno řidiče, který nás chtěl odvést domů a poté umřel přímo před mýma očima.
Zavrtěl jsem hlavou nad přicházejícími vzpomínkami a pokračoval dál po vyšlapané cestě. Zastavil jsem se před hrobem, nad kterým byla socha anděla, který měl nataženou ruku před sebe. Sjel jsem pohledem po černém anděli, který byl prorostlý zelení, na dívku, která pod ním klečela.
,,Děkují vám, Ariyoshi-san. Děkuji, že jste ho na svět přivedla. Slibuji, že se o něj postarám.” zašeptala se sepnutými rukami a zavřenýma očima Tatsuyo.
,,Tohle je hrob mé matky.” pověděl jsem nahlas, ale nespouštěl z Tatsuyo oči. Mírně nadskočila a ohlédla se. Jeden pohled do těch modrých očí a mé hrdlo bylo vyprahlé. Narovnala se a jemně se usmála.
,,Seiji-kun?” Už jsem to nemohl vydržet. Přistoupil jsem k ní, vzal její obličej do dlaní a něžně ji políbil na rty. Má žízeň na chvíli zmizela, ale když se vrátila byla silnější než před tím.
,,Tatsuyo-chan…” smutně jsem se usmál a sklonil hlavu.
,,Něco tě trápí?” otázala se starostlivě.
,,Ty. Nemohu se přenést přes to, že člověk jako já, který už od dětství byl poskvrněn násilím...Je po boku takové krásné dívky."
,,Ach, Seiji.” rozesmála se. ,,Zapomněla jsem...Já ti ještě nedopověděla svou část příběhu. Chceš jsi ji poslechnout?”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.