Temnota neznamená zlo ep.4
Informace:
další část mé povídky
příjemné počtení, pokud se to dá říct
... Na jih taky ne, pustiny by sama nikdy nepřekonala a na průvodce neměla peníze. Karavany taky nepřipadaly v úvahu. Východ patřil světlým, takže jí zbýval jenom chladný sever. Teď, po všech těchhle, a několika dalších útrapách byla tady. Na pokraji svých sil, ale v teplé vaně a něco ji říkalo, že i v naprostém bezpečí....
Když zase otevřela oči, strop ji připadal nějaké jiný. Vyhrabala se z přikrývky, pod kterou ležela a zmateně se rozhlížela po místnosti. Zase usnula, a ona ji někam přenesla. Byla teď v nějakém obytném pokoji. Celá místnost měla na délku tak třicet metrů. Kolem stěn stálo pár stolů a skříní, na stěnách visely obrazy s portréty nebo zaprášené prapory či zbraně. Okna zakrývaly těžké, rudé závěsy a bránily slunci ve vstupu. Na stolech kolem stěn se válela spousta věcí, jejichž účel nedokázala odhadnout. Ona sama ležela na měkké pohovce. V krbu před ní hořel oheň a zahříval zavěšený kotlík, ze kterého se linula vábivá vůně vařeného masa. Na zemi, kousek od ní ležela Seen, přikrytá vlastními křídly. Po zemi se jako černá kaluž rozlévaly její vlasy a spokojeně podřimovala. Thildriel seděla v křesle po jejím druhém boku a věnovala se čištění zvláštně tvarovaného meče z černého kovu. Buďto si nevšimla, že se probudila, nebo ji nevěnovala pozornost. Přehodila si přikrývku přes ramena a posadila se. „děkuji“ začala tiše „a omlouvám se za potíže, které vám působím“. „zatím jsi krom zlomeného šípu nic nezpůsobila“ odpověděla ji a nepřestávala ve stávající činnosti „ale bylo by lepší, aby to tak i zůstalo. Šaty máš vzadu“ Kasian si až teď uvědomila, že pod tou přikrývkou je nahá. Rychlým krokem se vydala směrem, kam ji elfka ukázala a na jednom ze zadních stolků našla hromádku oblečení připravenou pro ni. Pustila přikrývku na zem a urychleně se oblékla. Když se vrátila k ohni, všimla si, že ji Seen pozoruje. Tvář ji trochu zrudla, svěsila hlavu a čekala, co bude dál. Vždy měla dobý odhad na povahu. Někdy dokázala vycítit i některé pocity. Ale u těchhle dvou ji instinkty napovídaly věci, které byly v rozporu s rozumem.
Seene se k ní chovala mile, až moc. Nikdy neslyšela o démonce, která by se starala o někoho jiného než o sebe. Podle všeho co za necelých osmnáct let svého život slyšela, byla její rasa velice arogantní. Ta arogance však byla oprávněná. Mezi temnými byli považování za jedny z nejlepších válečníků. Démonky však málokdy opouštěly rodinné kruhy. Když už se tak stalo, bylo to se soukromou armádou, které se všechno, co mělo trochu rozumu, vyhýbalo obloukem. Tahle démonka tady byla očividně sama. Nevypadalo to, že se bojí ušpinit a na ni nehleděla nijak povýšeně.
Pak tady byla Thildriel, držela si od ní odstup, ale z těch pár slov co pronesla v její blízkosti, vyzařovala tajemná aura a starost zároveň. Ne starost o sebe, ale o ostatní. O Seen, a teď, z nějakého důvodu i o ni. Temní elfové bývají k ostatním naprosto lhostejní. Jejich chladnými srdci nepohne, ani když je před jejich očima mučena jejich rodina. Nějak věděla, že u téhle elfky to neplatí.
Tyhle dvě jsou dokonalým kontrastem ke svým rasám. Seen si mezitím jednou rukou podepřela hlavu a se zájmem si ji prohlížela. Seděla tam na pohovce, oblečená do černé uniformy, kterou pro ni vyhrabala ve skříni. Byl to sice starší vzor, ale to nehrálo roli. Prameny bílých vlasů měla svázané do volného copu a spuštěný po zádech, upřeně zírala k ohni a snažila se nemyslet na to, že si jí prohlíží. Seene její ostych zřejmě bavil. Kasian si s údivem uvědomovala, že jí ta situace moc nevadí, spíše naopak. Několikrát nechtěně pohnula ocasem a zastříhala ušima. Ona se na ni nedívala jako na vetřelce, čím pro ni však byla, tím si jistá být nemohla.
Tu krátkou příjemnou chvilku náhle prolomil křik v osadě a křeslo, kde ještě před okamžikem seděla elfka, zelo ve stejném okamžiku prázdnotou. I Seenin úsměv se vytratil a urychleně se zvedla. Pár rychlými kroky přešla přes místnost ke stolku, kde byly podivné rukavice, meč velký jako Kasian sama a zdobená zbroj z materiálu který nepoznávala. Rychle, se zručností jaká se dá získat jedině měsíci tréningu, si vše navlékala a pak na ni přes rameno pohlédla. Ten pohled značil starost a neklid, a to že na její tváři něco takového viděla, ji znepokojovalo. „co se děje?“ zeptala se nakonec. „doufám, že nic. Ale i kdyby, ty se bát nemusíš“ přešla k ní a rukou s navlečenými pařáty ji opatrně pohladila mezi ušima, „ať se stane cokoliv“ pokračovala „neupozorňuj na sebe, a pokud se dostaneš do problémů, zakřič, nebudu daleko“. „proč tohle pro mě děláte? Vždyť jste mě potkala před pár hodinami“. „to kdybych věděla“ odpověděla ji s upřímným úsměvem a přešla ke sbírce zbraní zavěšených na zdi. Chvíli si je prohlížela a nakonec sundala krátký meč s úzkou záštitou. Vypadal spíše, jako kdyby někdo vyráběl zmenšeninu kopí ale prohodil velikost čepele s násady. Ještě chvíli jej zkoumala a pak ho podala jí „nepoužívej to, pokud to nebude nezbytně nutné“ chvíli se dívala, jak Kasian zápasí s popruhy meče a pak ji ho radši sama pomohla připnout k pasu. „zůstaň ve stínu v rohu, soustřeď se na udržení aury, ale pořád sleduj okolí“ pokračovala v poučování a Kasian kývala, že všemu rozumí. Když byl meč na místě, poslušně se vydala do rohu.
Do místnosti se vřítila Thildriel s cinkajícím batohem na ramenou. Ani si nevšimla, že odešla. „osadu napadli světlí“ jako vysvětlení to stačilo „je jich hodně, půlka osady už hoří a na prahu máme nejméně deset lovců a dvě bestie“ opatrně položila batoh k druhému a začala z něho vytahovat látkou zabalené cosi a malé lahvičky. Něco si zastrkávala sobě za opasek, nebo do kapes na zbroji. Některé zase házela přes rameno směrem k Seen. Ta je chytala s nacvičenou přesností a pak přistoupila ke Kasian. V rukou držela dvě stejné lahvičky „jestli budeš v nebezpečí, a já se z nějakého důvodu zdržela, zavři oči a rozbij to o zem. Ale jenom jako poslední možnost, hned na to musíš tasit meč a udeřit, rozumíš?“ Kasian opět přikývla a lahvičky si vzala. „nesmíš zaváhat, je to důležité…“ Zase přikývla a zastrčila si jednu lahvičku za opasek. Přesně pasovala do malé kapsičky na jejím pravém boku. Druhou si pozorně prohlížela. Měla zvláštní tvar a uvnitř byly vidět dvě oddělené tekutiny, ale takhle nemohla zjistit, o co se přesně jedná. „Neutečeme?“ zeptala se démonka, když schovávala ty podivné věci ze stolů do batohu „s ní ne“. „Omlouvám se“ ozvalo se z rohu „měly byste jít, jak jsem říkala, působím jenom potíže“. „kdyby to bylo tak jednoduché“ povzdechla si elfka a podívala se směrem k Seen. Ta ji oplatila pohled nevinným úsměvem a pokrčenými rameny. Kasian nepochopila, co tím myslely, ale na tyhle úvahy teď nebyl čas. Z chodby k nim přicházely zvuky kroků, a bylo jich hodně.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
