Zamindrákovaný Uke
Informace:
Ano. Název trochu zavádí, ale pojmenovala to tak moje milovaná kamarádka z tábora a nějak se to chytlo. Takže názen NagisaxRei padl do koše. :D Je to Yaoi, ale docela romanťárna. (fuj to je hnusný slovo. :D) Tak ať se vám líbí. Pomozte mi. Je to Yaoi, nebo Shounen ai? :)
Kage Neko
"Byla to tvoje chyba!" říkal jsem si pořád dokola a chodil po pokoji promítajíce v mysli tvůj obličej. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že stojíš za mnou a snažíš se mě utěšit, i když nevíš, proč se tak chovám. Jsi jen můj kamarád a nikdy tě nenapadlo, že pro mě jsi něco víc. Nikdy jsi nepomyslel, že to, že tě vídám mě strašně bolí a každý tvůj úsměv mi podlamuje kolena.
Radši padnu na postel a sleduji strop. Do uší mi hraje Yiruma a já cítím, jak mi po tváři stékají vlahé a rozechvělé slzy. Nechával jim volný průběh a s myšlenkou na tvůj smích pláči.
Ani nevím, jak jsem usnul, ale probudil jsem se až uprostřed noci. Oči jsem měl zaschlé ospalkami a tak jsem zamžoural na telefon, jak jen to šlo. Pořád byla na něm otevřená tvoje fotka. Zdálo se mi, jakoby ses na mě podíval za probuzení jak v nějakém idylickém seriálu. Zavřel jsem ji, protože jsem už neměl sílu se ti podívat do tváře. Nechtěl jsem to celé opakovat od začátku. Už ne. Věděl jsem, že to přijde, ale teď ne. Teď chci jen nabrat odvahu se zítra zase s tebou smát, jakoby se nic nedělo. Jakoby byl svět pořád to krásné místo k žití a ne místo, ze kterého bych nejraději utekl abych tě neviděl, a přesto tě chci mít co nejblíže.
Ráno jsem málem zaspal, jen kvůli tomu, že jsem nechtěl ukončit ten krásný sen o tobě. Marně jsem se snažil, abych před zrcadlem vypadal lépe než jindy, abych tě zaujal. Nakonec si na hlavě nechal stejný účes jako vždy a odešel vstříc své slabosti.
Zastavil jsi mě ještě před tím, než jsem to čekal.
Ještě dřív než jsem došel před brány školy. Chytnul jsi mě kolem ramen a pozdravil s úsměvem na tváři. Vzal jsem tvou ruku a chtěl jsem jí strhnout dolů, ale sílu a odvahu jsem si asi dneska zapomněl do školy zabalit, nebo před tvýma průzračně modrýma očima zbaběle vzali nohy na ramena. Kdybych mohl tak se k nim přidám. Místo toho jsem se jen falešně usmál a utápěl v těch studních. Neposlouchal jsem tě, jen hledal chybu a žádnou jsem nenašel až na jednu. Nebyl jsi můj, byl jsi pouze můj kamarád. Jak trpce mi to znělo v mé hlavě a rozeznívalo se to jak ve zvonici.
Konečně jsem se dostal na střechu a mohl jsem sledovat jen plující oblaka. Jak naivní jsem musel být, abych si to myslel. Celou dobu jsem se jen snažil dostat z hlavy myšlenku na tebe. Moje hlava jimi přetékala. Mezi mraky se mi objevovala tvoje barva očí a v uších mi zvonil tvůj smích. Zaslechl jsem kroky, ale neotočil jsem se za nimi. Najednou jsi tam stál a hleděl na mě. Celým tělem mi prošel mráz a přitom i pocit bezpečí a nevýslovné radosti. Neměl jsem již sílu na to, abych se přetvařoval a uviděl jsi mi v očích to trápení, co v nich normálně skrývám. "Co se děje Nagiso? Dneska se chováš divně kámo." Tím posledním slovem jsi mě podkosil nohy a mě začali sklovatět oči. Otočil jsem se od tebe a schoval je pod vlasy, které mi padali do obličeje. Aniž by jsi mě otočil, tak jsi mi zahrnul vlasy a dal ruku na čelo. Nedokázal jsem odolat tomu chladivému pocitu, který se mi rozléval po celé hlavě. Byl jsem trochu vyděšený, ale nedokázal jsem se ani hnout. Jak jsi mi chladil čelo tak jsem jemně zavřel oči. Za chvilku jsi ho pustil a odešel. Při odchodu jsi se na mě ještě otočil a řekl: "Až budeš mít chuť si o tom promluvit, tak si tě rád vyslechnu." Na to už jsem byl zase na střeše sám.
Skončila škola a já šel s tebou do knihovny. Potřeboval jsi něco na referát, který ti učitel dal, protože jsi zase usnul při hodině. Vedl jsi mě až dozadu a já byl nervóznější a nervóznější. "Já jsem ti říkal, aby jsi v noci pořád nehrál ty hry." řekl jsem nejistě a trochu se uchechtl. Neměnil jsi svůj ustaraný výraz a to mě uvádělo do rozpaků. Když jsme došli až na konec tak jsi mě přitlačil k regálu a podíval ses mi do očí. "Co se děje." rychle jsem odlomil pohled a zrudl. Možná si to viděl, ale neměnil jsi výraz. "Nevím, na co tu čekáš, já prostě chci vysvětlení. Už dlouho se takhle chováš a myslíš, že jsem to neviděl?" Koukal jsem se ti do očí a viděl jsem v nich, že se o mě bojíš. Ale odhodlání neubývalo. "Takže?!" díval jsem se ustrašeně do těch studní. "Pánové nehlučte. Jste přece v knihovně." vyrušila nás knihovnice, která po té co nás spatřila v v té ošemetné situaci, tak si zakryla ústa rukou a odešla. Ani jsi neuhnul pohledem. Trochu jsi ubral na hlase, ráznosti to však neuškodilo. "No jako nevím jak ty, ale nechci tu čekat na věcnost." "Tak mě nech jít!" ohradil jsem se. Přitiskl jsi mě víc a pevněji ke knihám od Dostojevského a já jsem trochu zaúpěl. Následně jsem sebou trhl a už jsi poznal, jak moc tu nechci být. Beznadějně jsi povolil a já zbaběle utekl.
Další dny už nebyli jako ty předtím. Obcházel jsi mě obloukem a ve škole jsi se na mě díval jak na narušeného pacienta z oddělení pro těžkou schyzofrenii. Nic nebylo tak těžké, až do doby co jsi mi poslal lístek po třídě s tím, že se po vyučování sejdeme na střeše. Bál jsem se. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Poslední hodinu jsem jen nervózně cvakal perem a sledoval ciferník nade dveřmi. Se zvonkem jsem doběhl na záchod a upravil se v zrcadle. Všichni okolo mě sledovali s nechápavým pohledem a já se pořad trochu uculoval jako naprostý retard.
Na střeše jsi ještě nebyl. Nebyl tam nikdo až na mě. Foukal docela silný vítr a tak jsem se tomu ani nedivil. Došel jsem k zábradlí a vytáhl z kapsy lízátko. Po chvíli dívání do dáli ses objevil vedle mě a s opřením ses zahleděl stejným směrem a nic jsi neříkal. Hleděl jsem na tvou tvář a bylo krásné ji vidět po těch dnech klidnou a v míru. "Dnes je opravdu hezky. Jsem rád, že není vedro." Věděl jsem, že miluješ bouřky a čas před ní. A na jednu se zrovna chýlilo. "Nechci, abychom se přestali bavit. Nechci, aby tohle bylo na pořád." Prohlásil jsi do ticha. Jen jsem přikývl. "Ale abych ti mohl důvěřovat, musíš mi říct co se děje. Chápej, že mě docela znepokojuje a není fakt dobrý, když přede mnou budeš něco tak moc skrývat.“ Pokračoval jsi a já si připadal jak u proslovu své matky. I přesto jsem protestoval. „Já to chápu, ale teď ne Rei. Jindy ti to rád řeknu, ale teď vážně ne. Jsem rád, že se zase bavíme, ale nedokážu ti to ještě říct.“ Otočil jsem se k odchodu a měl jsem už vážně chuť ti to říct, ale byl jsem srab. Chytil jsi mě za ruku a já málem vyskočit z kůže. „Ne, to jsi špatně pochopil, dneska tě tu vážně budu držet do té doby, než mi to řekneš.“ Otočil jsem se na tebe s vyděšeným pohledem a koukal se, jak se jedním koutkem usmíváš. Nahlas jsem si oddechl a řekl: „Tak ty to myslíš vážně?“ Energicky jsi mi na to přikývl a v očích se ti začali objevovat jiskřičky, jako u dítěte co vidí po roce rozsvícený stromeček. „Ale jak říkám. Není ten správný čas.“ Vymknul jsem se ti z ruky a dal se na odchod. Zase jsi mě přimáčkl ke zdi a díval se mi do očí. „Tohle děláš dost často a… Au! To bolí! Nedrť mi ty ruce!“ Vzpouzel jsem se u zdi a nedokázal jsem se dostat pryč. Věděl jsem, že to jednou přijít muselo, teď nebo později, ale radši bych v tu chvíli byl za to později. „Jop. Poslední dobou mě to začalo docela bavit.“ Zasmál jsi se a já viděl, jak si z toho v klidu děláš srandu, ikdyž jsi nevěděl o co jde. Nedokázal jsem se udržet. V srdci mi vřela krev a já na tebe zakřičel. „Rei! Já vím, že ti to přijde vtipný, ale snad jsme tu kvůli něčemu jinému ne?!“ Najednou jsi zmlknul a zvážněl. Opřel jsi své čelo o mé a se smutným pohledem jsi řekl: „Promiň mi to Nagiso. Moc mě to zajímá, ale nechal jsem se asi moc unést. Chci vědět, co ti je. Od toho jsou přece kámoši, ne?“ Moje naděje zase klesla poslední větou. „Jo jasně, kámoši.“ Odvětil jsem sklesle a odklonil hlavu. Tu svou jsi prudce zvedl a nechápal. „Jak to myslíš?“ čekal jsi na odpověď jak surikata. „No Reii, já vím, že se snažím to každý den schovávat, ale už to nedokážu, nebo dokázal bych to, ale ne, když se stalo to co dneska. Ze začátku jsem se to snažil zapírat, ale ke konci už to nemělo smysl. Nedokázal jsem na to přestat myslet. Mlátil jsem hlavou o zeď, abych přišel na jiné myšlenky, ale dřív bych si prorazil nové dveře z pokoje, než aby se tak stalo. Pokoušel jsem se tomu vyhýbat a třeba dělat něco kreativního, ale pořád tam ta myšlenka je a cokoli vytvořím, mi tě připomíná. O škole nemluvím, tady je t ještě silnější a já kvůli tomu zdrhám na střechu, abych si vyvětral hlavu. O půlnoci se budím se slzami v očích a s jedinou fotkou rozsvícenou na telefonu. Vím, že až to zjistíš, tak se se mnou nebudeš asi bavit a asi mě úplně zavrhneš, ale… Už mě to ničí.“ Podlomí se mi kolena, ale ty mě pořád držíš. „Co tě ničí? Jaká myšlenka?“ Pořád máš ten nechápavý výraz. „No… Na to jak moc tě miluju Rei.“ Nastala chvilka ticha a pak ses začal neskutečně smát. „Hej tak to byl snad nejlepší joke měsíce. To jsem nečekal.“ Pustil jsi mě a opřel se o stehna. „Dneska vážně nedokážeš nic brát vážně.“ Konečně jsem se odlepil od zdi a běžel jsem dolů. Zaslechl jsem už jen jak jsi zakřičel mé jméno. Hlavou mi probíhalo ještě víc otázek než jindy. Proč se smál? Proč za mnou neběží? Pochopil to vůbec? Bude to někdy vůbec chápat? Zavrhne mě? Bude pro mě vždy jen slabinou?… Připadalo mi, jako kdyby mi roztrhal srdce na tisíc kousků, které spálil a rozprášil do větru. Běžel jsem. Běžel jsem pořád a ani nevím kam. Za polem začínal les a potok. Šel jsem si k němu jen opláchnout obličej, ale už jsem nedokázal vstát. Podlamovali se mi kolena a z očí se mi drali proudy slz. Klekl jsem si vedle něj a řval jsem tak silně, jak to jen šlo. Potřeboval jsem světu ukázat jak mi je. Jak mé srdce krvácí, jak psychicky umírám. Koukal jsem se na plynoucí vodu a přál jsem si být na jejím dně, ale neměl jsem sílu. Neměl jsem sílu už na nic.
Bez sil jsem tam seděl až do doby, když se začalo šírat. Slyšel jsem za sebou někoho, jak běží a následně ztěžka oddychuje. Neotočil jsem se a stále se koukal na to, jak proud odnáší popadané listí na hladině. Nevěděl jsem, jestli jsi to ty, ale i tak se mi v hlavě mísili pocity, jestli tě chci nebo nechci vidět. Sednul sis vedle mě a objal jsi mě. Zprvu jsem si to ani neuvědomoval, ale když jsi mi zašeptal: „Promiň mi to prosím.“, tak ze mě vše opadlo. „Hledal jsem tě snad všude. Po celé škole, u tebe doma, ptal jsem se spolužáků, nebylo snad místo, kde jsem nebyl.“ Pokračoval jsi. „Jak jsi odešel, tak mi to všechno došlo. Co jsem udělal za pitomost a tak. Možná to bylo tím, že jsem tomu nechtěl ze začátku taky věřit, a odmítal jsem si to, ale jak jsem tam stál sám a koukal, jak mi mizíš z dohledu, jsem zjistil, že k tobě necítím jen kamarádský vztah. Možná jsem to celou tu domu skrýval za to, jak jsem ti říkal kámo. Asi necítím to samé jako ty ke mně, ale vím, že ty mi ukážeš cestu k tomu, abych tě miloval. I tak už teď vím, že tě mám hrozně rád Nagiso.“ Na chvilku jsme se odmlčeli a pak jsem tě požádal: „Prosím, řekni to ještě jednou.“ Podíval ses na mě jak na blázna. „Jako celé?!“ „Ne jen to poslední ty troubo!“ V duchu jsem se musel smát, jaký to je blázen. „Jo aha… Mám tě hrozně rád.“ Otočil jsem se k němu a uvědomil jsem si jak blízko je a viděl jsem jak má za brýlemi ruměnce. „I s tím jménem.“ Přiblížil ses až k mému obličeji, a pak jsi to zašeptal. „Mám tě hrozně rád, Nagiso.“ Vzápětí jsi mě chytil za bradu a políbil mě. Jen letmo a tvoje tváře přidali trochu více červené barvy. „Reii, ty se stydíš?“ To už jsi měl obličej jak vařené rajče. Chytil jsem tě za vlasy a políbil. Vedl jsem tě já, což jsem nečekal, ale byl jsem za to rád. Pak jsem opřel já svoje čelo o tvé a vzájemně jsme se dívali do očí.
Pak jsem se poprvé usmál.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
