The Boy Who Murdered Love - 5. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Další hudba na zpříjemnění :3 https://youtu.be/yqFja1nqK58
Kapitola 5.
Deštivý
Seděl jsem na svém lůžku a lapal po dechu. Kolem mě lítali doktoři a sestřičky a marně se mě pokoušeli utišit. Spodní ret se mi třásl a před mými zraky se objevovaly vzpomínky na tu nehodu. Mé srdce zrychlovalo svůj tep a stejně tak mozek dělal ty vzpomínky krvavějšími. Kolem mého těla se vše rozmazalo. Neviděla jsem nic jen své ruce, které se třásly. Hlasy se měnily v pouhý šum a mé tělo sláblo. Pohlédl jsem k oknu, které nyní bylo pouhý světlý flek. Mé oči sjely na noční stolek, na kterém byla nějaká kniha. Nepamatuji si, že bych tu něco četl. Natáhl jsem se pro ní. Kniha měl tvrdý obal, který už byl zašedlý a trochu ošuntělý. Byl na něm obrázek dvou stojících lidí, kteří ke mně byli zády. Byli to dva malý chlapci. Jeden z nich měl sněhově bílé vlasy, na hlavě liščí ouška a načechraný bílý ocásek. Ten druhý byl trochu vyšší, měl havraní černé vlasy a v ruce svíral meč, který se leskl nad slunečními paprsky. Název: ,,Lišák a Chlapec”. Mé oči začínaly být vyčerpané a pomalu se zavíraly. Přesto jsem se zuřivě natahoval po knize, která určitě patřila Tatsuyo. Byla to snad ta kniha, která byla její nejlepší kamarádkou na střední škole?
Mé tělo se zničeho nic vzdalovala od nočního stolku. Má postel se dala do pohybu. Toužil jsem po doteku té knihy, ale někdo mě odvážel pryč. Pryč do neznáma. Bála jsem se toho…
,,Seiji, nemusíš se bát.” zaslechl jsem něžný ženský hlas. ,,Maminka je tady,” ucítil jsem dotek na své hlavě. Jemný dotek, po kterém jsem tolik toužil. Byl to mateřský dotek, kterými dovoloval být na chvíli slabý a jen se držet blízko náruče své matky. ,,Je mi líto, že jsem tě musela tak brzo opustit. Maminka by udělala cokoliv, aby tu teď byla s tebou. Drže se, můj synáčku. Můj milovaný chlapečku…”
,,Mami…” pousmál jsem se nad ztrácejícím se hlasem. Šťastný jsem upadal do hlubokého spánku.
***
Otevřel jsem svá těžká víčka a pohlédl na rozmazaný svět. Cítil jsem se opravdu špatně a vyčerpaně. Nemohl jsem pohnout s rukama. V uších mi pískalo a mé plíce těžce nabíraly vzduch. Pomalu jsem pootočil hlavu ke židli vedle mé postele, která byla překvapivě obsazená. Ženská postava si prohrábla krátké zlaté vlasy a pozorovala mé slabé tělo čokoládově hnědýma očima, které lemovaly husté řasy.
,,Zdravím, Seiji-san.” pozdravila mě se zářivým úsměvem. ,,Jmenuji se Takemi Nyoko. Jsem tvá podřízená, kolegyně a nejlepší přítelkyně Tatsuyo. Jsme si docela blízcí.” mluvila plynule a bez chybně. V jejím hlase byla síla, přesto byl velice něžný.
,,Mizuki-san, matka Tatsuyo, před chvíli odešla. Omluvila se, že musí do práce. Byla jsem ovšem informována.”
,,Nyoko-san,” opakoval jsem trochu překvapeně. Když v tom se začala smát, až ji začaly téct slzy pobavení. ,,Děje se něco?” otázal jsem se ji nechápavě.
,,Vypadáš opravdu zvláštně s tím okem.” setřela si slzy a snažila se krotit svůj smích.
,,Okem?” vrtěl jsem hlavou jako hloupé dítě, které ničemu, co dospělí říkají, nerozumí. Poté mi došla menší drobnost, která rozbušila mé srdce. Viděl jsem na obě oči. Viděl jsem na své pravé oko. Srdce mi radostí poskočilo a dech se mi zrychloval. ,,Já vidím!” rozzářil jsem se. ,,Já vidím!” otočil jsem se na Nyoko s šťastným výrazem v tváři.
,,Ano, Seiji-san. Ty vidíš.” přikývla. ,,Tvé pravé oko má trochu světlejší barvu, ale zdálky to nejde poznat.”
,,To jsem rád.” oddechl jsem si. ,,Mohu se vás zeptat: Já jsem váš nadřízený?”
,,Oh, ano.” ušklíbla se. ,,I Tatsuyo je tvá podřízená. Vlastně, jsme všichni tři vysokoškoláci. Já a Tatsuyo jsme pracovali pro tvého otce ve vaší rodinné firmě. Tvůj otec však onemocněl a ty jsi ho musel zastoupit.”
,,Jaký jsem šéf?” otázala jsem se zvědavě.
,,Naštvaný.” řekla stručně a rozesmála se. ,,Pořád jsi se jen mračil a bral všechno moc vážně. Všechno navíc muselo být perfektní. Jako by jsi zapomněl, že chybovat je lidské.”
,,A...Možná je to nepříjemná otázka, ale...Jaký jsem byl k Tatsuyo?” Myslím, že tohle byla otázka, na které mi nejvíc záleželo.
,,Oh, holka nešťastná. Dával jsi ji pěkně zabrat, že bývala dost dlouho v práci. Nebyl jsi k ní vůbec laskavý, proto mě docela překvapilo, když jsem se dověděla, že spolu nejen chodíte, ale i bydlíte.”
,,Nechápu to,” sklonil jsem hlavu a bolestivě se pousmál. ,,Ničemu nerozumím. Proč je se mnou, Nyoko-san?” podíval jsem se na ní zoufale a poté vzdychl, když dlouho nic neříkala.
,,Jednou jsem se ji na to ptala.” pověděla po chvíli a vážně se na mě podívala.
,,A co vám odpověděla?”
,,Odpověděla…
***
Seděla jsem se svou drahou kamarádkou v kavárně, kterou se rozléhala poklidná hudba. Dívala jsem se zamyšleně na dívku se sněhově bílými vlasy a zářivě modrýma očima, která pozorovala svůj vanilkový milkshake, který si koupila v jiném podniku.
,,Hej, Tatsuyo,” zívla jsem a podívala se na svůj prázdný šálek.
,,Copak?” s očekávání věnovala svou pozornost mě.
,,Proč jsi se Seijem?” zeptala jsem se jí na rovinou. ,,Nechápej mě špatně, ale všem přijde, že tvůj vztah s ním je takový...Bolestivý?”
Zírala na mě docela vykuleně, ale poté se pousmála a dokonce se ji lehce zachichotala.
,,Bolestivý? Čekala jsem, že mají lidé předsudky, ale až takové? Mohu se tě zeptat, Nyoko? Kdyby jsi si pořídila psa, který by byl divoký a mnohokrát tě pokousal...opravdu ošklivě...Vyhodila by jsi ho z domu?”
,,Pokud by byl opravdu divoký…? Určitě bych přemýšlela o útulku. Na ulici bych ho nevyhodila.” odpověděla jsem ji zcela upřímně.
,,Vidíš, řekněme, že je Seiji něco jako tenhle divoký pes.” zasmála se a pokračovala ve vyprávění. ,,Nemám srdce ho “vyhodit”. Každý na téhle planetě chce být milovaný, ale oplatit lásku už je těžší. Dnešní vztahy nic nevydrží. Chybí jim věrnost a oddanost. Musíme porozumět tomu druhému, naučit se ho akceptovat se všemi chybami, protože nikdo není dokonalý. Musíme si uvědomit, že nejsem perfektní a že tuhle schopnost nemá nikdo. Musíme být k sobě věrní a kvůli drobný věcem neničit něco, co jsme tak dlouho budovali.
Když jsem poprvé uviděla Seije, viděla jsem ho jako dokonalé slunce, které mě měnilo v pouhý stín. Stála jsem vedle toho okouzlujícího chlapce, se kterým chtěl být každý. V každém vzbuzoval chuť být s ním a já… Já žárlila. Žárlila jsem na něho i na ostatní. Žárlila jsem na jeho záři, která ze mě dělala neviditelnou.
I potom incidentu s Gorem jsem nikdy nepřestával věřit, že bude navěky zářit. I když jeho duše byla poskvrněna krví a bolestí těch, kteří ho opouštěli, stále jsem s ním chtěla být. Nemohu žít bez slunce, i když mě spaluje. A on nemůže žít bez vody, i když mu nikdy nedá tolik kolik potřebuje.
Možná mě pokouše má pošetilost s ním zůstávat, možná mé srdce bude krvácet a zmítat se v bolesti, možná mě jednou zabije ta velká láska, kterou k němu cítím. Ale i když se tak stane, nikdy toho nebudu litovat. Protože rozumím důvodům, kterého nutí k těmto činům. Porozuměla jsem mu. A akceptovala ho, jaký je bez toho aniž bych něčeho litovala.” věnovala mi laskavý lehce bolestivý úsměv a v očích se ji zaleskly slzy dojetí, které ji sklouzly po líci.
,,Tatsuyo?” dívala jsem se na ní s otevřenou pusou a ucítila, jaký si příjemný pocit ve své hrudi. Možná to bylo konečné porozumění. Porozumění, které jsem tolik potřebovala. Možná, jsem pocítila víru v lásku. Protože jedna velká láska seděla přímo přede mnou. Byla jsem za ní šťastná. Byla jsem šťastná, že to není jak všichni říkají. Po tváři mi sklouzla slza štěstí, kterou jsem si v rychlosti setřela, aby jsi ji nevšimla.
,,Mohla jsi mi to říct jednodušeji.” zasmála jsem se.
,,Nemohla,” zavrtěla hlavou a mile se na mě usmála. ,,Kdybych ti to řekla jednoduše...Bála bych se, že se do něj zamiluješ.”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.