Demon - 1. kapitola
Informace:
Démon je naposledy ve škole. Jeden z učitelů to vyzradí celé třídě s libostí. Démon není nadšen, že to ví třída, ale sám přiznává, že se stěhuje do států se svým otcem. Při cestě dolů ucítí příšeru a hned se za ní pouští. Jenže není sám, kdo vidí jeho boj. Vše vidí dívka, do které je zamilovaný...
Gomen, slíbila jsem, že tady Janey nepoužiju, ale bez Jane to není ono a moc mi to nešlo napsat, tak jsem tam Janey dala. :D
Kousnutí
Po noční práci jsem si vzal tašku, školní uniformu a vyrazil jsem do školy. Bylo půl osmé. Šel jsem pomalu. Nebylo kam spěchat. Byl čas. Spánek jsem nepotřeboval. Jako démon dokážu bdít i roky. Spánek pomáhá, když je démon raněn. Nebo, když potřebuje nabrat sílu.
Došel jsem ke škole a bylo tří čtvrtě na osm. Školu zrovna otevírali, ale já si vyšplhal na strom a sedl jsem si na větev. Sledoval jsem své okolí. Nic kromě lidí jsem necítil. Žádnou příšeru, ale přesto jsem měl špatný pocit. Že se něco stane. Ale pro to jsem na stromě nebyl. Byl jsem tu z důvodu, abych jsem mohl zpovzdálí sledovat Jane. Nejkrásnější dívku na škole. Pro mě i na světě. Jenže tu byl jeden háček. Démon se nesměl zamilovat do lidské dívky a naopak. Démonka do chlapce. Proto jsem Jane vždy sledoval jen zpovzdálí. Nechtěl jsem, aby někdo na to přišel. Ale jeden člověk to věděl. Teda ne o mé identitě, ale o tom, že jsem se zamiloval do Jane. Jmenuje se Nori. Můj nejlepší přítel na škole. Přes den jsme pár klukovin vyvedli, ale blížil se čas, kdy se budu muset s tímto světem rozloučit. Protože v démoním světě začínala válka. Ryuu vyhlásil válku mému otci. Proto jsem byl ve světě lidí, abych jsem zabránil šíření jejich příšer, ale teď nastal čas návratu a postavit se Ryuuovi přímo z očí do očí. Ale věděl jsem, že nejdřív budu muset porazit jeho společníky. Věděl jsem, že to bude boj na život a na smrt.
,,Zase ji šmíruješ?’’ zeptal se hlas. Podíval jsem se dolu. Byl to Nori. Seskočil jsem dolů.
,,Nic jiného mi nezbývá.’’ řekl jsem a ušklíbl jsem se. Vyrazili jsme spolu směr škola.
Šli jsem ke skříňkám se přezout. Bylo jaro, tak bundu jsme neměli.
,,Proč jí to neřekneš? To co k ní cítíš?’’ zeptal se mě Nori.
,,Sám víš, že nemohu. Stejně dneska jsem tu naposledy. Stěhuju se.’’ částečně jsem řekl pravdu.
,,A to musíš?’’ zeptal se mě Nori smutně.
,,Bohužel jo. Sám víš, že žiju jen s otcem.’’ řekl jsem. ,,Ale nikomu ani muk. Nemusí to každý vědět.’’ svým způsobem jsem Noriho požádal, aby mlčel.
,,Neboj, já budu jako hrob.’’ ušklíbl se Nori. věděl jsem,že mlčet bude.
Vešli jsme do třídy a sedli si na svá místa. Hodina započala. Po očku jsem sledoval Jane. Učitel vešel do třídy.
,,Sednout.’’ oznámil nějak podezřele šťastně. ,,Tak Lawe k tabuli.’’ řekl učitel. Ano mé, jméno je Law v lidském i démonickém světě. Vstal jsem a šel k tabuli. Bylo mi jedno co dostanu ze zkoušení. Byl jsem tu naposledy. ,,Neboj, zkoušet tě nebudu.’’ ušklíbl se. Měl jsem z toho špatný pocit. ,,Víte studenti, dneska je tu Law naposledy. Stěhuje se se svým otcem do států.’’ řekl s velkým potěšením učitel. Jak nejradši bych ho kopl, ale ovládl jsem se.
,,Ano, je to pravda, stěhuju se zítra do států se svým otcem.’’ řekl jsem celé třídě. Celá třída oněměla. Nikdo nic neříkal, jen na mě zírali. ,,Nebuďte smutní, já se jednou vrátím.’’ ušklíbl jsem se. Celá třída se zasmála. Byl jsem rád, že se směji a netruchlí. Vycházel jsem se svou třídu v pohodě. S někým jsem se bavil a s někým ne. Jen jsme prohodili pár slov, ale to bylo tak vše. Jako s Jane. Byl jsem s ní za dobře, ale nikdy jsme se nebavili.
Škola utekla jako voda a byl tu konec školy. Sbalil jsem si své věci a šek ke skříňkám. Přezul jsem se a vyrazil jsem. Chtěl jsem jít k portálu, kterým bych jsem se dostal domů. Když jsem v tom ucítil pach příšery. Tasil jsem meč, ale nejdřív jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí. Poté jsem se vydal po čichu za příšerou. Asi po deseti minutách jsem ji našel.
,,A koho pak tu máme?’’ ozvala se příšera. Některé dokázali mluvit, některé ne. Tato zrovna jo. Došlo mi, že je to loutka a někde je démon, který ji ovládá. Jinak mluvit moc nedokázali.
,,Kde máš páníčka?’’ zeptal jsem se příšery.
,,To tě nemusí zajímat hošánku.’’ zasmála se příšera.
,,Mno, nevadí. Stejně si to zjistím.’’ ušklíbl jsem se. Příšera zaútočila a já se začal bránit. Uskočil jsem proti její kyselině, kterou na mě vyprskla příšera. Takhle jsem uskakoval chvíli, až jsem se dostal blízko příšery. Zaútočil jsem meče. Jenže příšeru to sotva škráblo. ,,Koukám, že bude těžký oříšek.’’ ušklíbl jsem se a vyhnul jsem se drápům příšery.
,,Mě jen tak snadno nezabiješ.’’ přišlo mi, že by se příšera ušklíbla. Možná se mi to jenom zdálo, nevím.
,,To se ještě uvidí.’’ řekl jsem a znovu zaútočil. Věděl jsem, že slabé místo příšer je na břiše. Ale tam se těžko dostává. Příšera se ohnala ocasem. Uskočil jsem stranou a znovu zaútočil s mečem. Konečně se mi ji povedlo zranit. Sice jen maličko ale přesto. Příšera zaskřehotala.
,,Co pak, bolí?’’ provokoval jsem příšeru.
,,To ti nedaruju!’’ začala se příšera zlobit a začala útočit zuřivěji. A to jsem chtěl. Když někdo útočí ze vzteku, tak si nedává takový pozor a je snadná kořist. Stejně tak, jako tato příšera. Byla snadnou kořistí. Jak byla rozčilena, tak jsem znovu zaútočil. Tentokrát jsem ji zranil vážněji. Příšera zakvílela bolestí. Skočil jsem, ve vzduchu jsem udělal tři salta a přistál jsem na zádech příšery. Vzal jsem meč a probodl její hrdlo. Z příšery se stal člověk. Byla mi povědomá,ale nemohl jsem si vzpomenout odkud ji jen znám. Ano, byla to žena. Pohltil jsem její duši a chtěl se vydat do lesa, když se v tom ozval křik. Otočil jsem se. Za mnou stála dívka a dívku držela ruce za zády upírka. Dívku jsem hned poznal. Byla to Jane.
,,J...Jane?’’ dostal jsem ze sebe překvapen i v šoku. ,,Hned ji pusť, nic ti neudělala!’’ křikl jsem na upírku.
,,Ale, ale, kdo pak se nám tu rozčiluje.’’ zazubila jsem se upírka. Měla mě v hrsti. Bohužel jsem u sebe neměl křížek, svěcenou vodu ani česnek, čím bych ji vyhubil. Takovéto věci nenosím stále u sebe.
,,Hned ji pusť, nebo se neznám!’’ opravdu jsem zuřil. Dělal jsem chybu. Měl jsem zůstat v klidu.
,,L..Lawe..Lawe...’’ soukala ze sebe Jane celá strachy. Nevěděl jsem co mám dělat. Nechtěl jsem, aby se Jane něco stalo.
,,Nebo co? Neodvážíš se nic udělat. Bojíš se o ni, co?’’ smála se upírka. ,,Co kdybych z ní udělala jednu z nás?’’ zamyslela se. Zděsil jsem se. Měla mě za prvé prokouknutýho a za druhé jsem měl dřevěné nohy a nedokázal jsem se pohnout. Upírka si toho všimla. A začala se zplna plic smát.
,,To je tak roztomilé.’’ smála se upírka.
,,Ren, nech ji bejt!’’křikl jsem znovu na upírku. Poznal jsem ji. Byla to Ren. Jedna z poskoků Ryuua.
,,Ne, pochutnám si na ni.’’ zamyslela se Ren. Poté nastavila hlavu Jane, tak, aby se snadno dostala k jejímu krčku. Chtěl jsem zasáhnout, ale měl jsem dřevěné nohy. To se mi ještě nikdy nestalo.
,,Ne...nedělej to!’’ křikl jsem ze zoufalství. Ren tasila své špičáky a zakousla se do Jane. Jane zasténala. Bránila se, ale Ren byla silnější. Sála z ní krev, až Jane byla bledá. Podařilo se mi pohnout. Ren nebyla připravena na můj útok, ale přesto se mu vyhnula. S Jane v ruce. Mezitím Jane ztratila vědomí.
,,Je velice chutná.’’ olízla si ret, který měla od krve Jane. ,,Neboj žije, jen z ní se stane menší zrůdička, jako jsme my dva.’’ oznámila mi se smíchem a zmizela stejně tak, jak se objevila. Meč jsem si schoval do pochvy a hodil přes záda a běžel ke Jane.
,,Jane...Jane...Jane.’’ volal jsem její jméno. Jane byla v bezvědomí, ale žila. Byla studená jak led. Ren z ní udělala upíra. Světlo upírům nevadí, ale přesto jsem ji musel odnést pryč. Rozhodl jsem se, že ji vezmu k sobě domů. Do svého démoního domečku.
,,C...co to mělo být?’’ ozval se známý hlas za mnou. Otočil jsem se. Byl to Nori.
,,N...Nori?’’dostal jsem ze sebe.
,,Lawe...co se tu stalo? Kdo byla ta ženská a co je s Jane?’’ vyptával se Nori na veškeré otázky, které ho napadaly.
,,Teď není čas na vysvětlování. Musím zpátky a Jane beru sebou.’’ řekl jsem Norimu. Nesleduj nás.’’ požádal jsem Noriho.
,,Jdu s tebou a vše mi vysvětlíš.’’ trval na svém Nori. Věděl jsem, že když si něco umane, tak s ním nic nehne.
,,Ne, Nori. Nesmíš. Je to nebezpečné.’’ protestoval jsem a vydal se s Jane do lesa. Nori šel za námi. Věděl jsem, že se ho nezbavím. ,,Co jsem říkal, nechoď za námi.’’ řekl jsem Norimu podrážděně.
,,Dokud mi vše nevysvětlíš, nejdu.’’ trval tvrdohlavě Nori na svém.
Mlčky jsme došli do lesa a do jeskyně, kde se měl objevit portál do říše démonů a upírů. Jane jsem položil na zem. Meč jsem si položil vedle sebe. Chytil jsem Jane za ruku. Nori se přidal.
,,Jsem démon. Nepatřím do tohoto světa. Byl jsem tu, abych jsem zabíjel příšery, které se zrodí z lidí a pojídal jejich duše. Dělal jsem to, abych jsem ochránil tuto zem. Ale v mém světě se schyluje k válce a musím porazit a zabít nejsilnějšího démona Ryuua. Ten má pět poskoků. Tři démony a dvě upírky. Ren, jedna z upírek, udělala z Jane taky upíra. Až se probere, tak už z ní nebude člověk, ale upír. Musím se o ni postarat. Vrátit se domů i s Jane. Za chvíli se tu objeví portál, kterým projdu i s Jane. Vím, co si myslíš, že jsem zrůda, ale muselo to tak být.’’ vyprávěl jsem Norimu svůj příběh. Nori mě vůbec nepřerušil. Chvíli panovalo ticho, poté co jsem dovyprávěl svůj příběh.
,,Proč si mi to nikdy neřekl?’’ promluvil do ticha Nori. Jeho reakce, mě překvapila. Toto jsem nečekal. ,,Jsme přeci přátelé, ne?’’ dodal.
,,Musel jsem o své identitě pomlčet.’’ řekl jsem. Cítil jsem, že se každou chvíli objeví portál. ,,Bude lepší, když odejdeš. Za chvíli zmizím.’’ oznámil jsem Norimu. Ale ten se nechtěl hnout.
,,Sice tomu ještě moc nerozumím, ale přijde mi to super.’’ řekl Nori a podíval jsem se na něho Jeho oči jasně zářili nadšením.
,,Zbláznil ses? Je to nebezpečné.’’ dostal jsem ze sebe.
,,Nevadí, i tak je to úžasné.’’ liboval si Nori. Po chvíli se objevil portál. vzal jsem si meč a položil ruku na rameno Noriho.
,,Rád jsem tě poznal, příteli, ale teď musím jít.’’ řekl jsem, vzal Jane do náruče a vešel do portálu. Než se za mnou uzavřel, stál jsem v lese. V hustém černém lese. Ale nebyl jsem sám. Vedle mě ležel na zemi Nori.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
