Temnota neznamená zlo ep.3
Informace:
První dvě části splnily svůj účel dokonale. A sice nic neříkající úvod :)
a teď vážně.
Tohle je pokračování příběhu který jsem minule započal. Nehledejte v tom návaznost.
Kasian utíkala lesem, co jí nohy stačily. Nemusela se otáčet, aby věděla, co ji pronásleduje. Bestie světlých, nebo rovnou jejich lovecké skupiny, se do těchhle končin vydávají poměrně často. Doufala však, že se jí jim podaří vyhnout. Nepovedlo se, a ke vší smůle narazila zrovna na bestii na lovu. Kdyby to alespoň byly lovci, těm by mohla v noci snadno utéct. Naneštěstí netvoři, se svými zvířecími smysly, dovedou ve tmě běhat stejně rychle jako ona. Navíc, když se jednou chytnou stopy, už se nepustí. Alespoň se to o nich říká. Neměla v úmyslu zjišťovat, jak přesně vypadají, ale ti co setkání s nimi přežili, je popisují jako zmutované divoké vlkodlaky se světlou srstí. „Paní, proč mám pořád takovou smůlu“ postěžovala si nahlas, nepřestávaje přitom utíkat „co jsem ti provedla?“. Bestie už byla kousek za ní, její funění bylo jasně slyšet i přes dusot, který vydávala. Když bestie skočila, Kasianiny kočičí reflexy ji varovaly a ona se vrhla na stranu, takže ji jen neškodně přeletěla. Prudká změna směru ji však vyvedla z rovnováhy. Nohy se jí propletly mezi sebou a tvrdě se svalila na zem. Než se stihla zase zvednout, bestie už byla připravena dokončit svůj lov. Z hrdla se jí vydralo vítězné zavytí a v kruhu obcházela svou kořist, vychutnávajíce si její strach.
„Takhle tedy skončím“ pomyslela si „jako žrádlo pro bestii někde v lese“. Se svěšenou hlavou přiložila pravou ruku k srdci a pronášela zřejmě svá poslední slova „prosím, paní noci a temnot, celý život jsem měla smůlu, přesto jsem neztrácela víru, prosím pomoz, já ještě nechci umřít!“ bestii hra zřejmě přestala bavit a rozhodla se dorazit svou kořist. Rozeběhla se přímo k ní, a ji nezbývalo, než čekat na smrt. Už jen 20 temp, 15, 10… od tlap bestie odletovaly kusy země. A pak najednou… zakopla. Čenichem dopadla do země a vyryla v ní dlouhou brázdu končící na dosah ruky od ní. Nechápala, co se to právě stalo. Cítila, jak aura bestie pohasla a kolem se rozlehlo ticho. „Ona je mrtvá? “ nevěřícně zírala, na teď už mrtvé tělo něčeho, co ji ještě před pár vteřinami málem rozsápalo.
---
Elfka sledovala, jak její šíp protíná vzduch a boří se do hrudi bestie, pro ni to bylo, jako by se čas zpomalil. Vnímala každý pohyb od chvíle, co bestie vyrazila, aby tu dívku zabila až do chvíle, kdy se její tělo zastavilo kousek od ní. Šíp hladce prošel srstí a zabořil se přímo do srdce. Bestie zemřela dřív, než se její čenich dotkl země. „Pěkná rána“ pochválila ji její společnice. „Měli bychom zmizet, než se sebere a všimne si nás“ „to jí tu chceš nechat?“ zeptala se nevěřícně démonka „a co s ní chceš dělat, vzít ji s námi?“ odpověděla ji trochu rozzlobeně „nemusím ti doufám připomínat, že jestli si nedáme pozor, dopadneme hůře než ta bestie. Není to bezpečné. Pro ni, ani pro nás“ „já vím“ zazněla zklamaná odpověď „ale z nějakého důvodu ji tady nechci nechávat, vždyť se na ni podívej, takhle tady nepřežije“. „Já myslela, že jsi démon, a ne sukuba. Co tě na ní tak zaujalo, že ti tak záleží na nějakém zatoulaném kotěti?“ aniž by si to uvědomila, mluvila už dost nahlas a naštvaně. „Promiňte…“ ozvalo se jí za zády.
Elfka svěsila hlavu, když si uvědomila, že se zase neovládla. Démonka naopak hlavu s úsměvem zvedla. Dívka tam stála opřená o strom, v rukou držela zlomený šíp, který vyrvala z těla bestie. Nohy jí sotva poslouchaly, do očí se ji vkrádaly slzy a zírala ty dvě jako na zázrak. „Děkuju“ zašeptala „děkuju, že jste mě zachránily“ s těmi slovy se sesunula na zem a rozplakala se naplno. „To je v pořádku“ řekla démonka překvapivě milým hlasem a proklouzla kolem elfky směrem k ní „už jsi v bezpečí, už ti nic neudělá“ utěšovala ji. Elfka si povzdechla, takhle svoji společnici nezná a zajímalo by ji, co v ní vyvolalo takové reakce? Dívka tam seděla v potrhaných, jednoduchých šatech, jaké oblékají ve vesnicích. Potlučená, špinavá, ve vlasech větvičky, uši i ocas svěšené. Z očí ji pořád tekly potoky slz a nešikovně se je pokoušela skrýt dlaněmi, zatímco ji démonka utěšovala. Očividně má za sebou dlouhou, a nepříjemnou cestu. „Jde s námi“ oznámila démonka směrem k elfce, aniž by se k ní otočila, „nebude v bezpečí“ připomněla ji na oplátku. „Bude. O to se postarám“. „jak myslíš“ rezignovala „ale koukej s sebou hodit, a s ní taky. Noc naneštěstí nepotrvá věčně“. „Divím se, že to ještě neprasklo“ odpověděla démonka a přitom pomáhala vstát dívce ze země. Ta zase upadla a tak ji zvedla sama. „po tom co jsem nechala toho člověka odejít“. „nejspíše mu nevěřili, což je štěstí pro nás“ prohlásila elfka a otočila se směrem k osadě. Ještě se na něpřes rameno ohlédla a nechápavě zakroutila hlavou. Pak vyrazila. Démonka ji následovala se spící dívkou v náručí, bylo toho na ni moc a prostě odpadla. Byla tak lehká, ani si neuvědomovala, že někoho nese a tak bez problémů běžela elfce po boku.
---
Od chvíle, kdy ji její zachránkyně zvedla, si toho Kasian pamatovala jenom málo. Nevýrazné obrysy stromů, dusot nohou, krátký sprint přes louku a kroky po kamenných schodech. „myslím, že nás neviděli“ pronesla elfka, jen co se za nimi zavřely dveře. Postavila se k oknu a prohlížela osadu, jestli neuvidí nějaký podezřelý pohyb. Démonka ji postavila na nohy a důkladně si ji prohlížela „potřebuješ se vykoupat… a odpočinout si“ pronesla nakonec. Chytla ji za ruku a odváděla do útrob domu. Ohlédla se po elfce, ta ale pořád vyhlížela oknem ven, ani se za nimi nepodívala. Procházeli kolem mnoha zavřených dveří. Tmu chodby sem tam protínalo světlo svící, které se rozsvěcovaly, když se přiblížily. Jednoduchá magie. Pak konečně zahnuly do jedněch dveří. Když za nimi démonka zavřela, ocitli se v absolutní tmě. Kasianiny oči by si tmě rychle přivykly. Jenže tady nebyl vůbec žádný zdroj světla, který by ji to umožnil. Slyšela jak démonka přechází po místnosti a pak lusknutí prstů. V místnosti se zažehly svíce. Jejich mdlé světlo ozářilo okolí dost na to, aby si jej konečně mohla prohlédnout. Místnost byla překvapivě působivě vybavená. Kolem stěn byl rozestavěn bohatě zdobený nábytek, nejspíše z dob před první válkou. Jednu stěnu zakrýval hrubý závěs dokonale zakrývající okno, zbylé zdobily obrazy s výjevy různých bitev. Vše pokrývala souvislá vrstva prachu. Vše, až na jednu věc. Celé místnosti dominovala obrovská vana, kterou po dalším lusknutí prstů začaly olizovat plameny ohně, a začaly ohřívat vodu v ní. „vykoupej se“ postrčila ji směrem ke středu místnosti „neboj, nechci tě uvařit“ řekla s pobavením nad vyděšeným výrazem který ji její nalezenka věnovala „já ti zatím najdu něco na sebe, v těchhle šatech bys před Thildriel chodit neměla“ se zaskřípěním dveří otevřela jednu ze skříní a začala se v ní přehrabovat.
Kasian, byla pořád nervozní ale představa teplé koupele ji lákala. Rozvázala provizorní uzlíky, které držely její šaty pohromadě, a opatrně vlezla do vody. Jejím tělem projel pocit skoro zapomenutého blaha. Zadržela dech a celá se ponořila. Prach z několikatýdení cesty ji nedobrovolně opouštěl. Když se vynořila, rychle zakroutila hlavou, aby dostala vodu z uší. Otočila se k démonce, ale viděla jenom ocas vykukující zpoza otevřeného křídla skříně. „Thildriel, tak se jmenuje ta elfka?“ zeptala se po chvíli nesmělým hlasem. „Ano“ odpověděla ji démonka a nahnula se, aby na ni viděla. "Tak se jmenuje ta elfka…, a já jsem Seene, kdyby tě to zajímalo, a ty?“ „Kasian“ odpověděla „děkuji za záchranu, kdybyste tam nebyly…. Byla bych mrtvá…“. „šíp vypustila Thildriel, takže spíše poděkuj ji“. „ale vy jste mě tam z nějakého důvodu nechtěla nechat“. „nevykládej si to špatně“ pokračovala „ona je jenom opatrná, není tady o moc bezpečněji než v tom lese“. Kasian zaklonila hlavu a trochu se uvolnila. Už je to hodně dlouho, co se naposledy koupala v teplé vodě. Oči se jí zase klížily, praskání ohně pod ní bylo uklidňující, voda měla tu správnou teplotu. Při bohyni, už zapomněla jaké to je, být v teple. V myšlenkách si procházela události posledních několika týdnů. Zničení její vesnice. Jak sama putovala pohraničními lesy. Jedla, cokoli našla v lese. Když začalo pršet, prostě někam zalezla, když nebylo kam, pokračovala do zhroucení. Prchala před světlými, prosila temné, o jakoukoli pomoc. Na západ, dále do císařství jít nemohla, její rasa tam nebyla zrovna oblíbená. Na jih taky ne, pustiny by sama nikdy nepřekonala a na průvodce neměla peníze. Karavany taky nepřipadaly v úvahu. Východ patřil světlým, takže jí zbýval jenom chladný sever. Teď, po všech těchhle, a několika dalších útrapách byla tady. Na pokraji svých sil, ale v teplé vaně a něco ji říkalo, že i v naprostém bezpečí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
