KibaHina - Nedorozumění
Informace:
Já vim, divný párování. A ani tak neskončí. Ale co my víme, co dělala Hinata, když byl Naruto pryč.
Od korektora vím, že je nejtěžší opravovat fanfikce, a proto prosím omluvte fatální i drobné chyby. :)
Chtěla jsem do žánrů napsat, že je to komedie, ale komedie je spíš to, jak je to napsané. :D
Kage Neko ^×^
Začalo zase ráno a první pruh paprsků hřejivého slunce se mi prodral do postele. Jedním přimhouřeným okem jsem se snažil podívat směrem k místu, kde se objevovala ta věc, která si říkala o smrt, když se mě pokoušela probudit. Z postele se mi vylézat nechtělo, jelikož na mou maličkost se rozvalil pes a sladce si pochrupkával. Akamaru má naneštěstí tak lehký spánek, jak by měl ninja mít a tak i změna v mém tempu dechu ho probudila. To pako mi oslintalo celý obličej dřív, než jsem postřehl, že to dělá natož abych se stihl bránit. Svalil jsem ho na zem a vstal, abych nebyl za chvíli celý od slin. Okamžitě změnil své chování, protože poznal, že už bych nechtěl být svalen nazpět, a přesně právě to udělal. Každodenní ranní bitka dnes trvala asi pět minut a pak jsem zbabělecky zdrhnul do koupelny. Pustil jsem si na sebe vodu a stál pod proudy kapek, které mi stékali po těle a příjemně lechtali na zádech.
Zase jsem na ní myslel. Na její nesmělý úsměv, červenající se tváře, tmavé vlasy se kterými si vítr pohrával jako prsty stydlivého milence a oči tak prázdné a přesto v nich bylo uschováno všechno. Praštil jsem pěstí do zdi a sklonil hlavu.
„Proč to děláš?! Já tě miluju celou tu dobu a ty pořád jen Naruto Naruto! Hinato proč?!“ Zakřičel jsem a oči mi začali nabírat skelný odlesk. Sesunul jsem se níž a zašeptal poslední: „Proč?...“
Zadržel jsem slzy v očích a snažil se zapomenout na tu bolestivou myšlenku. Byl to už rok, co odešel, a ona na něj myslela den co den, víc a víc.
Když jsem se dostal ven tak už bylo takové teplo, že každý kolem se buďto radoval, že je krásně a nebo nadával na nesnesitelné teplo. A popravně říct, musel jsem souhlasit se skupinou druhou. Sundal jsem si sako a po boku s Akamarem jsem se vydal směrem k tréninkovému placu. Dneska jsem se nevydal jako obvykle na trénink ke hřbitovu, ale chtěl jsem se projít. A hlavně nechci, aby na mě pařilo to slunce, až bude v plné síle. Prošel jsem kolem hlavní brány a skoro jsem došel na místo, které jsem chtěl, ale těsně před ním jsem se zarazil a slyšel, jak tam někdo už cvičí. Zahlédl jsem jí tam mezi stromy, jak s odhodlaným pohledem sleduje svůj cíl. Koukal jsem na ni jen chvilku.
‚Docela jí už povyrostly vlasy. Má je něco málo pod ramena a připadá mi, že jsou každým dnem delší a krásnější.‘ zamyslel jsem se a přitom jsem se chtěl opřít a strom, ale nedošlo mi, že ten strom o který jsem se chtěl opřít, tam nebyl a tak jsem sesunul se k zemi. To Hinata okamžitě zaregistrovala a šla se podívat, co to bylo za ránu. Když mě zahlédla jak ležím na zemi a snažím se vstát podala mi ruku a zeptala se: „Kiba-kun co jsi tu dělal? To ani já za celý trénink nespadla tak, aby se to tolik ozvalo.“ Hleděla mi od očí a to svědčilo k tomu, že jsem se zasekl a koukal do těch bezedných studní. Nevím na jak dlouho, ale když jsem si uvědomil co dělám, rychle jsem pustil její ruku a postavil se.
„Víš já jsem se chtěl opřít o strom, protože jsem byl unavený z toho horka a on mi nějak utekl.“ Odpověděl jsem a podrbal jsem se na týlu, a trochu se pousmál. To, že já jsem se pousmál asi už nezaregistrovala, protože se začala neskutečně smát. Přímo až řehtat.
„Dobře dobře, jsem trhlo, ale tak zase tolik vtipné to nebylo.“ Snažil jsem se, aby s tím přestala.
„A .. ufff… to mi zase dalo. Kiba-kun?“ sklopila pohled a zase udělala své obvyklé gesto, kterým byla přímo proslavená. „Co potřebuješ? Tohle gesto už mám přečtené, něco chceš, že ano?“ A podíval jsem se na ní jako na dítě, které štíplo malého bratříčka a ona mi jej opětovala pohledem smutného štěněte.
„No… ono…“
„Poslouchám. Copak?“
„Jenom jestli… když už jsi tu… když už jsi tu, jestli by jsi nešel trénovat se mnou.“ A okamžitě zase sklopila pohled a gesto nepřestávalo. „Jo a rád. Ale co půjdem trénovat?“ odvětil jsem a došlo mi co jsem řekl za pitomost. „Jako jakou techniku potřebuješ procvičit? … Sakra… já jsem takové pako.“ Zbytek jsem si zašeptal jen pro sebe, protože jsem nechtěl upozornit na to, na co jsem myslel.
Trénovali jsme dlouho. Do té doby než se slunce blížilo k západu jsem si toho ani nevšiml. Když už skoro ani v tom lese nebylo na trénink vidět, sedli jsme si pod strom dívali se na nebe a povídali si o všem možném. Celý den jsem přemýšlel o tom co se s mnou stane, až ten den skončí, až tu nebude podél mého boku, až odejdeme každý domů. Akamaru nás ze začátku jen pozoroval, ale teď už jen ležel opodál a vůbec si nás nevšímal.
„No já si myslím, že teď nemají žádný důvod proč by tě neměli uznávat, jsi silná, tom není pochyb, chytrá a ke všemu ještě překrásná.“ Řekl jsem ke konci a dlouhé debaty a jen zahlédl jak sklápí pohled a na tváří se jí objevuje roztomilý ruměnec. Znal jsem hodně věcí, co jsem na ní miloval, ale tohle byla jedna z těch, které mě na ní přímo uchvátily. Díval jsem se koutkem oka na vlasy, které jí padli do tváře a jak si ruku dala na hruď a více se schoulila. „Tobě je zima? To jsi nemohla říci dřív? Tady máš.“ Sundal jsem si sako a položil jí ho jemně přes ramena. Trošku tlumeně poděkovala a dál se koukala směrem ke svým botám. Opřel jsem se o ruce a koukal na nebe. Začali se objevovat první hvězdy a vypadalo to na jasnou chladnou noc. Za chvilku mě něco zalechtalo na ruce a já se bál, že je to brouk nebo něco většího za potvoru, co se mi jí chystá sníst a tak jsem shlédl dolů. Nevěřil jsem svým očím. Byli to prsty Hin, které se propletli mezi ty mé. Střídavě jsem se jí chaoticky díval na ruku a do očí a zase zpět a snažil se to pochopit. Z očí mi asi bylo znatelně čitelné něco ve smyslu: ‚Co to sakra má být? Já čekal na ruce brouka‘, protože mi okamžitě odpověděla.
„Promiň, ale já už bych to asi nevydržela, celou dobu si říkám, jestli to mám udělat nebo ne. Jestli ti to vadí, tak budem dělat, jako bych nic neudělala.“ Pustila mi ruku a zase se otočila směrem ke hvězdám. Připadal jsem si jako by moje šance každou sekundou pořád odcházela dál a dál. Objal jsem jí okolo ramen a políbil jí na čele. Koukala trošku vyjeveně a strnule, ale za chvilku se v mém objetí uvolnila.
„Nikdy neřekl, že se mi tohle poštěstí a přesto jsem v to ze všeho nejvíc doufal, s každým pohledem na tebe a každou myšlenkou. Vidět tě každý den bylo jediné co mi dokázalo pomoci k tomu, abych přežil další.“ Viděl jsem jak ji skápla slza na mé rameno a já pokračoval. „Jenže zároveň mi byla myšlenka na to, jak jsi omílala něco o Narutovi, klackem, který mi podlamoval kolena.“
„Naruto?! Co ten s tím má společného? Musím uznat, že k němu vzhlížím, ale nikdy jsem k němu necítila to co k tobě.“ Odpověděla a trošku zrudla.
„Takže chceš říct, že to celé bylo nedorozumění?“ podíval jsem se na ni nechápavě.
„Nevím co, ale asi ano.“ Usmála se a políbila mě letmým polibkem na nos. Na tváři se mi objevil okamžitý usměv a políbil jsem jí na ústa.
„Hinato jseš to ty?“ ozvalo za námi. Hbitě jsem se otočil a koukal na siluetu pře námi, kde jsem poznal Nejiho. Okamžitě jsme oba dva zrudli jako vařené rajče.
„No dobré tohle to mě nezajímá, když to není ten pitomec Naruto, tak je mi to jedno.“ A odešel.
„Pořád si myslíš, že jsem to nepochopil jen já?“ usmál jsem se a kouknul se na ten nesmělý úsměv, vlasy se kterými si hrál vítr jako prsty stydlivého milence a na ty oči tak prázdné a přesto v nich bylo uschováno všechno.
Konec
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
