The Boy Who Murdered Love - 4. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Dále nějaká hudba na zpříjemnění :3 https://youtu.be/o9PuAm7d0PA
Kapitol 4.
Prázdný
,,Ne, to není pravda.” vrtěl jsem hlavou a totálně odmítal jeho příběh.
,,Nevím, co jsi za člověka teď, ale tehdy jsi byl jak divoké zvíře. Nikdy jsme už neviděl se Tatsuyo usmát.” vzdychl unaveně a podepřel si hlavu o svou ruku, na které se zaleskl stříbrný prstýnek. Ihned přilákal mou pozornost, jelikož byl na prsteníčku a mě popadla zvědavost.
,,Sachi-san, vy jste ženatý?” Bylo pro mě trochu těžší tuhle choulostivou věc vyslovit, protože se mi zdálo, že na něco takového je docela dost mladý. A ještě způsobem jakým se prezentuje bych ho spíše tipoval na někoho, kdo se nerad váže.
,,Huh?” překvapeně na mě zíral a poté se po očku koukl na stříbrný prstýnek. ,,Yep.” přikývl.
,,To bych do vás neřekl.” zamumlal jsem poznámku, kteoru jsem si prostě nemohl odpustit.
,,Díky tobě. Kdyby jsi mi tehdy nedal pořádnou facku tak bych asi udělal velkou chybu.” pousmál se pro sebe. ,,Možná jsi byl...anebo jsi...pořádný magor, ale vzbuzuješ v lidech touhu být s tebou. Nikdo tě nemůže nenávidět. Vždycky jsem toužil vědět, proč tě má sestra miluje a střeží jako anděla. Ale pověděla mi, že kdyby mi to řekla, tak bych se do tebe taky zamiloval.”
,,Nikdo mě nemůže nenávidět?” opakoval jsem pomalu. ,,Taky by mne zajímalo proč se mnou je? Nechápu to. Podle všeho jí jen ubližuji...tak proč?”
,,Jo, má sestra je prostě tvrdohlavá.” rozesmál se hlasitě. Byl to takový hezký upřímný smích, po kterém jsem se cítil rozhodně líp.
,,Můžeme jít, Sachi.” objevila se náhle ve dveřích Tatsuyo celá udýchaná.
,,Dobře.” zívl Sachi a vyskočil na nohy. Zaslechl jsem, jak mu při vstávání křuplo v koleni.
,,D-děkuji vám, Tatsuyo a Sachi.” řekl jsem spěšně a laskavě se na ně usmál.
,,Není za co.” mávl rukou a mrkl na mě.
,,Seiji-kun?” ona mi věnovala překvapený výraz a poté se ke mě rozešla. Vzala mou tvář do dlaní a políbila mě na čelo. Proč mě ten polibek tolik bolel? Bylo to možná proto, že ho tenhle sladký polibek věnovala špatnému člověku.
Zůstal jsem sám v pokoji. Nikdo už za mnou neměl přijít a já ucítil ostrý pocit osamělosti. Zíral jsem na noční oblohu, která byla zatažená šedými mraky. Už ani hvězdy mi nebudou zářit nad hlavou. Kdo mě bude chránit? Kdo už by mě chtěl chránit?
,,Ona.” ozval se hlas, který byl tak blízko mě, že jsem strachy nadskočil. Ohlédl jsem se za zdrojem, ale nikdo nikde nebyl.
,,Co to bylo?” rozhlížel jsem se zmatený a strachy vyděšený.
,,Já.” Chvíli mi trvalo než mi došlo, že tenhle hlas je v mé hlavě. Možná jsem se opravdu zbláznil. Měl bych jít spát.
,,Hej, Seiji! Pamatuješ, jak jste s Tatsuyo zapálily zahradní dům tvého otce?” ďábelský smích, který následoval donutil mé tělo zachvět se.
,,Cože?!” vyjekl jsem.
,,Jo to byl ohýnek! Ještě teď mě ty divoké plameny pálí na tváři.” pyšnil se tím. Musel být pyšný na něco tak strašného! O to horší, že je to mé mrtvé já, které tohle údajně udělalo. Já...Musím být blázen.
***
,,Seiji-kun?”
Se škubnutím jsem se probudil na svém lůžku. Vytřeštěné oči na bílý strop a celé tělo smočené v potě. Těžce jsem oddechoval a poslouchal své srdce, které bušilo jako o závod. Ohlédl jsem se za svým zachráncem, který mě ze strašné noční můry probudil. Ani si nepamatuji, kdy jsem vlastně usnul. Chvíli jsem mžoural a marně se snažil zaostřit na osobu sedící vedle mě na židli. Modré oči byly natolik kouzelné. Zářily jako dvě světýlka, ale pramínek černých vlasů jim překážel. Jemné ženské ruce se natáhly pro ten pramínek a strčily si ho za ucho. Zklamaně jsem zjišťoval, že ta osoba přede mnou není Tatsuyo.
,,Už jsi vzhůru?” otázala se straší žena, která musel být Tatsuyovou matkou.
,,Dobré ráno.” pozdravil jsem ji zdvořile, ale cítil se trochu nepohodlně. Měl jsem pocit, jako kdyby svou aurou narušovala mé soukromí a to mi pochopitelně nebylo příjemné.
,,Zdravím, Seiji.” Falešný úsměv, který ovládl její tvář mě děsil. ,,Vypadáš už mnohem líp. Ta nehoda nás velice zaskočila. Ale...Co ti mohu říkat?” lehce se rozesmála. ,,Je těžké ti něco říkat, když jsi nic nepamatuješ.
,,Je to možná těžké, ale je lepší mluvit než mlčet. Třeba mi to pomůže si vzpomenout.” pokrčil jsem rameny a snažil se uklidnit svou drzost. Cítil jsem z ní nepřátelství, což nebylo dobré, protože je to matka Tatsuyo.
,,Zajímavé. Jindy by jsi mi řekl něco jiného.” spokojeně se ušklíbla.
,,O čem to mluvíte?” nechápavě jsem vrtěl hlavou. ,,Byl bych na vás snad hrubý?”
,,Ne, ne, Seiji. Ty jsi byl vždy slušný. Ale tvá slova by byla chladnější. Šel by z nich strach. A nyní tomu tak není. Je to zajímavé.” mluvila klidným spokojeným tónem, který mě na jednu stranu uklidňoval.
,,Mohla by jste mi to trochu osvětlit. Cítím se zmaten z vašich slov, které nesou proud myšlenek, kterému nerozumím.” omluvil jsem se ji a bolestivě se usmál.
,,Och, Seiji.” Tentokrát její úsměv byl upřímný a zářivý. ,,Víš, ještě před vztahem s mou dcerou na střední škole jsi ke mě často chodil. Nedobrovolně, samozřejmě. Kvůli incidentu z dětství jsi byl chvíli na psychiatrické léčebně.
Nic vážného to nebylo. Pouze kontrolovali jestli to způsobila jen nadměrná agrese, která prostě překročila hranice anebo je zatím nějaká porucha.
Jediné, co jsme tehdy zjistili bylo, že...ale jen možná...máš rozdvojenou osobnost.”
Hm. Rozdvojená osobnost. To by vysvětlovalo ten hlas v mé hlavě. Bylo to snad mé já, které čekalo, až si se mnou vymění místo.
,,Nezdáš se příliš šokovaný.” poznamenala dotčeně.
,,Jsem velice zaskočený, slečno Mizuki.” zalhal jsem a falešně se usmál.
,,Lhát a okouzlovat lidi umíš pořád.” vzdychla a přehodila si pravou nohu přes levou. ,,Je velká šance, že jsi při té nehodě o své druhá já přišel. Ale taky ne, protože jak říkám...Nevíme jistě jestli jsi vůbec měl rozdvojenou osobnost.”
,,Co to bylo vlastně za nehodu?” zeptal jsem se na otázku, která mě nyní napadla. Byla velmi podstatná, ale mě nikdy nenapadlo se na ní zeptat.
,,Autonehoda. Bylo to vlastně docela dost zajímavé. Jako kdyby jsi věděl, že se něco stane.” zvážněla a na tváři měla starostlivý pohled.
,,Myslíte, že jsem za to mohl?” pootevřel jsem ústa a nevěřícně na ní hleděl.
,,Ne, ne.” zavrtěla hlavou. ,,Myslím to dobře. Ochránil jsi mou dceru…
***
Byl chladní pozdní večer. Studenti, kteří navštěvovali vysokou školu právě oslavovali. Co? To už jsi nepamatuji, protože oslavovali dosti často. Mířila jsem k velké rezidenci, která své bohatství rozhodně neskrývala. Mířila jsem do tohoto domu za svou milovanou dcerou, o kterou jsem se tolik bála.
,,Seiji se opět vrátil.” vzpomínala jsem na slova milovaného syna Sachiho. Vrátil se? Zase? Aby opět ublížil mé dceři? To odmítám! Nedovolím to! Už jednou jsem tohle zažila…
Procházela jsem kolem školní budovy se svou modrou igelitovou taškou plnou ovoce a zeleniny.
,,Cože?!” zaslechla jsem bolestivý hlas, který mi byl tolik známý.
,,Bude to tak lepší pro nás pro oba.” zašeptal povědomí mužský hlas. Zaujal mě tenhle rozhovor a tak jsem jako správná drbna přistoupila blíže ke branám školy. Nakoukla jsem zpoza rohu a šokovaně nadskočila. Má Tatsuyo tam stála s klepajícími se nohami a tekoucími slzami. Držela se za ústa, aby z nich neušel další vzlyk a nevěřícně vrtěla hlavou. Rudovlasý Seiji ji byl naproti s hlavou skloněnou. Ani jeden z nich nyní nepociťoval štěstí, radost ani uspokojení.
,,Jen ti ubližuji a trápím tě. Nyní skončí střední a každý z nás se vydá jiným směrem. Vztah na dálku nemá žádný smysl-.” V ten moment se ozvala ostrá facka, která přistála na Seijově tváři.
,,Nikdy neříkej, že to nemá smysl, dokud to nezkusíš!” rozkřikla se Tatsuyo, ale hlas se jí bolesti zlomil.
Ti dva se už nikdy neměli potkat, ale osud si pro ně připravil něco jiného. Spojil jejich cesty znovu! A tentokrát na vysoké škole. Procházela jsem kolem špinavého trávníků plného odpadky a opilými studenty. Prošla jsem kolem nich bez povšimnutí a vtrhal dovnitř.
,,Tatsuyo!” volala jsem, ale hudba uvnitř byla ohlušující.
,,Mizuki-san?” ozval se za mnou známý hlas, který jsem nejmíň chtěla slyšet. Ohlédla jsem se na Seije, který stál kousek ode mně s naštvaným výrazem. Byla jsem trochu unešená jak za ten čas z něho vyrostl přitažlivý muž. Byl ostříhaný, takže mu už žádné neposlušné vlasy nepadaly do tváře. Byl vysoký a jeho svalnaté tělo obepínala černá košile, jejíž rukávy měl vyhrnuté.V rukách držel zelený ručník, po kterém stékaly kapky křištálové vody.
,,Hledáte, Tatsuyo-chan?” zeptal se chladným tónem. Mlčky jsem přikývla a zavřela svá ústa.
Pokynul mi abych ho následovala. Dovedl mě do nějakého vedlejšího pokoje, který byl nejspíš určený pro hosty. Pokoj byl tichý a velice útulně zařízený. V měkké posteli jsem zahlédla červenou Tatsuyo, která byla úplně zpocená a těžce oddechovala. Vedle ní seděla dívka s krátkými zlatými vlasy a hnědýma očima, které byly lemované hustými řasy. Pohlédla na mě a usmála se.
,,Dobrý večer, Mizuki-san.” Ta dívka se jmenovala Takemi Nyoko a byla blízkou kamarádkou mé dcery.
,,Omlouvám se, ale vaše dcera opět neznala své míry a trochu to přehnala s alkoholem.” pověděl Seiji a položil ji na čelo mokrý ručník.
,,Měli bychom ji vzít domů.” navrhla Nyoko a prohrábla si zlaté vlasy. Kéž by “domů” znamenalo k mamince do náruče. Ale má Tatsuyo sdílela svůj domov se Seijim a to se mi vůbec nelíbilo.
,,Dobrý nápad.” souhlasil s ní Seiji. Původně jsem sem šla, abych Tatsuyo vynadala. Vynadala, že mi neřekla, že je zase se Seijiem. Jenže nyní jsem byla sotva schopna řeči a než jsem mohla cokoliv říct, už Seiji držel její křehké tělo v náruči.
,,Počkej, Seiji!” chtěla jsem něco říct.
,,Já vím, Mizuki-san. Vím moc dobře proč tu jste, ale momentálně vaše starosti nemohu řešit. Jsem však upřímně rád, že tu jste.” koukl na mě a usmál se. ,,Když jste tu mám pocit, že jsem v bezpečí. Přál bych si znát takový pocit v dětství.”
Tenhle kluk, ne...Muž, byl tak těžko předvídatelný. Chlapec, který ztratil matku v brzkém věku, aby zůstal se svým tyranským otcem.
,,Nemám tu auto, Nyoko.” otočil se na ni se zoufalým pohledem.
,,Já taky. Navíc tu musím zůstat. Musím najít svou sestru.” věnovala mu omluvný pohled a zavrtěla hlavou. Bylo mi líto, že jsem nejela autem. Cítila jsem se tak slabě, když jsem jim nemohla pomoci.
,,Já mohu nabídnout své auto!” zvolal někdo, kdo právě vtrhl do dveří. Chlapec se očima zelenýma jako čerstvá tráva, která je ozářená slunečními paprsky. Měl roztomilou tvář a život z něho jen zářil. Život, který měl dnes vyhasnout.
Aniž bych něco takového tušila jsem sledovala, jak Seiji pokládá mou dceru auta a ten milý klučina si sedá za volant. Náhle se Seiji zamračil na Tatsuyo, která seděla na zadním sedadle za řidičem. Jemně ji posunul na druhé sedadlo.
,,Klidně s vámi pojedu.” nabídla jsem Seijovi spěšně.
,,Prosím nejezděte. Běžte domů a odpočiňte si. Dnešní noc je chladná, až mě z toho mrazí.”
Nechtěla jsem uposlechnout Seijova slova. A asi bych s nimi jela, kdyby mi najednou nezavolal manžel, který se po mě zoufale sháněl.
Pozorovala jsem odjíždějící auto a držela mobilní telefon u ucha. Nikdo nečekal, co se tuhle chladnou noc má stát. Mladý nezkušený řidič nestačil správně zareagovat na probíhající divokou zvěř a dostal smyk. Silný náraz do stromu způsobil okamžitou smrt řidiče a těžké zranění spolujezdce. Jediná Tatsuyo z toho tehdy vyvázla s malými škrábnutími. Spolujezdec, Seiji Ariyoshi, měl těžký otřes mozku a ošklivé zranění na pravé straně těla.
***
Odmlčela se a v očích se jí odrážel smutek, který doprovázaly slzy. Na sucho jsem polkl a těžce oddechoval. Srdce mi bušilo jako o závod, dělalo se mi špatně, protože se mi před očima objevovaly obrázky. Krvavé obrázky, obrázky na rozdrcené tělo řidiče, zelené oči, které pomalu vyhasínaly, mou dlaň, která byla rozříznutá ostrým sklem a na vyděšenou tvář Tatsuyo, která rychle bledla. A já...Neviděla jsem na pravé oko. Já...Ani nyní nevidím na pravé oko. Nevidím..
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.