The Boy Who Murdered Love - 3. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Dále nějaká hudba na zpříjemnění :3 https://youtu.be/-cVms_hyY9g
Kapitola 3.
Pustý
Po tom incidentu se Seijim jsem mu utekla. Odstěhovali jsme se pryč s tím, že už se s ním nikdy nesetkám. Ale nebyla jsem dostatečně rychlá, abych udržela krok s ostatními a brzy zkolabovala na cestě zvané střední škola.
,,Uplynula jistě velice dlouhá doba od našeho rozloučení.” usmíval se na mě laskavý Seiji, který rozhodně se svou láskyplnou povahou nešetřil. ,,Proč jsem si jen nevšiml, že i ty obýváš třídy této školy?”
,,Jako by si někdo všiml.” vzdychla jsem a otočila se k němu zády. Ležela jsem na bílém lůžku na ošetřovně.
,,Jsi prostě zcela neviditelná, Tatsuyo-chan.” zachichotal se s rukou u úst, jako by svůj smích chtěl v ní utišit.
,,Ale buď ticho!” zabručela jsem uraženě a schovala své rudé tváře do polštáře.
,,Neměla by ses přemáhat, víš to.” Čekala jsem, že mě začne poučovat.
,,O tom já nerozhoduji. Rozkaz je rozkaz. Povstání je marné.” Má slova byla tlumená v polštáři, který lehce vlhnul pod neposlušnými sliny.
,,No ty jsi ale voják, Tatsuyo.” rozesmál se ve stejnou chvíli, kdy jsem ucítila tlak na lůžku. Přisedl si ke mně a naklonil se těsně k mému uchu. Můj čich zaznamenal opět tu silnou vůni, která mě donutila sevřít pevně kraje postele. ,,Čas tak rychle plyne a z malé Tatsuyo se stala nádherná dívka. Jsem mile překvapen.”
,,C-co se...s-stalo potom, co má matka zavolala tvému otci?” koktala jsem otázku, která mne pronásledovala každou noc v podobě děsivých nočních můr.
,,Neměj starosti, Tatsuyo. Byl bych potrestaný i kdybych nic neprovedl. Ale...Musím uznat, že to bylo dost děsivé. Má sladká krev stékala podél mých holých zad. Vzduchem se linul rychlý zvuk letícího koženého pásku, neustálý křik bolesti a nadávky z otcovi strany. Ach, jak já si přál, aby ho v těchto chvílích viděla má matka…” povídal si o tak krutých věcech s laskavým úsměvem a milým hlasem, jakoby šlo o nějakou krásnou historku. Jeho dokonalost vyskočila na nohy a pohlédla k otevřenému oknu, ze kterého se linula vůně stromů.
,,Vlastně, je to možná sobecké, ale přál bych si, aby jsi to viděla taky, Tatsuyo.” zachichotal se nad vtipem, kterému mohl rozumět jen zasvěcenec, kterým jsem já nebyla. Přetočila jsem se k němu a polekaně na něj zírala.
,,Možná by jsi poté pochopila a nikam neutíkala.” Jasná narážka na mé odstěhování.
,,Prosím tebe, to už je dávno.” posadila jsem se a dala ruce v bok. ,,Byla jsem dítě, jak jsem já mohla zvrátit rozhodnutí mých rodičů? Navíc je to tvá vina!” ukázala jsem na něj rozzuřeně.
,,Má chyba?!” zvedl obočí a nechápavě vrtěl hlavou.
,,Ano! Pěkně jsi vyděsil mou matku a moc dobře víš, že ta vydrží hodně! Proč jsi toho chudák vlastně musel tak šeredně zbít?! Proboha, bylo ti teprve deset! Agresore jeden!” Nikdy jsem toho tolik neřekla naráz. Ještě navíc ne na jeden nádech a nyní mé plíce hltaly kyslík jak jen to šlo.
Kousl se do chvějícího se spodního rtu a sklonil hlavu. Z úst mu vyšel kousavý smích, který se poté proměnil v tak silný a chytlavý, že jsem se musela začít smát taky.
,,Vážně, chyběla jsi mi.” těžce oddechovala a utíral si slzy pobavení.
,,Ty mě vůbec!” řekla jsem chladně.
,,Pravda! Jsme tu už tak dlouho a vůbec jsme se nesetkali.” poznamenal udiveně.
,,Protože jsem tě ani potkat nechtěla.” pokrčila jsem rameny a nasadila svůj věčný poker face.
,,Nebo jsi se bála? Bála, že ti ublížím?” Úsměv se z jeho úst vytratil.
,,Možná.” zašeptala jsem smutně. Myslím, že to byl hlavní důvod proč jsem dělala, že ho neznám.
,,Copak jsi už zapomněla, Tatsuyo? Já jsem tvůj rytíř!” pronesl vážně a lehce se ke mně přiblížil.
,,Mám pocit, že jsi spíše císař.” pověděla jsem dotčeně.
,,Poté, ale musíš dělat všechno, co jsi jeho veličenstvo bude přát, ne?” ušklíbl se. Vzdálenost mezi námi byla menší a menší. Cítila jsem svou červeň stejně dobře jako jeho silnou vůni, která mě naprosto omámila.
,,Ne, neudělám.” zavrtěla jsem hlavou a uhnula pohledem k zemi. ,,Já totiž vím, že Seiji miluje, když může někoho ovládat. Takovou radost ti neudělám.” dala jsem ruce křížem a odhodlaně na něj pohlédla. Rozhodnuta povstat tyranovi a císaři celé škole.
,,Ty to nechápeš, Tatsuyo. Já už tě dávno ovládám.”
***
,,Huh? Seiji ty se červenáš?” přerušila náhle své vyprávění slečna Tatsuyo.
Nedíval jsem se na ni. Schovával jsem svou rudou tvář ve svých dlaních. Slyšet příběh o sobě možná nebyl tak dobrý nápad. Mé mrtvé já, které žilo v minulosti mělo tak hloupé řeči.
,,Je možné, že se snad Seiji stydí?” zasmála se smíchem, který připomínal zvonečky.
,,Ne, já...Možná trochu.” přiznal jsem a cítil, jak má hrdost klesá a klesá a klesá, když v tom se ozvalo otevření dveří. Oba dva jsme sebou ostře trhli a zírali na dveře, ve kterých stál mladý muž. Vypadal skoro jako Tatsuya, akorát měl více zašedlé vlasy a jeho rysy nebyly tak jemné. Oči měl tmavě modré jako hlubina nejděsivějších jezer.
,,Ach, Seiji. Už jsi se probudil. To jsem rád.” daroval mi tak krásný úsměv, takže jsme si určitě museli být velice blízcí.
,,No, Sachi, víš...On jsi tě nepamatuje.”
,,O-opravdu?!” vyjekl šokovaně, až z toho nadskočil. ,,Nicméně, přijel jsem pro tebe, Tatsuyo. Máma tě chce vidět.” prohrábl si šedé vlasy a nervózně těkal z podlahy na ní a zpátky.
,,Ano? Pak se tedy budu muset omluvit.” postavila se na nohy a hluboce se uklonila.
,,Nemusíte se omlouvat. Děkuji, že jste mi tolik pomohla.” Ale mrzelo mě to. Nechtěl jsem tu zůstávat úplně sám. Ztracený ve svých snech a touze vzpomenout si kdo jsem byl, že jsem musel způsobit této dívce tak strašné modřiny.
,,Ten blbec jsi vážně nic nepamatuje.” Sachi se podrbal na tváři a nevěřícně kroutil hlavou.
,,Dojdu ještě za doktorem. Počkej tu na mě.” Tatsuyo kolem svého bratra proběhla tak ladně, že to rozhodilo můj tep. Bylo to trochu trapné, protože to přístroje samozřejmě zaznamenaly.
,,Sachi-san,” spustil jsem ihned svou zvědavost, když se ten anděl vytratil.
,,S-San?!” vykulil na mě oči.
,,Mohl by jste mi prosím říci, jaký byl mezi námi vztah? Jaký tedy je?” Nemohl jsem si povšimnout jeho bolestivého úsměvu, který schovával pod šedými pramínky svých vlasů.
,,Musel jsi se zeptat zrovna na tohle, blbečku?” zamumlal tiše a jeho hlas se mu třásl pod proudem bolesti.
,,Nenávidím tě! Málem jsi ublížil mé sestře! Ale zároveň...Tě nemohu mít přestat rád, protože jsi mi pomohl v nouzi a jsi můj nejlepší přítel! Fakt tě k srdci nenávidím, že tě musím mít rád!” vyčítavě na mě zíral a věty ze sebe chrlil s takovou silnou, že do mě opravdu “narážely”.
,,Děkuji.” usmál jsem se na něj přátelsky. ,,A omlouvám se. Jsem velice zmaten. Nechápu nic a bojím se zjistit víc. Jak to, že jsem slečně Tatsuyo málem ublížil? Kdybych ji opravdu chtěl ublížit znamenalo by to, že jsem příšerná osoba. A pak by nedávalo smysl, proč by se mnou stále zůstávala. A proč by mě její oddaný bratr stále nazýval nejlepším přítelem? Ztrácím se v tom nekončeném proudu myšlenek a mám žízeň, kterou nelze ukojit obyčejnou vodou.” Pohlédl jsem na své zatínající se ruce, ale hleděl jsem na ně pouze levým okem a to mě děsilo. Děsilo mě to na tolik, že mi po zádech přeběhl mráz a po tváři stékal studený pot.
,,Jsi to vůbec ty, Seiji?” zasmál se Sachi a posadil se na místo, kde před chvíli seděla Tatsuya. ,,Dobře poslouchej, nyní jsem na řadě já!”
***
Problematický synáček Sachi. Otec, který tolik snil po synovi a odpovědí mu byla dcera, jež dal mužské jméno, brzy získal i syna, který získal na oplátku dívčí jméno. Pošahaný, ne?
Ušklíbl jsem se a vytáhl si cigaretu z úst.
,,Nenávidím je. Nenávidím všechno. Nudím se.” mumlal jsem si pro sebe.
Před školní starou školní budovou se nacházela má temná duše. Znechuceně jsem na tu příšernou budovu hleděl a doufal, že ji svým pohledem zapálím.
,,Nech mě být!” Zaslechl jsem v dálce zoufalá slova, která vyšla z dívčích úst. Proč jsem měl nepříjemný pocit, že ten hlas moc dobře znám. Koukl jsem na drahé hodinky, které šly o dvě minuty později. Zamračil jsem se nad faktem, že ještě nezvonilo. Jak to že je tedy někdo venku? Pokud ta bláznivá holka bude dělat moc velký povyk, určitě si všimne profesor, že nejsem nikdy v jeho blízkosti.
,,To je otrava!” zavrčel jsem a upustil cigaretu, která pomalu padala na zem, kde byla následně zašlapána mou nohou.
,,Nech mě!” křičela ta dívka. Polil mě studený pot a dech se mi v šoku zastavil. Proč ta holka zní tolik, jak má sestra? Tatsuyo, co děláš za školou? To se ti nepodobá.
,,Nedotýkej se mě! Prosím, já nechci!” Tato slova zvýšila adrenalin v mé krvi a popohnala ztrnulé nohy kupředu. Běžel jsem rovnou před školu, před kterou jsem se tak skrýval.
,,Tatsuyo! Nekřič nebo nás uslyší!” Seiji? Měl jsem pocit, že je to jeho hlas. Netušil jsem, že chodí na tuhle školu. To může znamenat jen problémy!
,,Ah!” Vběhl jsem na místo, odkud se ozývaly zvuky a našel svou sestru ležící ve trávě. Rudovlasý student na ní byl nalepený.
,,Tatsuyo, promiň mi, ale -.”
,,Hej ty! Co to sakra děláš mé sestře!” zakřičel jsem naštvaně a popadl ho za sako. Odtáhl jsem ho od Tatsuyi a poté se k ní zpátky rozběhl. Vypadala opravdu hrozně. Vlasy měla mokré, tváře bledší než samotné sněhové vlasy, které jsme dědily po generace, spodní ret postrádal krev a chvěl se. Školní uniformu měla potrhanou a kolena odřená. Zdálo se, že každou chvíli omdlí.
,,Co jsi ji to provedl ty zmetku!” zavrčel jsem a ohlédl se na něj.
,,Ne, Sachi, on nic-.”
,,Drž hubu, sestro! Moc dobře vím, co ti chtěl udělat!” postavil jsem se na nohy a zaťal pěsti.
,,Nemám v plánu s tebou bojovat, Sachi-senpai.” Měl jsem chuť mu vymlátit ten klidný výraz. Jak jsi opovažuje dotýkat se mé sestry takhle?!
,,Ale já ano! Poslední dobou se Tatsuya vrací domů s modřinami a roztrhaným oblečením! Kdybych věděl, že jsi to byl ty, dávno bych tohle šílenství zastavil!” napřáhl jsem proti němu se zaťatou pěstí a použil všechnu svou sílu, abych tomu ubožákovi pořádně vrazil. Nikam neuhýbal. Pouze zavřel své dokonale rudé oči a čekal na bolestivou ránu, kterou mu měla způsobit má pěst…Vrazil jsem mu ještě několik ran a vrátil se k Tatsuyo, kterou už ovládala temnota. Vzal jsem ji do náruče a odnášeli ji pryč, domů. Tam kam patří.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
