Temnota neznamená zlo ep.2
Informace:
Pokračování první části.
...Nemají důvod se tu objevovat. Pořád jsme dost daleko od frontové linie“. „to si mysleli i v Ivrane, Qulu, Rese a dalších“. Tahle jména byli goblinovi známá, stejně jako jejich osud. „tahle osada je větší. A s penězi za vaše hlavy, budeme mít dost na to, abychom od sud vypadli. Pak se děj vůle bohyně“ Celá skupina se po slovech jejich velitele rozeřvala na souhlas, mlátili zbraněmi o sebe, štíty či jiné kusy zbroje, přízrak vyvolal vlny děsu a nafialovělý impuls prolétl chodbami domu. ....
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a během okamžiku se vrátila v podobě krátkého, zato však intenzivního poryvu větru. Ten sfoukl těch pár svící, které osvětlovaly vstupní halu, a ta rázem zůstala ozařována pouze Lichovou holí. Chvíli na to se chodbami rozezněly kroky dvou párů nohou. Vetřelci, stále ještě povzbuzeni pokřikem, který ze sebe vydali, teď ztichli a zaposlouchali se do tmy. Přízrak ukázal rukou k jedné chodbě, ze které se něco blížilo, a stejně, jako ostatní, tasil meč. Ve stínech se po chvíli objevily siluety dvou postav. Lich mávl rukou směrem k nim a po zemi se rozlila nazelenalá, světélkující mlha. Před postavami se však rozestoupila, jak narazila na jejich aury. Její svit nestačil, aby odhalil jakékoli detaily a tak nezbývalo, než čekat dále. „no ták…, bojíte se snad?“ posmíval se zase jeden z orků, ten co mluvil i předtím, pohazoval si přitom sekerami ve svých rukách. Ostatní čekali se zbraněmi v pohotovosti. Postavy konečně vystoupily ze stínů a všichni žoldáci strnuli, jako by je zaklela medúza. Ze tmy se totiž vynořily dvě dívky. První, temná elfka s dlouhými ebenovými vlasy spuštěnými kolem dlouhých uší na záda. Oděná v lehké, černé zbroji zdobené stříbrnými ornamenty. U pasu jí visel krátký meč, v rukou pak spočíval velký luk. Z pod pláště na zádech vykukoval toulec s černě opeřenými šípy. Zkřížila ruce v posměšném gestu, opřela se zeď vedle vstupu do chodby a temně fialovýma očima si prohlížela šokované tváře. Druhá postava, démonka, si uprostřed chodby líně protahovala křídla, měla na sobě lehkou plátěnou zbroj, podobnou jako její společnice. Místo lukostřeleckých chráničů na rukou však měla ocelové rukavice s prsty prodlouženými jako harpií spáry a už od pohledu stejně ostrými. Nad pravým ramenem jí trčela rukojeť obrovského, obouručního meče. Prameny havraních vlasů jí padaly do tváře a na ramenou se kroutily jako hadi. Temnýma očima pobaveně přeletěla příchozí. „copak?“ pronesla démonka posměšně „že bychom vás tak vylekaly? Válečníci?“. Ticho protrhl až skřehotavý smích goblina „to jsou mi teda pěkná strašidla“ pravil nejprve směrem k poslíčkovi, pak se otočil ke svým a pokračoval vážnějším hlasem. „chyťte je živé, půjdou dobře prodat. Hlavně ta okřídlená“. Elfka se postavila vedle své společnice a čekala. Byla o hlavu menší než démonka, ale očividně to je ona, kdo tady velí. Goblin přemýšlel, co mu tady nesedí. Věděl, že tady něco takového je, ale nedokázal na nic přijít. Tak jen pokrčil rameny a sledoval, jak jeho banda obkličuje ty dvě. Lich zůstal s ním vzadu a poslíček se krčil za nimi u dveří. „máte poslední šanci odejít po svých“ pronesla, vážným hlasem elfka. Když její slova nevyvolala žádnou reakci, pokrčila rameny a s lhostejným výrazem pronesla už jenom dvě „bav se“.
Pařáty démonky se zableskly v nazelenalém světle a rozpoutaly hotová jatka. Ani se neobtěžovala tasit těžký meč a i tak rozsévala mezi vetřelci smrt. Tu přejela pařáty přes obličej orkovi, skoro líně se vyhnula dlouhému meči přízraku, jen aby ho v zápětí připravila o celou paži. Nemrtví se káceli jako stromky ve vichřici a goblin se vztekem v očích sledoval, jak jeho muži padají. „tak už něco dělej sakra“ křikl na liche po svém boku. Ten pozvedl ruku a začal odříkávat nějaké zaklínadlo. „kašlete na chytání, prostě je zabijte, rychle“ křičel znovu goblin, ale už bylo pozdě. Proti démonce stál už jenom jeden ork, ten co tak moc mluvil. „tohle si užiju“ řekl směrem k ní a zaútočil. „nápodobně“ odpověděla mu s démonickým úsměvem a lehce uhnula jeho prvnímu úderu, pak druhému i třetímu. Nechala ho útočit a skoro to vypadalo, jako nějaký tanec. Hlasitě se při tom smála a doháněla tak orka k šílenství. Při dalším úderu se sekera o něco zastavila, to jak ho chytla za paže a roztrhla na dva kusy, jako by byl z papíru. Jeho ostatky hodila do protilehlých koutů haly a podívala se směrem ke zbylým vetřelcům u dveří. Tohle nebyl boj, ale poprava. Elegantní, až provokativní chůzí si to teď namířila ke goblinovi, ze spárů na zem kapala krev, křídla i úzký ocas vytvářely obraz, který ho naplnil hrůzou. Vzpomněl si, co mu tady nesedělo. Ty harpií spáry na rukou, obrovský meč na zádech, i ta zbroj… všechno zapadalo. Takhle se v císařství popisuje Seene. Jediná žijící příslušnice devátého klanu démonů. „to nemůže být pravda“ řekl si pro sebe a dál vylil oči na svou smrt. Lich natahoval ruku, konečně byl připraven seslat připravené prokletí, ale před poslední slabikou zachraptěl. Skácel se na zem a ještě chvíli sebou škubal, jak z něj vyprchával život. Z krku mu trčel dlouhý, černě opeřený šíp. Luk byl zase opřený o zeď na druhé straně místnosti vedle elfky. Jeho majitelka skryla svou tvář pod kápi, ale pořád cítil, jak jej provrtává pohledem. Démonka prošla kolem mrtvoly liche a zastavila se před couvajícím skřetem. Byla třikrát vyšší než on, tyčila se nad ním a tak se k němu musela sehnout. V kontrastu s tou scénou mu mírným hlasem mluvila do ucha, „varovaly jsme vás…, daly jsme vám možnost odejít…, a vy… jste místo toho… spáchali sebevraždu“ podívala se k poslíčkovi, ten se pořád třepal strachy u dveří „příště už žádné varování nebude“ řekla rázně směrem k němu, „jestli nám něco chcete, přijďte jako hosté, ne jako nájezdníci… teď zmiz“. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ho nechá žít a pak pelášil pryč, co mu nohy stačily. I goblin se otočil a měl se rovněž k odchodu, jemu však na ramenou spočinul ocelový pařát, „ty ne“ pokračovala démonka. Dveře se za poslíčkem s bouchnutím zavřely.
Vesničané sledovali, jak do domu vchází ta skupina. „Tak co, jak dlouho?“ zeptal se hostinský, aby rozproudil řeč. „deset minut“ zakřičel první z hostů v reakci na vyvolanou sázku. „podívej se na ně, aspoň patnáct“ ozval se druhý a ostatní se přidávali. Za chvíli na stole byla hromádka mincí a pak se jen čekalo. Po zhruba osmi minutách se dveře opět otevřely a z nich vyběhl ten člověk. „On přežil?“ všichni zírali s otevřenými ústy na postavu, utíkající přes náves pryč. Sotva se jim ztratil z očí mezi domy, ozval se vesnicí útrpný křik umírajícího, který skončil stejně náhle, jako začal. Pak se rozlehlo ticho. Všichni se podívali na hodiny na stěně a jeden z nich zajásal. „Devět minut, vyhrál jsem! Hospodo! Nalejvej všem, co si vsadili“ byl to vlastně zvyk, takže tu nikdo neprohrával. Hostinský už nesl tác s korbely a postavil ho na sůl mezi ně. Za chvíli se zábava vrátila do starých kolejí a událost na druhém konci návsi se ztratila kdesi na dně sudu piva.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
