Temnota neznamená zlo
Informace:
Tohle je můj první pokus. Nejsem si ani jistý, jestli to sem vůbec patří. Ale třeba se to někomu bude líbit.
Vítám jakoukoli kritiku.
intro:
Existují dvě říše, království světla a císařství temnot. Mezi nimi panuje odvěká rivalita, která nevyhnutelně vedla k mnoha krvavým válkám. Teď zuří čtvrtá z nich a temní prohrávají. Tady začíná příběh několika osob, kterým války vzaly takřka vše. Osob, které navzdory všemu stále bojují a budou v tom pokračovat, dokud budou dýchat.
Dveře do hostince se znenadání otevřely a veškerý hovor uvnitř utichl. Dovnitř vstoupil goblin s přízrakem v zádech a rozhlížel se po výčepu. Jeho zrak padl na osamocenou postavu v rohu místnosti. Dotyčný jim nevěnoval jediný pohled a dále se věnoval poloprázdného korbelu před ním. „tenhle by mohl stačit“ pomyslel si goblin, vyrazil směrem k němu a bez zeptání si přisedl. Teprve teď zvedl dotyčný zrak a prohlížel si nově příchozí. Goblin byl na svou rasu překvapivě velký, špičaté uši mu odstávaly na stranu a dlouhý nos se před špičkou lámal směrem dolů a vypadal skoro jako zobák nějakého ptáka. Seděl s rukama sepnutými pod bradou a podle se na něj usmíval. „ty nejsi zdejší že?“ řekl bez jakéhokoli úvodu. „jsem tu s karavanou, zítra odjíždíme.“ „co si takhle trochu přivydělat?“ při té nabídce odepnul od opasku malý měšec a hodil ho mezi ně na stůl. Z váčku se při dopadu vysypalo pár stříbrných mincí a rozutekly se po desce. Místností to trochu zašumělo a všichni zvědavě pokukovali, co ten goblin chce, že nabízí takovou odměnu. Člověk se na stříbro chvíli díval a přemýšlel, než odpověděl „jak jsem řekl, zítra odjíždím a pochybuji, že se bude jednat o tak krátkou práci“. „Jen klid“ ujišťoval ho goblin „jenom někomu zajdeš a něco vyřídit, toť vše“. „opravdu nemám zájem, zkuste někoho z místních, budou rychlejší“. „škoda“ povzdechl si, na oko zklamaný goblin „mám pro tebe ještě jednu nabídku“ na ta slova zareagoval přízrak, který celou tu dobu stál bez hnutí za ním a na stůl, vedle váčku se stříbrem položil obnažený nůž. „vyber si“ pronesl goblin a rozhodil rukama. „Jedna z těchhle věcí bude za pár minut tvoje. Která, to záleží jen na tobě“ nasucho polkl a zíral goblinovi do tváře, tady asi není z čeho vybírat.
Když přicházel k domu, který mu ukázali, srdce mu bilo až v krku. V oknech hostince, se mačkali místní a napjatě ho sledovali. Z toho samého hostince, ve kterém ho před chvílí ten goblin naverboval. Jenže on tam popíjel už nějakou chvíli a právě tam slýchal pověsti o tomto domě. Dost strašidelné na to, aby se i temný bál do něj vstoupit. „Co tady vůbec dělám“ litoval svého rozhodnutí „měl jsem se nechat zapíchnout, alespoň bych to měl rychle za sebou“. Pod schody se nervózně ohlédl, goblin stál na druhé straně návsi, obklopen několika dalšími postavami a něco zřejmě řešili. Když si všiml, že zastavil, pohybem ruky mu naznačil, aby pokračoval. Ačkoli před chvíli vylezl z hostince, teď měl v krku naprosto sucho. Očima přeletěl temný dům, do kterého ho poslali. V oknech nebylo vidět žádné světlo. Po zdech se plazily úponky nějakých rostlin a ze střechy na něj shlížely polorozpadlé chrliče. Tak tohle je ten dům, ve kterém podle místních straší. Někde poblíž zakrákala vrána a jeho představivost pracovala na plno. Myslí mu projížděly obrazy těch nejzrůdnějších duchů, démonů a monster, které si dokázal představit. Pomalu, krok za krokem, vystoupal po kamenných schodech a vzal za kliku. Dveře se se skřípěním otevřely a on mohl vstoupit do haly za nimi. Když popošel pár nejistých kroků dovnitř, dveře se za ním nečekaně, jakoby samy od sebe zabouchly. Leknutím sebou trhnul a ruku položil na hruď, jak mu srdce bušilo čím dál rychleji. „klid… jenom dveře…. Jenom dveře…“opakoval si sám pro sebe a snažil se nemyslet na to kde zrovna je. Chvíli na to se z útrob domu ozval hlas, ze kterého mu tentokrát srdce málem bít přestalo „Stůj, tady nemáš co dělat“ hlas se rozléhal temnými chodbami a nebylo možné určit, odkud přichází. „P-poslali mě…, a-a-abych vám řekl…, ž-že máte p-poslední šanci odejít…, a-ať jste kdo kdokoli…“ odpověděl popravdě a cítil, jak mu v žilách tuhle krev. On sám byl jen člověk. V císařství sice nebyli lidé nic neobvyklého, ale na společenském žebříčku byli dost hluboko. Málokdy zastávali nějaké vyšší posty a on sám byl jenom bezvýznamný poskok doprovázející obchodní karavanu. Takže tyhle záležitosti pro něj byly děsivé. „My nikam nepůjdeme“ řekl druhý hlas pobaveně, „nevidím důvod odcházet, nikdo tady nežil, a v osadě nikoho neobtěžujeme, proč bychom tedy měly odejít?“. Když se nadechoval k odpovědi, dveře, které se před chvíli tak náhle samy zavřely, se s ještě větší ranou opět otevřely. Dovnitř se nahrnula skupinka několik stvoření vedená goblinem který ho sem poslal. Za jiných okolností by na ně byl vcelku zábavný pohled. „protože tuhle barabiznu zabíráme my“ křikl a jeho kousavý hlas se nesl domem. Krom něj, a poslíčka, bylo v hale ještě osm dalších osob, směska různých stvoření z různých koutů císařství. Za goblinem se opět tyčil Přízrak. Stvoření s duší černou, jako noc, zahalen do tmavě modrého pláště. Nad ramenem mu trčela rukojeť dlouhého, úzkého meče a tvář skrýval pod kápí. Pak tam byli tři orkové ze severních hor. Navlečeni do hrubých kožešin s kusy kovového pancíře na ramenou a hrudích. U pasu se jim houpaly sekery nebo zubaté meče a jeden měl přes rameno přehozený malý štít. Dále tady bylo pár nemrtvých. Málokdo je od sebe dokáže rozeznat. Jsou to v podstatě oživené mrtvoly, bez své vlastní vůle a nejspíše byli podřízeni Lichovi, který skupinu uzavíral. Černá róba, zdobená zelenými ornamenty jej označovala za morového mága, ale zřejmě pochytil i něco málo z nekromancie. V rukou třímal pokroucenou hůl, jejíž nazelenalá záře dodávala místnosti na nepříjemné atmosféře. Všichni se netrpělivě rozhlíželi a čekali. I oni znali zdejší pověsti, a nechtěli sem jít naslepo. „Hmm…“ ozval se opět první hlas, tentokrát o něco blíže „a jak toho chceš dosáhnout? Vyprovodit nás touhle bandou?“. „Tahle banda jsou nejlepší válečníci v okolí“ vykřikl goblin naštvaně, nebyl zvyklý, že si z něho někdo dělá legraci, a posměšný tón hlasu ho přímo štval, „a jo, oni vás dostanou pryč“. Jako odpověď na jeho křik se z domu vrátil hlasitý smích „skutečně? Vážně by mě zajímalo, co dokážou ti tví válečníci“ na poslední slovo dal ten druhý hlas znatelný důraz, „Ale místo nás, byste měli raději lovit světlé. Byli byste tak prospěšnější“. „Kdo si myslíš, že jsi“ zařval jeden z orků „na tomto světě nechodí nic, co by nemohlo zemřít, a to platí i o tobě, stejně jako o nich. Jenom se ukaž, čeká tu na tebe pár seker, co už dlouho neokusily krev.“. „naopak“ oponoval mu goblin „jenom si zůstaňte ve stínech, ale kliďte se od sud. Jak jsem řekl, tady to zabíráme my. A co se světlých týče. Nemají důvod se tu objevovat. Pořád jsme dost daleko od frontové linie“. „to si mysleli i v Ivrane, Qulu, Rese a dalších“. Tahle jména byli goblinovi známá, stejně jako jejich osud. „tahle osada je větší. A s penězi za vaše hlavy, budeme mít dost na to, abychom od sud vypadli. Pak se děj vůle bohyně“ Celá skupina se po slovech jejich velitele rozeřvala na souhlas, mlátili zbraněmi o sebe, štíty či jiné kusy zbroje, přízrak vyvolal vlny děsu a nafialovělý impuls prolétl chodbami domu. ....
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
