The Boy Who Murdered Love - 2. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Dále nějaká hudba na zpříjemnění :3 https://www.youtube.com/watch?v=bxjw_8RpoNI
Kapitola 2.
Žíznivý
Seiji Ariyoshi aneb pán Dokonalý. Pochází z bohaté rodiny, je přitažlivý a okouzlující, slušně vychovaný a velice ambiciózní, skvělý sportovec a zároveň inteligentní člověk, který se nezajímá jen o sebe.
Je jako slunce. Obyčejný člověk se mu nepřiblíží, je středem naších životů a jeho zářivá aura nás dělá bezmocnými, spoutanými. Jeden by řekl, že je to až nefér, že někdo získá tolik dokonalých rysů. Ale život je nefér. I pro Seije.
Znala jsem ho už jako malá holčička, která měla hlavu plnou dětských hraček, animáčků a pár kamarádů. Byla jsem na houpačce, která mě táhla výš ke slunci, jejíž paprsky mě oslepovaly. Přesto jsem neodvrátila zrak a nechala si dál vypalovat mžitky do očí, které samou bolestí slzely.
,,Tatsuya-chan?” ozval se jeho melodický hlas, který narazil prudce do mé houpačky. Ten neexistující přesto silný úder, který způsobil jeho hlas, zastavil houpačku. Zvedla jsem hlavu a ucítila náhlý teplý vítr, který česal mé světlé vlasy, které připomínaly sníh. Ten vítr přivedla jeho aura, která ovládala nebesa.
,,Seiji-kun?” věnovala jsem mu hluboký pohled do těch nebezpečných rudých očí. Na tváři toho dítěte se objevil úsměv, který vyšily sluneční paprsky.
,,Proč pláčeš, Tatsuyo?” otázal se a přistoupil ke mně blíž.
,,To nic.” zavrtěla jsem hlavou, chytla se řetízků, které pevně držely dřevěnou houpačku a odrazila se. Uchechtl se pro sebe a přikývl. Oblečený do potrhaných riflových kalhot a bílého trička. Se skoro vypitým džusem v rukách se mě rozhodl obejít. Procházel kolem mne, když v tom po mě jeho ruka vystřelila. Popadl rezavé řetízky a vynaložil velkou sílu na to, aby mě zastavil. Bylo to tak prudké, že jsem přepadla. Dopadla jsem na malé kamínky přímo pode mnou.
,,Hej!” zavrčela jsem, posadila se a dala uraženě ruce křížem. Tváře se mi naštvaně nafoukly a mé oči ho propalovaly.
,,Zeptám se ještě jednou.” ušklíbl se. ,,Proč pláčeš, Ta-tsu-yo?” Stál zády k spalujícímu slunci. Viděla jsem tedy pouze jeho temnou siluetu, která byla prozářená rudýma očima. Uhla jsem těm strašlivým očím, které patřily mému jedinému příteli.
,,Goro mi flusl na tvář.” zamumlala jsem. Dotkla jsem se své tváře, na které před chvíli byla nechutná slina a začala si je opět třít.
,,Proč to udělal?” přiklekl si ke mně, aby mne lépe slyšel.
,,Protože,” vzdychla jsem. ,,Jsem chtěla, aby mi vrátil mou panenku. Jenž on se jen rozesmál, flusl na mě a panenku si odnesl. Maminka se bude velice zlobit, až se to doví.”
,,Ach,” Seiji se začal smát, jak pomatený a z lící si utíral slzy pobavení.
,,Co je na tom tak vtipného?” zamračila jsem se.
,,Hele, Tatsuyo, co kdybych mu dal za vyučenou?” ďábelsky se usmál. ,,A donesl ti zpátky panenku?”
,,To by jsi pro mě udělal, Seiji?” rozzářila jsem se jak vánoční stromeček.
,,Jistě.” přikývl, ale náhle se zarazil. ,,Ale něco za něco.”
,,C-co za to budeš chtít?” zakoktala jsem.
,,Pu-su!” vyplázl jazyk a vyskočil na nohy.
,,Ale, já nechci mít ještě děti!” protestovala jsem celá červená a těžce jsem oddechovala.
,,Tatsuyo, kolikrát tito ještě mám říct?! Z pusy nestvoříš dítě!” udeřil se rozevřenou dlaní do čela a zavrtěl hlavou s úsměvem na tváři.
,,Seiji-kun o tom jistě hodně ví, že?” zabručela jsem.
,,Samozřejmě. Já vím všechno! Přece...jsem tvůj rytíř!” uklonil se a hlasitě se zasmál. ,,Takže zítra, mám u tebe pusu, Tatsuyo-chan!” povyskočil a rozběhl se pryč domů. Teplý vítr se ztratil v blížící se bouři. Slunce se schovalo za černé mraky, které byly možná děsivé, ale ne tolik jako to, co mělo nadejít.
***
,,Těšíš se na hřiště, Tatsuyo?” na hlavě mi přistála o dost větší ruka, která mě po vlasech pohladila.
,,Jistě.” kývla jsem a podívala se nahoru do tváře své maminky, která se jako vždy sladce usmívala bez jediné vrásky.
,,Jsi tak rozkošná.” rozplývala se nade mnou. Otráveně jsem sklonila hlavu a pohlédla před sebe na místo, kde se rozkládal park s hřištěm uprostřed. Procházeli jsme nekonečnou zelení a ztráceli se na vyšlapaných cestičkách.
,,Jsme tu!” ukázala jsem nadšeně na houpačky, před kterýma byl zelený keř.
,,Tak utíkej!” popostrčila mě matka a já se s radostí rozběhla vpřed. Proběhla jsem kolem zeleného keře. Nohy se odrážely od zaprášené cesty, které toužila po doušku vody. Usmála jsem se na nohy, které objímal šedý kouř plný prachu. Ostře jsem se zastavila, že jsem málem padla na zadek a nadšeně koukla před sebe. Tváře mi náhle strnuly a ústa se mírně pootevřela.
,,Pře-přestaň! Prosím!” skřek smíšený s pláčem trhal mé srdce. Kolena se mi samým šokem začala třást, přesto nebyla schopná pohybu. Srdce mi bolestivě naráželo do hrudního koše. Lepkavý pot stékal podél mé tváře a husí kůže pokropila mé tělo, které bylo v totálním šoku.
,,Pro-pro...sím…” hlas se zasekával kvůli proudům vody, které byly násilně vedený do jeho úst.
,,Zajímavé!” šílený smích se rozléhal po nyní temném parku, který postrádal krasné barvy.
,,Tatsuyo, co je-?!” matka ztuhla díky stejnému šoku. A já stále nevěřícně hleděla na rudovlasého kluka, který přestával být sluncem.
,,Nebudeš ubližovat, Tatsuye!” šklebil se na černovlasého Goru, jehož zelené oči byly vyděšené. Klečel před Seijem jako nějaký otrok s rudou tekutinou, která mu vytékala z nosu. Seiji ho držel hrubě za vlasy a tím Gorova hlava byla v bolestivém záklonů. Seiji mu musel před chvíli narvat do úst flašku plnou vody, jelikož ji stále křečovitě přidržoval v jeho ústech i když všechna voda byla venku.
,,Proboha, Seiji!” vykřikla matka, která mého přítele moc dobře znala. Celá bledá se třesoucím se hlasem se k nim rozběhla. Sebrala Seijovi flašku a odtáhla od něj Goru.
,,Co to sakra děláš? Zbláznil ses? Vždyť si mu mohl ublížit!” řvala na něj z plných plic, ale přesto bylo cítit, že i tahle dospělá žena se bojí tohohle rudovlasého chlapce.
Goro lapal po dechu a víčka se mu přes jeho protesty zavírala. Byl naprosto vystrašený, bledý jako smrt sama. Matka v rychlosti vytáhla ze své kabelky papírové kapesníčky s květinovými vzory a utírala mu krvavý obličej.
Já jen vystrašeně pozorovala jak se s pomalým krokem ke mě tenhle rudovlasý chlapec blíží s úšklebkem, za kterého ho musely bolet koutky. Ukázal mi své rovné ostré zuby a rozesmál se.
,,Tady to je, Ta-tsu-yo.” mluvil naschvál pomalým blaženým hlasem.
Natáhl ke mě levou ruku jejíž hřbet byl celý od krve. Stejně tak panenka, kterou mi podával. Nemohla jsem se pohnout ani o kousek. Tep srdce ohlušoval okolní zvuky a mě se špatně dýchalo. To se mu nelíbilo.
Hrubě popadl mou ruku a přímo mi vrazil panenku do rukou.
,,Nyní ty! Splň, co jsi slíbila!” zavrčel jako divoký pes, který chtěl svou odměnu za zabití uštvané lišky. Zírala jsem na něj bez mrknutí a chvěla se po celém těle.
,,Běž sakra od mé dcery, Seiji Ariyoshi!” matka mu věnovala nepřátelský pohled, vycenila zuby a zatnula pěsti, aby byla připravená kdykoliv zasáhnout.
,,Kruci!” zanadával šeptem Seiji a hodil panenku na zem takovou silou, že ji odpadla hlava. Poté jeho ruce vystřelila divoce proti mým tvářím. Rychle se ke mně přitáhl, aniž bych stíhala reagovat a vlepil mi dětskou pusu.
,,Seiji!” vyjekla matka, která byla celou situací velice zaskočená. A pak začal mizet jako letní vánek v divoké bouřce. Ne, tak to nebylo. Jeho dokonalost se ztrácela v agresivních touhách. Život není fér. Nemůže být dokonalý. Nikdo, ani on...Rudovlasý chlapec, který ztratil svou matku a svá želízka. Za dokonalou fasádou se skrývá příšera, která touží po krvi. Po vodě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
