Dny, které se nikdy nevrátí

Anee

 Kolem toho místa, odkud vychází to Reiatsu, je ještě několik Hollow. Dostat se přes ně nám zabere jen malou chvilku. Potom se vydáme přímo k místu, odkud vycházelo to Reiatsu.

 Na místo dorazíme za chvilku. Čím více se přibližujeme, tím více ve mně sílil nepříjemný pocit. Po chvilce doběhneme na malou mýtinu, kde se pár centimetrů nad zemí vznáší průchod. Na jméno si nevzpomenu, ale jedno vím určitě. Tento průchod používají Hollow na cesty z jednoho světa do druhého. Je to něco jako náš Senkaimon. Tyto dvě brány se dost odlišují, jak vzhledově, tak prakticky. Vzhledově je to naprosto jednoduché. Senkaimon vypadá jako odsunovací dveře, které se otevřou a začnou bíle zářit. To druhé je jako trhlina v obloze, která je temná a máte v ní, ostatně i poblíž ní, dost nepříjemný pocit.

 Reiatsu už je tak silné, že mám co dělat, abych se nezačala ošívat. Brána se již pomalu zavírá, ale na černo černém pozadí jsem uviděla postavu. Měla na sobě černé oblečení, které bylo na černém pozadí jen stěží rozeznatelné, ale bylo tam. Nemyslete si, že to splývá. Postava rozeznat dá jen díky tomu, že portál je černější než její oblečení. Nedá se říct, že je černý, protože e doslova temný. Je to ta nejtemnější barva jakou si dokážete představit. Nevypadá jako Hollow, to je jediné co si stihnu uvědomit. Vypadá jako normální člověk nebo shinigami.

 Čím víc se brána uzavírá tím víc Reiatsu slábne.  Cítím odtud démona. Možná tam je další démon. Nebo je to extra silný hollow. Brána se již docela uzavřela a zmizela. Nevím, co to bylo, ale když už je to pryč, cítím mnohem lépe.

 „Co to proboha bylo?“ zeptá se Byakuya.

 Dívám se před sebe, jako bych viděla ducha a odpovím: „To netuším. Máš nějaký návrh?“

 „Ne, proto se ptám“ odvětí.

 „Podle mě už bychom měli jít domů“ řeknu a podívám se na Byakuyu.

 Přikývne a pomalu se vydáme směrem k domovu. I tak mám mnohdy nepříjemný pocit. Stále se mi zdá, že je něco špatně. Nevím proč, ale stále se cítím nepříjemně. Cítím, jako by v mém nitru cosi chybělo, ale nevím co. Snažím se na to nemyslet, ale moc to nepomáhá.

 Cestu k domovu si dáme jednu přestávku. Navečeříme se, protože se nám ten úkol nějak protáhl. Už byla hluboká tma. Cesta zpět nám trvá asi dvě hodiny. Sice už cestu známe, ale tma nám v tom nijak nepomáhá. Chvílemi si povídáme a chvílemi mlčíme, tak je to ostatně vždy, když spolu někam jdeme. Nálada se mi stále nezlepšuje. Nevím, čím to je. A o mě dosti zaráží.

 Když už jsme jen kilometr od Soul Society, začnu mít víc nepříjemný pocit než předtím. Tady něco nehraje. Něco jetu jinak, ale co? Přijde mi, jako by tu něco chybělo. Něco dost podstatného. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se najít příčinu svého neklidu, ale nic nemohu najít.

 Byakuya se na mě podívá s otázkou v očích a nakonec se zeptá: „Stalo se něco? Chováš se dost divně.“

 „Nevím. Něco mi tu nesedí, ale nevím co. Přijde mi, jako by tu chybělo něco hodně podstatného“ vysvětlím mu.

 Chvíli se zamyslí a potom řekne: „Já nic necítím.“

 Podíváme se na sebe a pokrčíme rameny. Poté pokračujeme v cestě. Nepříjemný pocit stále sílí. Nikde nevidím nic, co by mě mohlo takhle znervózňovat. Když už jsme skoro u brány, zkontroluji Reiatsu lidí z naší rodiny. Dělám to tak vždycky. Většinou se mi podaří zjistit, jestli jsou v pořádku, nebo alespoň kde jsou. Dnes se mi nepovedlo zjistit nic. Ani známka po rodičích, nebo po nikom jiném. To se mi nikdy nestalo. Nikdy! Co se mohlo stát. Dneska měli u svoji radu, ale i tak se mi to nezdá. Několikrát si ověřuji, zad jsem se nespletla. Nespletla jsem se. Nemohu tu nikoho najít. Jsou dvě varianty. Mohli někam odejít, ale to je dost nepravděpodobné. Nebo jsou někdo, kde je obklopuje oheň. Potom je tu ještě třetí varianta, ale na tu raději nebudu myslet.

Byakuya

 Anne se už od dopoledne chová nějak divně. Co s ní je? Ptát se jí nebudu, protože kdybych se jí zeptal, pošle mě do háje. To raději nebudu riskovat. Čím více se přibližujeme k Soul Society, tím víc je nervózní. Co jí tu může nesedět. Vždyť je všechno v pořádku.

 Najednou se Anika zastaví a vyděšeným hlasem řekne: „Já je necítím. Jak je to možné?!“ Dívá se před sebe s vytřeštěnýma očima a nepřítomným pohledem. Chvíli mi to trvá, ale nakonec přijdu na to, co myslela. Reiatsu členů její rodiny zmizela. Prostě tu nejsou, ale proč? Co se stalo? Tolik lidí se nemůže jen tak vypařit! Co se to dneska ksakru děje?!

 „Byakuyo musíme si pospíšit. Nevím, co se to tu děje, ale nebude to nic dobrého. Čím rychleji tam budeme, tím lépe.“ řekne naléhavě.

  „Jasně“ souhlasím. Rychle vyběhneme směrem k bráně. Proletíme kolem strážných tak rychle, že si nás ani nevšimnou.  Míříme směrem k shromaždišti. Možná se i to jen zdá, ale vypadá to, jako by odtamtud šel kouř. Jsme stále moc daleko, takže nevidíme, co se stalo. Cestu proběhneme kolem několika shinigami, kteří nám uskakují z cesty. Vynoříme se na malém place před shromaždištěm a oba to uvidíme.

 Budova hoří. Všude jsou plameny. Budova už je skoro na spadnutí. Anika zbledne jako stěna. Chvíli se mi zdá, že nějak manipuluje se svým Reiatsu, ale nevím jak. Co to dělá. Anne hlavně neudělej nějakou blbost. Jestli uděláš něco neuváženého, přísahám, že tě zastavím jakkoli budu moct. Tohle není to hlavní.

 Kdo to mohl udělat? Proč by to vůbec někdo dělal? Čeho by tím někdo chtěl dosáhnout? To nemá logiku. Proč by někdo chtěl ublížit nebo zabít někoho z “Druhé rodiny“? Byla to sice tajemná rodina, ale to není důvod. Měli sice docela dost tajemných technik, ale ani to není důvod.

 Najednou se tam objeví několik postav. Jsou tři a připadají mi nějak povědomí. Netuším čím, ale někde jsem je už určitě viděl.

 Najednou prostě všichni tři zmizí

Anee

To není možné! Jak se něco takového mohlo stát? Kdo za tím stojí? Nechápu to. Kvůli čemu se tohle stalo?

 Zmizeli. Najednou se prostě vypařili. Tu techniku znám, ale to je jednou. Už nemám energii na to je pronásledovat. Už nemám energii na nic.

 „Anne, Teď mě chvíli poslouchej! Musíš odtud zmizet! Tohle nevypadá dobře. A abych odpověděla na tvoje otázky. Nejspíš jdou po mě. Proč? To si snadno domyslíš. Jsem démon a po mé síle se pátrá celé generace. Jak? Prostě se to tak semlelo. Všichni měli být na radě, ale nebyli. Chtěli se zbavit démona a nevěděli, kdo to je.  Kdo? Tak to nevím, ale mám takové tušení, že se to zanedlouho dozvíme.“ Řekne na vysvětlení Lju v mé hlavě. Je mi to sice houby platné, ale to je šumák. Většinu z toho jsem si již domyslela. Zbývá mi už jen jediná otázka: Kdo?

 Najednou za sebou uslyšíme kroky. Oba se otočíme a uvidíme Vrchního kapitána a Kapitána Ginreie. Vrchního kapitána bych tu nečekala a Kapitán Ginrei by tu za normálních okolností měl být o dost dřív. Jak jsou do toho ti dav namočení?

 „Upřímně jsme doufali, že se vrátíte o něco později. Nemuseli byste to všechno vidět. Ale nepovedlo se.“ Prohlásí vrchní velitel, jako by se jednalo o každodenní práci. „Jak to budeme řešit Gineri?“

 „Měli bychom jim alespoň trochu osvětlit situaci. Potom to možná pochopí,“ navrhne. „Jste si oba jistí, že se nezačnete vztekat, nebo něco podobného?“ zeptá se nás dodatečně Ginrei.

 „Za sebe se zaručit nemůžu“ pronesu ledovým hlasem, ve kterém je má nenávist vůči nim cítit tak, že by jí člověk mohl skoro vidět.

 Bykuya jen mlčky přikývne. Podle mě je dost v šoku. Ale to je po tomhle zážitku asi každý. Já ani nevím, co cítím. Snad prázdno, nebo nenávist? Asi od každého část.

 Vrchní kapitán si nás změří a začne vysvětlovat: Každou generaci se v této rodině objeví někdo, kdo má v sobě démona. Nikdy se přesně neví, kdo to je. Poslední rok zaznamenáváme divné údaje. Vypadlo to, jako by se démon vrátil. Ve vašem klanu jsme našli stopy jeho reiatsu, ale to je vše. Tak jsme se rozhodli využít vaše setkání. Dorazili tam skoro všichni. Až na pár výjimek. Všichni by měli být v pořádku. Ten oheň ublíží jen démonovi. Několikrát se sice stalo, že šel i po normálních lidech, ale to jen zřídka.“

 Nejspíš mě to mělo uklidnit, ale naprosto se to minulo účinkem. Jak si někdo může něco takového dovolit?! Ne, nebudu se moc rozčilovat. Musíme to nějak diplomaticky vyřešit.

 „Mohu se zeptat, kde je podle vás ten démon?“ zeptám se dost nakvašeným tónem.

„Bude v někom, kdo je tam vevnitř. Tebe jsem si prověřoval. Ty to nejsi.“ Řekne mi Ginrei, jako by to byla samozřejmost.

 Byakuya to raději nekomentuje a jen poslouchá. Nevím, co si zrovna myslí, ale nic moc pěkného kapitánům asi nepřeje.

 Najednou se zvedne vítr a začne se kolem nás shromažďovat Reiatsu. Není naše ani nikoho jiného. Pochází to venčí. Možná se pletu, ale vypadá to, jako by sálala přímo z ohně. Začne se před námi tvořit trhlina. Vypadá to přesně, jako to brána, kterou jsme viděli dnes odpoledne.

 „Proč se mi to zdá nějkaý povědomý?“ zeptá se Byakuya a koutkem oka se na mě podívá.

 „A proč se mi zdá, že to nevěstí nic dobrýho?“ Zeptám se a podívám se na něj významným pohledem.

 „Vy už jste t někde viděli?“ zeptá se kapitán Kuchiki s neskrývaným zájmem.

„Je to Anomálie. Vyskytuje se tehdy, když je v našem světě velký a rychlý nárust něčího Reiatsu,“ vysvětlí vrchní kapitán

 „Jop. Dneska odpoledne. Lovili jsme Hollow a najednou tohle.“

 Kapitáni t nijak nekomentují, za což jsem docela ráda. Už asi vím, co bude následovat. Celé mi to do sebe začalo zapadat.

 Popojdu blíž k Anomálii. Už jsem skoro u ní, když zaslechnu takový svištivý zvuk. Sehnu se. Těsně přede mě dopadne zampaktou. Okamžitě jí poznám. Je to zampaktou mého otce. Seberu jí a pohlédnu směrem do plamenů. Je tam vidět rozmazaná postava, která ukazuje směrem k Anomálii. V tehdy mi to dojde. Oni to věděli, kdo jsem. No to se dá očekávat.

 Vezmu zampaktou a pověsím si jí na záda. Říká se, že když nějaký shinigami daruje zampaktou svému potomkovi. Tak funguje stejně jakou jeho předchozího majitele. Hlavní je, že to musí být dar a ne loupež.

 Popojde k Anomálii tak blízko, že už stačí jen natáhnout ruku a dotknu se jí. Pokud se ovšem můžu něčeho dotknout. Drhá varianta je, že je tam prázdno.

 „Co to děláš?“ ozve se za mnou Ginreiův a Byakuyův hlas zároveň. Uměj si snad číst myšlenky nebo co?

 „Pomáhám.“ řeknu stroze.

 Dívají se na mě dost nechápavým pohledem. Není divu. Netuší, co ve skutečnosti jsem. Kdyby to věděli, reagovali by úplně jinak.

 Změřím si je pohledem, který vyjadřuje to, jak se cítím. Uraženě, nepochopeně, zrazeně. Ale na druhou stranu jsem šťastná, že alespoň někdo od nás bude v pořádku.

 „Z jedné věci mám opravdu radost,“ řeknu cizím hlasem a podívám se na vrchního kapitána. „Mám radost z toho, jak jste se tento rok sekli.“ řeknu Ljubiným hlasem a usměju se. Široký úsměv odkryje mé prodloužené špičáky. Oči se mi zbarví mírně do modra.

 „Celou dobu jsi to byla ty,“ řekne s mírným náznakem opovržení Ginrei. „Jak dlouho ovládáš to tělo?“

 „Já ho neovládám. Jen mě nechala na chvíli promluvit. Anika je silnější než já.“ řekne Lju. Potom ještě dodá: „My démoni můžeme vidět věci, které se mohly stát, ale nestanou se. Přišli jste o jednoho génia. Kdyby se toto nestalo, mohla z ní být výborný shinihgami, která by mnohé předčila.

 Lju mi nechá mé tělo a já udělám krk dozadu. Vstoupím do Anomálie, která se začne pomalu uzavírat. „Sbohem,“ řeknu na rozloučenou a omluvně se podívám na Byakuyu.

 Chce mě zastavit, ale Ginrei ho chytne a nevypadá to, že by ho chtěl pustit. Vzpírá se, ale není mu to nic platné. Podívá se na mě žalostným pohledem, kterým skoro prosí. Chce, abych šla zpět, ale o už nejde.

 Sbohem. Je mi opravdu líto, jak to nakonec dopadlo, ale to už změnit nejde. Trhlina se už uzavřela.

 Tma. Všude jen tma. Není to, jako když zhasnete, nebo se setmí. Tohle je nic. Nicota, která se kolem mě uzavřela, je neproniknutelná. Kolem mě je prázdno. Když vykřiknu, nic není slyšet. Nemohu se ničeho dotknout, protože kromě hladké země tu nic není. Najednou se za mnou otevře nová trhlina, kterou sem proniká alespoň trochu světla. Vidím mě dobře známou krajinu. Tady jsme byli dnes odpoledne. Vidím sebe a Byakuyu jak tam stojíme a nechápeme, co právě vidíme. Ale trhlina se začne uzavírat.

 „Tahle Anomálie tě přenáší prostorem a časem do té doby, dokud se nevybije a nevypustí tě. To se moc často nestává. Většinou se rozplyneš, kvůli nedostatku Reiatsu.“ Ljubin hlas se mi rozezní v hlavě. Je to to jediné co tu slyším.

 „Zde vyplouvá na povrch tvá temná stránka. Nenech se ovládnout.“ varuje mě.

 Začínám cítit, zlost. Na všechny a všechno co jsem dřív znala. V hlavě mi dál zněla jen tři slova. “Nenech se ovládnout.“ Stále dokola znějící věta mi pomáhala, nepodlehnou zlu, které je v každém z nás.

 Hlas, který mi našeptával: „Nic to neznamenalo. Oni jsou nic. Ty jsi démon, který dokáže vše. Uvolni svůj hněv a zlost. Nech mě, abych ti pomohl.“

 Velmi dlouho jsem se snažila odmítat vše, co řekl, ale nakonec jsem to už nevydržela. Nepřijala jsem ho. To není má přirozenost. Pustila jsem Lju a tu druhou část mého vědomí. Stala se z nás jedna bytost. Tak to mělo být. Nikdo nebyl víc nebo míň než ten druhý. Už jsme nebyli dvě, ani tři. Stala se z nás jedna bytost.

 Nezměnilo se to o tolik. Bylo to skoro stejné jako dřív. Potom jsem si to uvědomila. Vždycky jsme byli spojeni. Nikdy jsme nebyly sami. Jen jsme potřebovali najít ideální rovnováhu.

 Žádný člověk nemůže být jen zlý, nebo naopak jen hodný. To není lidské. Na nás je jen to, ke které straně se přikloníme víc nebo míň. Celkem vtipné je to, že já nejsem tak docela shinigami, ale přesto se tak cítím. Konečně jsem dosáhla rovnováhy, což je celkem dobrý začátek.

 Temnota. Všude jen černo. Nikde žádný předmět, nerovnost nebo živá věc. Jdu po této planině nevnímajíc čas. Jak dlouho už jdu? To netuším. Kam jdu? To se snad někdy dozvím. Jedno vím jistě. Nikdy se nevzdám

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.