Hadí náramky - Kapitola 5
Informace:
Tady je další povídka - vždyť jsem slibovala, že bude brzo!!! :D
Jen chci dodat, že jsem ohromě šťastná, když vidím, že mi přibyl komentář a tak vás chci poprosit o váš názor. Chci se pořád zlepšovat a názory ostatních určitě pomůžou :D Ať kladné či záporné...xD
Ta, jenž touží po uznání :3
xD
Najednou Will uslyšel kroky a tak mi posunkem naznačil, abych byla zticha. Po chvíli, která se zdála nekonečně dlouhá, se kroky přiblížily a otevřeli se dveře. Do místnosti vešel ten hrozivý vysoký muž, který mě den před tím připravil o Magua. Měl na sobě bílé tílko a trochu zašpiněné hnědé kalhoty. Vlasy měl střižené na krátko a jeho oči byly děsivé. Černé, ohraničené temně smaragdovými proužky. V rukou držel tác s lahví vody a dvěma krajíci chleba.
Sehl se, tác položil na zem a kopl ho směrem k nám. Koutkem oka jsem jukla po Willovi. Sice stále seděl, ale svaly měl napjaté, připravený vystartovat a oči studené jako led. Potom vzal muž něco stříbřitého a zlatého a hodil to k nám. Pak za sebou s ohlušujícím prásknutím zabouchl dveře. S Willem jsme se okamžitě rozeběhli ke dvoum lesklým proužkům, protože jsme v nich poznali Magua a Maria.
Jakmile jsem si klekla vedle Magua a vzala ho do náruče, pořádně jsem ho objala.
Noemi?, zeptal se mě Magu tichým hláskem.
Jsem tady., odpověděla jsem mu a pohladila ho po hlavičce. Co ti tam dělali?
Nevím, moc si nevzpomínám., řekl Magu.
„Co ti povídá?“ zeptal se mě Will a zatímco měl svého Maria už obtočeného kolem ruky, šel ke mně. Přetlumočila jsem mu, co mi Magu řekl. Pokýval hlavou.
„To určitě testují jeho schopnosti.“ řekl „Snaží se zjistit, jakou má magickou sílu.“
Magu se mi jemně obtočil kolem ruky a pak jsme se s Willem pustili do snídaně. Trochu jsem litovala, že na sobě nemám něco jiného, než ty světlé šaty. Třeba triko a šortky.
Chleba byl čertvý, takže alespoň trošku se o nás starali a voda studená, ale osvěžující. Když jsme dojedli, snažili jsme se povzbudit naše malé kamarády, aby nám ukázali své schopnosti.
„Notak, do toho!“ křičel Will a snažil se Maria dostrkat k Maguovi „Zaútoč!“
„Moc by nám pomohlo, kdybychom znali vaše schopnosti a mohli přemýšlet, jak je využít.“ dodala jsem. Oba hadi se na mě jen zvědavě podívali. Celé dopoledne i odpoledne (s vyjímkou přestávky na oběd) se je Will snažil přesvědčit, aby nám ukázali své schopnosti. A někdy u toho tak vyváděl, až jsem se musela smát a on se po chvilce vždy přidal. Ale zdálo se, že ani jeden z nich nevěděl o svých schopnostech o nic víc než mi.
Když už byl večer – nebo jsme si aspoň mysleli, že je večer – Will to vzdal a s povzdechem se posadil na zem vedle mě. Z jeho blízkosti jsem byla trochu nervózní, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Ačkoliv vypadal dost vyčerpaně, jeho oči stále jiskřily všemi odstíny modré. Seděl s nohama mírně pokrčenýma před sebou, ruce měl za sebou a v záklonu se o ně opíral. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Dívala jsem se na něj a snažila se vrýt si do paměti přesnou podobu jeho obličeje. Jemné, uvolněné rysy, dlouhé řasy vrhající stín na lícní kosti...
Otevřel jedno oko a zvědavě se na mě zadíval. Já jsem jen sklopila pohled a začervenala se. Cítila jsem, jak si mě prohlíží a odvážila se zvednout pohled. Teď už měl obě oči otevřené a zkoumavě mě pozoroval skrz vlasy, které mu spadaly do očí. Vypadalo to, jako by se snažil pochopit mé chování.
Pak se maličko křivě pousmál a já mu úsměv oplatila. Ten křivý úsměv k němu už prostě neodmyslitelně patřil a já si užívala každý okamžik, kdy se takhle usmíval. Jen jsme tak seděli vedle sebe a usmívali se. Byli jsme dost blízko u sebe a zírali tomu druhému do očí. Will měl zase ten upřímný, trochu zranitelný pohled. Později mě napadlo, že v takových chvílích Willovi přesně odpovídá citát : Oči jsou okna do duše.
Jak jsem se tak utápěla v oceánu Willových očí, začal se naklánět trochu blíž ke mně. Rozbušilo se mi srdce a moje tělo se taky nevědomky naklánělo blíž. Už jsme byli od sebe jen pár centimetrů, takže jsem cítila jeho zrychlený dech. Najednou sebou rychle pohnul směrem ke mně a jeho rty se setkaly s mými. V tu chvíli se mi zamotala hlava a sama se na něj víc přitiskla.
V ten okamžik se Will prudce odtrhl a rozběhl se k protější zdi. Otočil se ke mně zády, přitiskl obě dlaně na zeď a zrychleně dýchal. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a tak jsem na něj jen nevěřícně civěla. Pomalu jsem si začínala uvědomovat co se stalo a začaly se mi zabarvovat tváře.
To se ale ke mně otočil Will. V očích už neměl ten důvěrný pohled. Nevím, co jsem čekala, že v nich uvidím, ale nikdy by mě nenapadlo to, co jsem v nich skutečně viděla. Byl to strach. Chvíli na mě jenom zíral a pak zavřel oči a s nešťastným výrazem ve tváři se sesunul podél zdi k zemi. Obličej si schoval do dlaní a ty zakryly vlasy.
Nechápala jsem co se děje a tak jsem na něj jen zmateně koukala a uvažovala, jestli mám jít za ním něco mu říct. Pak jsem ale jen zaraženě seděla, dívala se na zem a přemýšlela, co jsem udělala špatně.
Ze smutného zamyšlení mě vytrhlo tiché zamumlání. „Promiň.“ Jen jsem sledovala jeho hlavu a obličej stále ukrytý v dlaních.
„Promiň.“ řekol řekl znovu trochu hlasitěji. Nevěděla jsem, co odpovědět. Trošku zvedl hlavu, takže mu byly vidět jen oči. Viděla jsem v nich hluboký smutek a to mě trochu zarazilo. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
„Promiň mi, že jsem...“ nechal nedokončenou větu viset ve vzduchu a dál se na mě smutně díval. Nemusel tu větu doříct. Věděla jsem, že myslel svůj útěk. Smutek v jeho očích byl tak hluboký, až bylo nesnesitelné se na něj dívat. Will si k sobě přitáhl kolena a zase skryl hlavu. Věděla jsem, že nebrečí. Jen má trochu zlomený hlas.
Tentokrát jsem se – aniž bych věděla, jestli dělám správně nebo ne – zvedla a potichoučku došla skoro až k němu. Tam jsem na chvilku zaváhala, ale pak jsem došla i ten zbývající kousíček a klekla si vedle něj. Ruku jsem mu jemně položila na rameno a pak ho začala bezmyšlenkovitě hladit po vlasech. Ani se nepohnul a tak jsem se opřela o zeď těsně vedle něj a dál ho hladila po medových vlasech. Dokonce jsem mu začala zpívat i melodii ukolébavky. Cítila jsem, že napětí v jeho ramenou povoluje, ale stejně jsem pokračovala. Vlasy měl úžasně jemné a já jsem během svého uklidňujícího rituálu taky usnula.
Probudily mě nesmělé doteky ve vlasech. I když jsem se zavrtěla, hlazení nepřestalo. Pomalu jsem otevřela oči a několikrát jsem zamrkala, abych se probrala. Pak mi došlo, že jsem nejspíš usnula s hlavou na Willově rameni a když jsem zvedla hlavu a podívala se mu do tváře, měl něžný nesmělý úsměv a dál mi projížděl rukou ve vlasech - Hladí mě stejně jako včera já jeho. Napadlo mě s úsměvem a s tím jsem si vzpoměla na celý včerejšek. Na to jak mě políbil, na to jak utekl a jak pak usnul, když jsem mu zpívala. V tu chvíli jsem byla vděčná, že umím zpívat. Trošku jsem se začervenala - napadlo mě, že se před ním červenám nějak moc často...zatracenej Will!!! - , ale bylo mi v jeho blízkosti tak dobře, že jsem se zase opřela o jeho rameno.
Hned jsem ale ucukla, protože jsem si vzpomněla, jak rychle se ode mě odtáhl, když jsem se k němu přiblížila. Naše oči se setkaly a já ho pohledem prosila o svolení. Na chvíli se zarazil v hlazení a trošku zmateně se mi zadíval do očí. Pak jsem ale v jeho očích zahlédla stopu porozumnění, po které následovala jiskřička smutku. Smutek v jeho očích už zůstal a tak jsem se odtáhla a posadila se na jednu židli, kterou jsem se skřípěním otočila směrem k němu.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
