The Boy Who Murdered Love - 1. Kapitola
Informace:
Seiji se probouzí v nemocnici a naprosto netuší: Kdo je? Co se stalo předtím? Kdo je záhadná dívka přímo před ním? A proč k ní cítí jistou náklonnost?
Příběh o bolestivé lásce a oddanosti.
Já prostě nevím, co k tomu napsat jiného, proto to zní tak divně xD. No, doufám, že se vám to bude líbit :) . Chtěla jsem nyní napsat něco smutnějšího :3 . Omlouvám se za přehlédnuté chyby a přeji příjemné počteníčko.
Nějaká hudba na zpříjemnění :3 https://youtu.be/OAKd3lpgJqw
Kapitola 1.
Vyprahlý
Pamatuji si ten den do nejmenších detailů. Zuřivý déšť bičoval střechu starého opuštěného chrámu. Studený vítr proklouzával skrz obrovské praskliny ve dveřích. Seděl jsem na tvrdé zemi a tiše oddechoval. Mé ruce byli sepnuté a oči pevně zavřené, jako by už se nikdy nechtěly otevřít. Už jsem zapomněl k čemu se vlastně modlím.
Třásl jsem se chladem, který však pocházel z mého prázdného srdce. Dešťové kapky stékaly podél mé líci. Pocítil jsem jednu z nich na svých rtech, které jsem si následně olízl, abych ochutnal tu svěží chuť vody.
Náhle mě z mého odpočinku vyrušila velká rána na prohnilé dveře. Rána, kterou následoval palčivý výkřik plný bolesti, až mi to trhalo mé uši. Ohlédl jsem se na dveře a zatajil dech. Kdo mohl v tento chladný den pociťovat tolik bolesti?
Pozoroval jsem, jak někdo z venku zatáhl za kliku a pootevřel dveře. Drobné vzlykající tělíčko se svalilo na popraskanou podlahu. Byl to kluk, jehož vlasy byly černé, jako samotná noc. Jako havraní peří, které dopadlo na vodní hladinu.
Kluk zoufale natahoval ruku před sebe a druhou měl položenou na hrudi. Na místě, kde sídlí jeho zármutkem probodané srdce. Z nádherných krvavě rudých očí se mu hrnuly proudy slaných kapek. Lapal po dechu a s každým nádechem ucítil příšernou bolest v hrudníku.
,,Ma-matko…” zasténal. ,,Proč jsi...Proč jsi mě opustila?!” zakřičel v zoufalství a zachvěl se pod další vlnou bolesti. ,,Já nechci být sám…” zašeptal prosbu, kterou mohl vyslyšet jen Bůh. Nebo někdo jiný?
Dotkl jsem se něžně mokrých parket. Těch parket se nedotýkaly ruce lidské. Jako po čtyřech, jako zvíře...jako ubohé zvíře, kterým jsem doopravdy byl, jsem se vydal k mladíkovi, které mu mohlo být tak devět let. Dělily nás pouze čtyři roky od sebe. Ale já ve svém mladém věku navěky zůstanu...na rozdíl od něho. Sněhově bílá liška, já...Přistoupil jsem k mladíkovi a zvědavě si ho prohlížel. Kluk, který si zakrýval své mokré tváře dlaněmi, náhle přestal vzlykat, jak ucítil přítomnost další osoby. Ruce mu sjely z tváře a odhalily tak velice smutný pohled, který drtil mé srdce.
,,Li-liška?” zakoktal s ještě zlomeným roztřeseným hlasem a ...Četla jsem svůj příběh mé nejdražší osobě, která ležela na nemocničním lůžku a nechtěla se probudit.
***
Poslouchal jsem své srdce, které pomalu bilo. Můj tep byl, až překvapivě klidný, pomalý...nezávislý. Pootevřel jsem těžká víčka a spatřil rozmazaný svět. Bojoval jsem s únavou, která byla pro mě nyní těžkou překážkou. Otevřel jsem oči, ale mé pravé oko zůstávalo stále v temnotě. Chtěl jsem se ho dotknout. Chtěl jsem zkontrolovat jestli tam je. Ale mé ruce byly slabé a jehličky mě odmítaly pustit. Párkrát jsem zamrkal a zhluboka se nadechl. Rozhlédl jsem se po místnosti, která byla děsivě bílá. Zaslechl jsem přístroj, který zaznamenával můj tep, který zrychloval. Mohla za to panika, která se mě zmocňovala jako noc dne.
,,Slečno, máme dobré i špatné zprávy,” můj bystrý sluch zaslechl rozhovor, který se se odehrával mimo tuto místnost. Otevřené dveře mi dovolily naslouchat slovům, které plynuly z mužských úst. Jeho hlas byl tichý a chraplavý jak šum moře.
,,Prosím, poslouchám.” řekl něžný dívčí hlásek, který se chvěl strachy.
Náhle někdo zavřel dveře a mé naslouchání bylo ukončeno. Spodní ret se mi třásl, musel jsem si ho skousnout. Bál jsem se, že zase usnu a že už se neprobudím. Nesnášel jsem, když jsem byl tak slabý. Naštěstí mě probudilo otevření dveří a lehké kroky, které se rozléhaly po místnosti. Sledoval jsem dívku se světlými vlasy. Byly tak světlé, že připomínaly led. Skloněná hlava, shrbená a šouravým krokem se blížila k dřevěné židli, která byla vedle mé postele. Posadila se na ni a zavzlykala. Ne, ona se rozplakala. Nevěděl jsem, co dělat. Nebyl jsem si jistý, co říct. A ani jsem netušil, jestli vůbec jsem schopen mluvit. Její vzlyky zničeho nic ustaly a její hlava se zvedla. Naše oči se setkaly a já spatřil krásné modré oči, které připomínaly záhadné oceány. Při pohledu do nich jsem se začal cítit vyprahle. Potřeboval jsem nutně vodu, ale ne ledajakou. Po tváři ji stékaly slané kapky, které dopadaly na její vytahané modré tričko. Úsměv plný spokojenosti rozzářil její tvář jako slunce, které právě vycházelo.
,,Seiji,” vydechla šťastně a setřela si slzy klouzající po její líci. Seiji? To bude asi mé jméno…
,,Promiňte, ale kdo jste?” otázal jsem se ji. Ona náhle strnula a otřásla se. Slzy ji tekly jako vodopády a oči červenaly.
,,Ta-Tatsuya. Jmenuji se Mizuki Tatsuya.” zakoktala a přes slzy pozorovala mou zmatenou tvář.
,,Asi jste někdo důležitý, že?” laskavě jsem se na ní usmál. ,,Někdo na kom mi opravdu záleží.”
,,Seiji, ty jsi opravdu nevzpomínáš?” zoufale na mě hleděla s poslední špetkou naděje, která ji zbývala.
,,Omlouvám se, ale netuším, kdo jste. Ale vím, že někdo nepostradatelný, protože mé srdce buší jako splašené, kdykoliv se na vás podívám.” pověděl jsem ji milým tónem. Jak já jsem toužil po tom, abych věděl, kdo je. ,,Tak, slečno Mizuki. Jaký vztah mezi námi byl? Nebo je?”
Přestala se vzlykáním a setřela si neposlušné slzy. Vážně se na mě podívala a stoupla si. Přistoupila k mému lůžku, opřela se o ruku a předklonila se.
,,Byli jsme spolužáci. Byli jsme zamilovaní. Byli jsme nepřátelé. Nyní máme být milenci.” pohladila mě po tváři a přilepila své rty na mé čelo. ,,Je mi líto, že jsi nemůžeš vzpomenout, Seiji.”
,,Nemohu si vzpomenout na minulost. Ale kdykoliv si můžeme vytvořit nové vzpomínky.” Věděl jsem, že ji mohu věřit. Slyšel jsem v hlavě šepot mého mrtvého já, které žilo v minulosti. Šeptal mi, že ji mohu důvěřovat. A její ústa byla tak pravdivá, že jsem se divil, že ještě někdo takový existuje. Jak já jsem záviděl mému minulému já. Měl to štěstí, že byl blízko téhle dívce, která voněla po vanilce.
Odtáhla se ode mě a já zahlédl na jejím krku houpající se řetízek s vlaštovkou. Od koho jen mohla dostat tento překrásný předmět. Sedla si zpátky na židli a těžce vzdychla.
,,Mohl bych vás poprosit, pověděla by jste mi něco o vás, Mizuki? Povězte mi všechno!” zaprosil jsem toužebně. Nemohl jsem se dočkat, až uslyším příběh. Příběh o tom, jak jsem se o tuhle dívku staral s veškerou úctou. Ona se nejistě chytla za houpající řetízek a polkla. Dlouhé rukávy sjely z jejího zápěstí a odhalily tak modřiny, které zápěstí objímaly. Sledoval jsem šokovaně tyhle strašné modřiny, ale bál jsem se zeptat, kdo ji je udělal. Které ruce tak hrubě svíraly ty její drobné?
,,Mám ti říct všech-.”
,,Kdo vám udělal tyhle strašné modřiny?” odvážil jsem se zeptat a věnoval ji starostlivý pohled.
Rozpačitě se na mě koukla, pak uhnula a dívala se do země. Po tváři ji stékal studený pot a její ret se chvěl.
,,Kdo to udělal?” zopakoval jsem trochu vážněji.
Pohlédla na mě a smutně se pousmála: ,,Ty.” zašeptala slova, která byla tak krutá. Mé srdce bolestivě nadskočilo při představě, že jsem mohl takovému stvoření ublížit. Proč? Proč jsem to udělal? Kdo jsem byl předtím? Kdo jsem nyní?
,,Pokud bych tito měla vysvětlit, měla bych asi začít tady:
***
Školní rok už byl v plném proudu. Procházela jsem právě chodbou se svou nejlepší kamarádkou. Byla ji...kniha, kterou jsem tak ráda četla. Neměla jsem ve škole nikdy moc přátel a nijak moc mi to nevadilo. Byla jsem spokojená s tím, že jsem sama.
Ve stejnou chvíli, kdy já jsem procházela plnou chodbou, se u bran školní budovy objevilo černé auto. Jeho řidič vystoupil a upravil si své černé brýle, kterého dělaly záhadným. Přistoupil k zadním dveřím, které následně otevřel. Na betonovým chodníku přistála noha, jehož majitelem byl syn nejbohatší rodiny ve městě. Pohodil rudými vlasy, které připomínaly čerstvou krev a stejně barevné oči si prohlídly školu, které skoro vládl. Všichni za tímhle krasavcem dolézali, uctívali ho a toužili po jeho pozornosti.
Nebudu vůbec lhát. I mě by se líbilo trochu téhle pozornosti. Možná by se mi pak začali ostatní všímat. Zjistili by, že opravdu existuji a že to jméno v třídní knize nepatří duchovi mrtvého chlapce. Ano, chlapce. Mám chlapecké jméno. Byla jsem pojmenována po svém dědečkovi, protože táta toužil po synovi.
Koukla jsem z okna a zahlédla dav před školními branami v jehož čele šel ten rudovlasý student. Zavrtěla jsem hlavou a mířila dál do třídy. Nemyslím si, že musím moc povídat o své třídě. Třída plná povrchních a hloupých lidí, kteří mou přítomnost ignorovali. V případě těchto lidí mi to tak nevadilo.
,,Třído!” zvolal starý profesor, který se mohl příští rok těšit na svůj důchod. ,,Dnes budete spojeni s vyšším ročníkem, protože paní Miura je dnes nemocná.” Tahle věta rozhodla o našem setkání, Seiji.
Hodiny nudně plynuly, výklad nebyl nijak zajímavý a mé smysly se soustředily pouze na knihu přede mnou. Spojená hodina se přiblížila a já šokovaně zjišťovala, že je to tělocvik.
Oblečená do své uniformy, která sloužila jen na hodiny tělocviku jsem stála naproti profesoru Hozumi a prosila ho.
,,Prosím vás, mám velice slabý imunitní systém...Já to neuběhnu!” šeptem jsem se snažila obhájit svá práva. Paní Miura věděla, že jsem strašně špatná na tělocvik a tak mě šetřila. Ale pan Hozumi mě neznal a tvrdohlavě odmítal.
Musela jsem se tedy připravit na deset koleček kolem celého školního pozemku. Byla jsem dost pozadu a ztrácela skupinu studentů přede mnou. Ztrácela jsem je. Ztrácela jsem chuť dál utíkat. Můj život je jen o ztrácení. Nedovedu je doběhnou. Nedokážu se přiblížit k ostatním a proto jsem tolik sama.
Vydávala jsem ze sebe maximu a přemáhala své tělo. Těžce jsem oddechovala a každý nádech byl pro mě hotové peklo. Srdce mi bušilo jako o závod a tak hlasitě, že jsem slyšela jen svůj tep. Mžitky se přede mnou tvořily a po mých zádech tekl lepkavý pot. Zalapala jsem po dechu a pocítila, že mé třesoucí se nohy už to nevydrží. Podlomily se mi a já dopadla tvrdě na betonovou zem. Praštila jsem se do hlavy a těžce oddechovala. Mé nohy byly v jednom ohni.
A pak jsem tě potkala.
Rudovlasého bohatého studenta, který se ulíval ve stínu školní budovy s flaškou, ve které už nebyla žádná voda. Přistoupil jsi k mému vyčerpanému tělu a klekl jsi ke mně.
,,Zajímavé, “ ušklíbl jsi se. ,,Proč mám pocit žízně, když se na tebe podívám?” nechápala jsem větu, kterou jsi mi tehdy řekl.
Položil jsi vedle sebe prázdnou flašku a vzal jsi mě do náruče. Tvé rudé oči si mě s pobavením prohlížely. Těžce a rychle jsem dýchala s pocitem, že mě snad trefí. Pevně jsi mě sevřel a laskavě se usmál. ,,Jen klid. Nejsi sama, já ti pomůžu.”
Zabořila jsem ti tvář do hrudi a snažila se utišit můj dech a mé splašené srdce. Voněl jsi tak zvláštně. Nemohla jsem rozpoznat, co to bylo za vůni. Byla tak záhadná, lákavá a přitom nebezpečná. Stejně jako ty. Tohle setkání nám oběma změnilo život.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
