Nejsem dítě robotí - 10. kapitola
Informace:
Kdo si myslel, že mě má lenost ovládne? Ha! Neovládla a já jsem opravdu ráda, že jsem napsala pokračování :3 Blížíme se do finále~! :3 :/
Nicméně...
Mezitím, co Naoki a Yokiyo bojují s policisty blíží se spoustu zajímavých lidí k Centrální budově, která ovládá celé město. Kdo všechno se v samotném srdci budovy objeví?
No...Doufám, že se bude líbit :). Předem se omlouvám za případné chyby a přeji příjemné počteníčko :)
Běžel jsem za nechráněným Naokim, který stál s rozpaženýma rukama a zářivým úšklebkem.
,,Sakra, já tě nenávidím!“ vykřikl jsem rozzuřeně a proběhl kolem něj. Rozmáchl jsem se s čepelí a bleskově přeřízl mladému policistovi tepnu na krku.
Ne, mýlil jsem se. Mladý policista měl celkem rychlou reakci a včas uhnul mé čepeli. Starší policista neváhala a zamířil svou střelnou zbraní na mé zmatené tělo.
V momentě výstřelu přiběhl Naoki, popadl jeho pistoli a zvedl mu ji k nebi. Kulka strefila pouliční lampu, která ihned praskla. Mladý policista vyděšeně vystřelil též, ale tentokrát se kulka mému tělu nevyhnula. Dostal jsem zásah přímo do ramene, ze kterého vystříkla rudá tekutina. Zasténal jsem bolestí a rozzuřeně zavrčel. Pevně jsem sevřel stříbrnou čepel a skočil po mladíkovi.
Ten mou váhu neudržel a tvrdě dopadl na záda, ve kterých křuplo. V očích mi zajiskřilo nad čepelí, která se nebezpečně přibližovala k jeho krku. Krk, který skrýval lahodnou rudou tekutinu. Chtěl jsem ji vidět. Chtěl jsem sledovat její ladné pohyby, tekoucí po bledé mrtvole. Myslím na takové odpornosti...Co to proboha dělám?! Blázním?! Už se ani tomu zvláštními krvežíznivému hladu po krvi nemohu bránit.
Naoki bojoval elegantně se starým policistou. Možná byl obratnější a rychlejší než starý policista, ale on měl efektivnější rány. Naoki mohl několikrát vystřelit, ale kulka jeho hroší kůži jen lehce potrhala. Jenže když policista vrazil Naokimu svou mohutnou pěst do břicha, ihned se mu podlomila kolena a z úst mu vytékala krev.
Ten mladičký se taky nevzdával a v momentě, kdy se má pozornost přenesla na Naokiho, zaklonil hlavu a pak mi věnoval silnou ránu do té mé. Využil mé zmatenosti, kterou způsobila náhlá rána, a převalil mě na záda.
Přiložil mi pistoli k hlavě a chystal se zmáčknout spoušť. Zastavila jsem ho a sevřel mu zápěstí tak silně, že jsem mu přelomil kost. Šokován bolestí v jeho ruce vykřikl a odtáhl se ode mě.
Posadil jsem se natáhl se pro pistoli, kterou v šíleném zmatku upustil vedle mě. Ohlédl jsem na Naokiho a chvíli sledoval jeho souboj.
Starý policista mu vyrazil střelnou zbraň z rukou a popadl ho drsně kolem krku. Naoki zalapal po dechu a marně se snažil bojovat s jeho hrubou sílou. Starý policista ho zvedl a já jen zděšeně zíral na kopající nohy, které hledaly zem.
,,Ihned ho pust!” namířil jsem na něj pistoli. Starý policista i Naoki se naráz otočili na mě.
,,Tak střílej, hochu!” pousmál se policista a přidal na síle v jeho rukách.
O čem to mluví ten bláznivý stařík? Copak neviděl můj útok? Nebojí se, že ho nyní zabiji? Je až tak pošetilý? Ale...Co se to děje? Proč má ruka ztuhla na spouští a odmítá se pohnout. Po čele mi stékala lepkavá kapka potu a v krku mi vyschlo.
Podíval jsem se šokovaně na Naokiho. Nemohl jsem se pohnout! Nemohu se pohnout! Co udělám?! Začal jsem panikařit a šílet uvnitř sebe. Měl jsem chuť křičet, ale nemohl jsem. Cítil jsem se jak v pasti spánkové paralýzy.
Naoki pochopil, že se na mě nemůže spoléhat. Jeho nohy se vyškrabaly podél policistova těla. Odrazily se od jeho hrudi a přistály na jeho nosu, ve kterém pořádně křuplo. Jeho tělo se uvolnilo, pustilo Naokiho a odstoupilo od něho držící se za bolavé místo na tváři.
Naoki se v rychlosti ohnul pro pistoli, která v tu chvíli vystřelila. Její kulka letěla vzduchem za svým cílem, kterým byl starý policista. Poslední, co uviděl byl naštvaný výraz Naoki, který proti němu poslal ničivou sílu. Kulku, která ho v okamžiku zasáhla mezi oči.
Ve stejnou chvíli, kdy poražené tělo, které se změnilo v mrtvolu, dopadlo na zem, se na mě Naoki otočil s naprostým klidem v očích. Paralýza náhle přestala a mé tělo se zachvělo. Zalapal jsem po dechu a předklonil se, abych nespadl na zem. On ke mně přistoupil a poplácal mě po rameni.
,,Ještě tu máme tohohle!” pověděl mi šeptem. Slova, která byla děsivější než mé noční můry. Ohlédl jsem se na mladého policistu, který stále bojoval s palčivou bolestí.
Z očí mu tekly slzy a tvář měl zkřivenou v bolestivý úšklebek. Posadil se a rozhlížel se, jestli nenajde nějakou pistoli. Slabý, vyčerpaný a zničený spatřil mrtvolu svého nadřízeného, kolegy, přítele nebo i otce. Děs nyní panoval na jeho tváři. Naoki ho hrubě popadl za vlasy a zaklonil mu hlavu.
,,Yokiyo!” zavolal na mě a já konečně pochopil, co po mě chce. Nemělo by to pro mě být tak těžké, že? Zabil jsem spoustu policistů. Viděl jsem téct krev, viděl jsem bolest a slyšel jejich pláč. Tak...Proč se mi třese ruka? Kruci! Co se to se mnou děje?! Proč mám pocit, že se vrací starý Yokiyo, který by neublížil živé duši?! Ne, to nemůže! Bojoval jsem sám se sebou mezitím, co na jsem přiložil k jeho čelu pistoli, která měla ukončit jeho život.
,,P-prosím…” roztřesený hlas se mu zlomil a pár slaných kapek dopadlo na betonovou zem. Nemám být náhodou robot? Proč to tedy tolik bolí? Proč mám pocit, že by jsi to tak Ai nepřála? Že by plakala kdyby mě viděl? I má matka? Chybí mi...Chybí mi všichni.
Ozval se výstřel. Polekaně jsem nadskočil a pozoroval mladíkovi oči, jak se v nich vytrácí život a podél tváře mu stéká rudá tekutina.
,,Nevím, co to do tebe najednou vjelo, ale na nějaké slitování nemáme čas, Yokiyo!” zavrčel Naoki a schoval si ještě horkou pistoli do kapsy. Těžce jsem polkl a snažil se přijít na to, co se se mnou děje. Měl jsem strach. Měl jsem strach z Naokiho. Měl jsem strach ze sebe. Proč jsem teď nedovedl zabít? A proč jsem to dokázal předtím?
Seděli jsme na jedné z betonových obyvatelných krabic před Centrální budovou, kterou určitě nenáviděl každý z nás.
Hlavní sídlo robotů, jak vznešeně to zní. Roboti, my je potřebujeme, oni nás ne. Krutá pravda, která snižuje lidské obyvatelstvo na této planetě. Sepnula jsem si své blonďaté vlasy do vysokého culíku a zaťala pěsti.
Koukla jsem na Harukiho, jehož ruku jsem tak silně držela. Bála jsem se, že když ho pustím tak mě opustí. Stejně jako Yokiyo. Stejně jako Naoki.
Haruki se na mě podíval a věnoval mi laskavý úsměv. Volnou rukou si prohrábl zrzavé vlasy a v očích se mu odrážela něha. Pohladil mě po vlasech a rozesmál se.
,,Neměj strach, Ai. Já tě neopustím.” sliboval mi. Ale podobný slib mi dal Naoki. Cítím takovou ničivou díru ve své hrudi. Připadám si zrazená...Jako by to byla vše lež. Vztah mezi mnou a Naokim…
,,Váš. Návrh. Se. Zamítá. Slečno. Sugibayashi.” ozval se robotický hlas ze zvláštní sochy. Velice neefektivně vytvořený robot, který je tvořen z mramoru seděl na železném trůnu uprostřed místnosti, která byla nejvyšší místností v Centrální budově. Jeho tělo bylo dokonale nehybné, pouze jeho zářivě zelené oči těkaly ze mně na další osoby v místnosti. Ani ústa se mu nepohybovala, přesto mluvil. Za ním byla jakási obrovská nádoba naplněná zelenou tekutinou, ve které plavaly nesrozumitelné věty, čísla i písmenka. Jeho hlava byla připoutaná tlustým černými kabely k této zvláštní nádobě. Kolem mě se proházela chladná těla robotů, kteří stále něco hledali v zářivých tabletech.
Těžce jsem polkla, protože jsem se tu cítila dost nesvá. Nesvá ve svém lidském těle. Dotkla jsem se Lidského obojku na mém krku a zamračila se.
,,Zen má pravdu, slečno Toyo.” ušklíbl se Hayashida vedle mě a pohodil modrými vlasy. Zen, je hlavní robot, hlavní systém, hlavní srdce celého města. ,,Tvůj pošetilý nápad o zničení lidských obojků musí být zamítnut.”
,,Ale však vy ho máte taky, pane Hayashido! To se ani trochu nebojíte smrti?” zírala jsem na něj nevěřícně a zatnula pěst.
,,Všichni. Jednou. Umřete.” odpověděl za něj hlavní robot Zen, jehož oči byly tak záhadně lidské.
,,Přesně, jak říká náš milovaný Zen. Jednou umřu.” pousmál se a dotkl se svého Lidského obojku, který obepínal jeho železný krk. ,,A až se tak stane, stanu se konečně robotem, kterým jsem měl být!”
,,Jste vy vůbec člověk?” zašeptala jsem zoufale.
,,Slečno. Sugibayashi?” zvolal náhle robot, jehož ústa se poprvé pohnuly. ,,A vy jste člověk? Co znamená být člověk? A co musí osoba vynaložit pro to, aby byla člověkem?” jeho plynulá mluva mě děsila. Vyděšeně jsem na něj hleděla a studený pot jsem cítila na svém obličeji.
,,Jste jen lidé. A my jen roboti. Vyrobili jste nás. Dali jste nám život. Jste naši stvořitelé. Stvořitelé, které stvořila matka příroda. Neotočili jste se k ní zády? Aby jste přežili a mohli mít ty své líné pohodlné život naplněné? Totéž děláme my. Otáčíme se zády ke svým Mistrům, abychom přežili. Až zjistíme, jak vytvořit emoce, lásku, touhu, dítě...budeme mocnější než, cokoliv, co kdy obývalo zeměkouli.”
,,Naoki, počkej!” zavolal jsem na něj a sotva popadal dech.
,,Pohni!” zabručel a běžel dál temnou uličkou k Centrální budově.
Doběhli jsme k ní vzápětí. Dlouho jsme na ni nehleděli a vstoupili rovnou dovnitř. Naoki otevřel opatrně dveře, když v tom zjistil, že je recepce centrály prázdná.
,,Co se to sakra děje?” rozhlížel se zmateně a hledal nějakou známku “života”.
,,Kde jsou všichni?” ptal jsem se sám sebe.
,,Tudy!” ukázal na výtah, který byl otevřený a záře, která z něj vycházela, nás až příliš lákala. Vešli jsme dovnitř a zmáčkli poslední patro, kde se nacházelo srdce budovy, srdce města, srdce robotů aneb Sídlo snů a myšlenek. Dveře se zavřeli a výtah nás táhl nahoru.
,,Chybí tu typická veselá hudbička.” zavtipkoval Naoki a šťouchl do mě loktem.
,,To tedy jo.” pousmál jsem se, ale opravdu jsem se smát nechtěl. ,,Co myslíš? Proč tu nikdo není?”
,,Mám pocit, že tu nejsem jediní lidé. Že je tu někdo další.” řekl vážně a pohlédl na strop výtahu, na kterém bylo nalepené zrcadlo. Jeho rudé oči těkaly z mého odrazu na svůj.
,,V tomhle výtahu je jen člověk.” zamumlal jsem otráveně a dal ruce v bok.
,,Zajíčku, neštvi s tímhle!” uchechtl se a věnoval mi laskavý úsměv. Natáhl ke mně ruku, která přistála na mém rameni. ,,Ať jsi jakýkoliv, člověk, robot nebo veverka…” pevně ho stiskl. ,,Vždycky budeš můj kámoš!”
,,Naoki?” koukla jsem na něj nevěřícně.
,,Dost těchhle dojemných řečí!” sundal ruku a odhodlaně pohlédl na dveře výtahu, který se zastavil. ,,Ode dneška nikdo z lidí neumře! Ukážeme těm sviním robotickým, co jsme zač!”
,,Ano!” přikývl jsem a sledoval otevírající se dveře s úšklebkem.
Dveře se pomalu otevřeli a nám se naskytl pohled na rozehrané dějství před námi. Oba jsme stáli šokovaně stát a zírali na ležící roboty před námi. Uprostřed tohoto kruhu stála malá blonďatá dívka, kterou jsme tak dobře znali. A její křehké tělíčko se chvělo a zelené oči unaveně přivíraly. Stála k nám čelem a z úst ji vytékaly proudy rudé tekutiny.
,,Ai?” vydechl Naoki, který na ní vyděšeně hleděl.
,,Na-...oki?” zakoktala a stín stojící u ní se od ní v rychlosti odlepil. Žluté oči jak světýlka a vlasy rudé jako Aina krev, které skapávala na podlahu.
,,Komiyama Meiko?!” Naoki vycenil zuby a rozzuřeně hleděl na vysokou ženu, která svírala krvavou dýku.
,,Ráda tě vidím,” usmála se a přitáhla si dýku blíže ke svým ústům. Následně ji olízla a ďábelsky se zasmála. ,,Na-o-ki! A Yo-ki-yo!”
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.