Girl or Boy?!- 6.kapitola
Informace:
Příběh vypráví dívka Utsumi Natsuki, která je sirotek. Touží se dostat na vysněnou školu se svou nejlepší kamarádkou Taji. Co všechno bude schopna Natsuki obětovat? Sama sebe?
Jeden z mých starších příběhů, který jsem nedopsala, ale ráda bych se k tomu vrátila. Doufám, že se vám to bude líbit :). Příjemné počtení :) :3.
(Omlouvám se za chyby:))
,,Tady máš, Natsuki." usmála se na mě šedovlasá paní s černýma očima. Oblečená v zelených šatech a s perlovým náhrdelníkem, který dostala od dědečka. V ruce držela stříbrný tác s kousky melounu.
,,Děkuji." odpovědělo mé dětské já.
,,Jednou až vyrosteš, půjdeš na úžasnou nádhernou školu, kde tě nikdo nebude šikanovat." povídala nadšeně, jak si vedle mě seděla. Já mezitím kousla do melounu a pocítila na svém jazyku sladkou chuť.
,,Mluvíš o té škole, na kterou chodila i maminka?" řekla jsem s plnou pusou.
,,Ano." přikývla a pohlédla na slunce. Seděli jsme na terase naší malé letní chatky.
,,Ale na to je ještě čas." ozval se hlas patřící mé matce, která právě přišla ve svých červených šatech. Pohodila stejně rudými vlasy a v černých očích se zalesklo nadšení.
,,Mami? Babi?" odložila jsem meloun a vážně se na ty dvě podívala.
,,Ano?" pověděli naráz.
,,Slibte mi, že mě do té školy doprovodíte!" bylo to mé jediné přání.
,,Slibujeme."
Nesplnili jste svůj slib. Ležela jsem na nemocničním lůžku s očima přivřenými. V nose jsem měla trubičky a v žilách zabodané jehličky.
,,Slečno Natsuki, vaše matka a babička..." Nepotřebovala jsem znát pokračování. Slzy rozmazaly můj už tak rozostřený pohled na doktora. Ucítila jsem v srdci štiplavou bolest, která odmítla ustat. Zalapala jsem po dech a z úst mi vyšel úzkostlivý vzlyk. Mami...Babi...Prosím, vraťte se...Já nechci být sama.
Co se stalo s touhle školou? Kam zmizela její dobrá pověst? Byla to přece krásná škola...Teď je plná šikany, sluhů a nenávisti. Začínám pochybovat o schopnostech ředitelky. Tyhle myšlenky mě pronásledovaly jako nejděsivější přízraky. Držela jsem nejistě tácek s jídlem a hledala volný stůl. Mé oči se střetly s nebezpečně fialovými. Jejich majitel se na mě vyzývavě usmíval a pokynul mi, abych si přisedla.
Pousmála jsem se a sedla si naproti Sachia. Pohlédla jsem do svého talíře a zašklebila se. Rýže s omáčkou a typickým obrovským kusem vepřového masa, které mé drobné zoubky neukousnou.
,,Kdo je vlastně Akiro?" otázala jsem se ho.
,,Nikdo." zamumlal s plnou pusou.
,,Nikdo? Podle toho jak se prezentuje, může být kdokoliv jen ne nikdo." poznamenala jsem trochu zklamaně z jeho neochoty mluvit.
,,Máš plnou hubu chytrých keců!" zabručel otráveně s pohledem upřeným do jídla. ,,Raději jez!"
,,Nikko-Senpai! Sachio-Senpai!" zavolal povědomí hlas. Naráz jsme se ohlédli na šťastnou tvář Danna a chladný výraz Manzi.
,,Smíme si k vám sednout?" rozzářil se Danno jako vánoční stromeček. Prosebně jsem se podívala na Sachia.
,,Pro mě, za mě." vzdychl Sachio a začal se rýpat v jídle. Danno si poskočil a sedl. Manzo si elegantně přisedl a jedl s veškerou šlechtickou jemností.
Dali jsme se do oběda. Po pár soustech jsem se podívala po jídelně. Kousek od nás seděl rváč Ryuu se svými kolegy a řehtali se na celé kolo. Na druhém konci jsem si všimla blonďatých pramínků Taji. Vypadala spokojeně se svými kamarádky. Myslela jsem, že budu mít pocit závisti. Že budu toužit po sezení vedle své nejlepší kamarádky. Ale byla jsem šťastná tam, kde jsem byla. Mezi kluky, hihi.
A u vedlejšího stolu seděli kluci jako Akiro a Benjiro. Zničeho nic popadl Akiro Benjirovi vlasy a zabořil mu plnou silou hlavu do talíře. Vyděšeně jsem nadskočila a a rozhořčeně zatnula pěst. Akiro se zasmál a pak si mě všiml. Opřel si hlavu o ruku a mrkl na mě. Dotčeně jsem zavrtěla hlavou a vrátila se k jídlu.
,,Jak dlouho tu trvá šikana?" sklonila jsem smutně hlavu.
,,Šikana? Tahle škola její proslulá." konstatoval Manzo a utřel si ústa do látkového kapesníku.
,,Proč nic neuděláte?" vyčítavě jsem se těkala očima ze Sachia na Manzu.
,,Ředitelka to neřeší." zašeptal slabě a křehce Danno.
,,To je hrozné!" praštila jsem do stolu tak silně, až mi vyletěla lžíce z talíře a přistála na bílém ubruse.
,,Ale co jiného máme dělat?" pokrčil rameny Sachio. ,,Nikdo se nechce pouštět do sporů...s králem Akirou..." Král Akira? To se dalo čekat! Zajímalo by mě jak jsou na tom děvčata...
,,No, je to u nás dost složité. Všechny musím následovat Eriko, což je vůdkyně celé třídy a nejbohatší dívka na škole. Kdo se jí postaví je zesměšněn a šikanován psychicky. Musím dělat, co nám říká. Ale o šikaně fyzické vím jen o klučičí." odpověděla mi Taji.
,,To je naprosto příšerné!" zavrčela jsem znechuceně a vycenila na ni zuby. Taji jen zavrtěla hlavou a laskavě se usmála.
,,Co se ti to stalo?" řekla náhle a začala si prohlížela můj ret, obočí a nos.
,,To ta šikana..." přiznala jsem se a pokrčila rameny.
,,Proboha! Natsuki! Musíš to říct profesorce!" zděsila se a už mě chtěla po chodbě táhnout k ní do ředitelny.
,,To nemá žádný smysl! Ona to neřeší." vyškubla jsem se ji se slovy tak strašnými.
,,Tak to budou řešit moji rodiče." rozhodla Taji a dala ruce v bok.
,,Nech to být, Taji." poprosila jsem ji zoufalým tónem. Paličatě zavrtěla hlavou, poté zapřemýšlela a nakonec poraženě souhlasila. Podívala se mi hluboce do očí a objala mě. ,,Dávej na sebe pozor, Natsuki." pošeptala. ,,Nezapomeň, že jsi holka." varovala mě.
,,Neboj." smutně jsem se.
,,Dobrou noc." odtáhla se ode mě, otočila se na podpatku a zamířila na svůj pokoj.
,,Dobrou." zamávala jsem ji a vydala se směrem na svůj pokoj.
,,Takže...Na-tsu-ki?" Ty slova mne probodaly nejostřejšími noži, které mohly existovat a strefily se přímo do mého polekaného srdce. Ztuhla jsem, srdce mi bolestivě poskočilo a dech se zastavil v okamžiku. Otřásla jsem se a ohlédla se na stín za sebou. Temná postava se pohnula a zamířila ke mně velice jistou chůzi plné arogance. Ruka se po mně natáhla a chytla mě za bradu, kterou následně zvedla výš.
,,Takže...dě-ven-ka..." A já se se svými vytřeštěnýma očima zírala do oranžově-hnědých. Zlomyslných a krutých očí... patřící Králi Akirovi.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
