Crazy Fangirl! - 11. část
Informace:
Jsem zpátky :3 !! Takže...doufám, že z toho ještě udělám komedií, protože zatím to moc nevypadá xD. Přesto doufám, že vás něco málo i pobaví :) Děkuji za přečtení a omlouvám se za přehlédnuté chybičky :)
Anime: Kuroko no Basket
,,A pozítří s Kagamim na rande.”
Přiznávám, že jsem se docela těšila do kina s Kasamatsu a Mikeo. Měla jsem zvláštní pocit, že by mezi nimi mohla přeskočit jiskra. Pokud jde o Kagamiho...dlouho jsem přemýšlela, jestli bych si s ním měla někam vyrazit.
,,Zvu tě na hamburgery!” rozesmál se do telefonu Kagami. ,,Nebo...snad máš něco důležitějšího na práci?” zněl podezíravě, jakoby tím jemně narážel na Kiseho.
Popravdě, ano měla. Kaijou mělo ten den hrát proti Touou, kde hraje i Aomine Daiki. Je mi jasné, že tahle bitva by mohla být pořádně napínavá.
,,Kaijou hraje proti Touou.” odpověděla jsem bez náznaku jakýkoliv emocí.
,,Aha, takže chceš jít podpořit blonďáčka, že?” tohle rýpnutí si Taiga prostě nemohl odpustit. ,,Jasně, mají to až odpoledne, ne?”
,,Ano.” doufala jsem, že se tím naše schůzka zruší.
,,Tak to je v pohodě. Budeme mít času dost.” Kagami si našel cestu ke mně a já jsem nedovedla odmítnout. Nemohla jsem mu říct, že nechci. Že chci jít ven s Kisem. Možná bych už se přes něho taky mohla přenést?
Podívala jsem se do zrcadla v koupelně. Můj odraz v zrcadle lemoval dřevěný rám s květinovými vzory. Prohlížela jsem dívku v zrcadle, která měla po ramena dlouhé modré vlasy. Nebyla to samozřejmě přirozená barva. Byla to jen tužba, jak by chtěla vypadat. Nezdravě bledá kůže a křehké tělo, které postrádalo tuky. Zamračila jsem se a kousla se do rtu.
Vedle Kiseho vypadám určitě hrozně! Jsem tak ošklivá, že bych si nejradši něco udělala! Potrestala bych se za ten hnusný obličej a za to vyhublé tělo! Ne, takhle přemýšlet je špatné! Měla bych být ráda za to jaká jsem. Za to, že jsem zdravá, nejsem tlustá a ani nemám vážnější problémy.
Achjo, dneska mám obzvlášť zlé myšlenky, takže jít se podívat na Tokyo Ghoul byl asi dobrý nápad.
Všichni tři jsme se sešli před moderním kinem, vedle kterého byl obrovský bilboard s plakátem Tokyo Ghoul.
,,Já se tak těším! OMG! OMG! OMG!” poskakovala kolem nás Mikea.
,,Uklidni se prosím tě, než tě ta hyperaktivita zabije!” zabručel Kasamatsu a snažil se udržet svůj hněv na uzdě. Mikea mu možná připadala stejně otravná jako Ryouta.
Ani ne za pár minut přijela luxusní limuzína. Z ní vystoupil černovlasý muž s dětským obličejem.
,,Kaneki!” vykřikl dav jeho fanoušků, kteří se k němu okamžitě rozběhli.
,,Zdá se, že naše hvězda je tady.” ušklíbla jsem se a podívala se na Mikeu. Ta už ale dávno vedle mě nestála. Zahlédla jsem její postavu mizet v bláznivém davu. Hned bych se k nim přidala, ale nechtěla jsem opouštět Kasamatsu-senpai. Mikea se vrátila s červenými tvářemi a kouzelným úsměvem. Pevně svírala svou pravou ruku, na které měla Kanekiho podpis. Zatočila se a párkrát radostí poskočila.
,,Nyní mohu spokojeně umřít.” culila se od ucha k uchu.
,,Takové věci neříkej!” Kasamatsu ji věnoval jemnou ránu do hlavy.
,,Hej!” zasténala, uražená dala ruce v bok a tváře se ji nafoukly. Usmívala jsem se na ně láskyplně. Opravdu by se k sobě hodili. Mikea by potřebovala někoho, kdo by ji chránil a staral se o ní. Kasamatsu si zase zasloužil někoho, kdo by nebyl falešný a necítil se kolem něho nejistě.
Jakmile film skončil a my zamířili z kina ven, dostala jsem zvláštní pocit ve své hrudi. Zamrazilo mě, když jsem si vzpomněla, že zítra jdu ven s Kagamim. Třeba to nebude tak zlé! Třeba se do něj zamiluji a budu žít šťastně? Smůla mě konečně opustí a já budu volnější než ptáci na obloze!
,,Jsem tak rád, že jsi přišla, Haki.” rozzářil se Kagami v rudých očích mu zajiskřilo. Nejistě jsem se na něj usmála a nervozně zatahala za modrý pramínek.
,,Vypadáš překrásně.” tváře mu zčervenaly a oči těkaly ze mě na zem.
,,D-děkuji.” zakoktala jsem rozpačitě.
,,Pojďme!” natáhl svou ruku k mé, ale já ji rychle a nenápadně schovala do mikiny. Trochu se zasekl a po chvíli ruku stáhl.
,,Kam vlastně půjdeme?” prolomila jsem trapné ticho, které následovalo. Taiga mě dovedl do nedalekého podniku, který byl kousek od samotné školy. Objednali jsme se pití a poté čekali až nám donesou hamburgery, který tady měly prý výborný.
,,Haki, proč jsi tak zamlklá? Jsi taková vždycky?” Taiga si podepřel hlavu a zvědavě si mě prohlížel, jako by si nebyl jistý, že to jsem já.
,,Omlouvám se.” řekla jsem provinile a sklonila hlavu. Doufala jsem, že dnešek mě konečně probudí. Probudí mé srdce, které se otevře i jiným lidem. Zklamání pohlcovalo mou vyděšenou duši, která se chvěla strachy z dalšího odmítnutí. Nebudu lhát, chci tu být s Ryoutou. Chci být s tím blonďatým idiotem!
,,Omlouvám se!” hlas se mi s lehkostí zlomil. Do očí se mi nahrnuly slzy a každý úder mého srdce byl bolestivý.
,,Haki?” Kagami otevřel ústa a natáhl ke mně rozpačitě ruku.
,,Je mi líto, že ti to tak kazím!” rozplakala jsem se ještě víc.
,,Ne, neplakej, prosím! Je pro mě hrozně bolestivé sledovat tvou bolestí zkřivenou tvář.” hebké prsty se dotkly mé mokré tváře a pohladily ji.
,,Kagami?” pohlédla jsem na něj. ,,Bude někdy líp?” toužila jsem po pozitivní odpovědi, jako chudák v poušti po troše pitné vody.
,,Samozřejmě.” Taiga mi věnoval něžný úsměv. Proč mi tahle odpověď nestačí? Proč si myslím, že je to lež. ,,Jestli chceš, můžeš se mi svěřit.” Ach, jak krásný a laskavý byl ten basketbalista z Ameriky.
Dlouho jsme si s Taigou povídali. Dokonce jsme si přidali i další porci hamburgerů, které byly opravdu fantastické. Sledovala jsem, jak se Kagamiho rty ladně pohybují. Uvědomovala jsem si, jak moc ho mám ráda.
Zničeho nic mi zazvonil telefon. Omluvila jsem se, že jsem si ho nevypnula a vzala ho do rukou. Právě mi volala Mikea, což bylo zvláštní. Proč by mi volala? Snad se nic nestalo…
,,Ano?” přidržela jsem si mobil u ucha a poslouchala.
,,Proboha, Haki! Kde sakra jsi?” vykřikla naštvaně, že mi málem praskl bubínek.
,,Kde jsem?” nechápala jsem její otázku a poté mi konečně došlo, na co jsem zapomněla.
,,Haki! Dneska hraje Kaijou proti Touou! Kde jsi?! Kise…” zastavila se a už nedokončila větu, kterou nakousla.
,,Kise, co?” zděsila jsem se. V hlavě se mi objevovaly nejhorší scénáře.
,,On...ihned přijď!” přikázala mi. Nikdy jsem neslyšela Mikeu tak rozzuřenou tak nepřátelskou. O to víc jsem byla vyděšená. Tep se mi zrychlil a adrenalin zaplavoval mé žíly.
,,Co se děje?” otázal se Kagami
,,Zapomněla jsem! Já zapomněla na ten zápas!” vyčítala jsem si.
Prudce jsem se postavila na nohy, že i židle se pod mým náhlým pohyb zřítila k zemi. Rozběhla jsem se ke dveřím, skoro jsem je vyrazila a utíkala po rušné ulici. Běžela jsem jako o závod. Narážela jsem do kolemjdoucích a bez omluvy pokračovala dál. V boku mě štípalo a s každým nádechem mě štíplo v plicích. Před očima se mi dělaly mžitky a po tváři stékal lepkavý pot. Přestala jsem vlastní nohy cítit, ale nevzdávala jsem se. Ostrý vítr bičoval mou bledou tvář, po které tekly bolestivé slzy.
Doběhla jsem do tělocvičny, ze které vycházel hlasité tleskání. Ne! Ne! Ne! Ne! Neříkejte mi, že jdu pozdě! Ne! Ne! Prosím!
Utíkala jsem prázdnou chodbou. Pozorovala jsem záři na konci studené chodby. Obraz se rozmazal a mé srdce zrychlovalo své tempo s každým krokem. Rozrazila jsem dveře a vyděšeně sledovala kurt, který se topil v kapkách potu. V tu chvíli se ozval hlasité písknutí, které ohlašovalo konec hry.
Kise seděl na dřevěné zemi a těžce oddechoval. Přitom se chvěl, pot mu stékal po vlasech a dopadal na ruku, o kterou se opíral.
,,Kise!” vzlykla jsem s hlasem roztřeseným. Otočila jsem se na podpatku a vrátila se na chodbu. Seběhla jsem schody a vběhla přímo na kurt. Byla jsem šťastná, že mu Kasamatsu-senpai pomáhal na nohy a pevně ho držel.
,,Nic k tomu neřekneš? Myslel jsem, že je to tvůj bývalý spoluhráč.” zaslechla jsem rozhovor vedle mě. Aomineho jsem poznala ihned. Tmavší pleť, klidné tmavě modré oči a vlasy, které mu nepadaly do tváře. Mluvil s černovlasým spoluhráčem, který měl na sobě brýle.
,,Vítěz nemá, co říct poraženému!” odpověděl hrubým tónem. Zamračila jsem se a zaťala pěsti. Kousla jsem do rtu a nejistě sledovala hráče Touou v černých uniformách, jak kolem mě prohází s nadšením z vítězství. Poté následoval tým Kaijou v čele s Kasamatsu, který se snažil svůj tým podpořit. Zdá se, že mu na tu chvíli vyšlo. Ale...prošli kolem mě beze slova, ani pohledem o mě nezavadali. Jako bych neexistovala. Jako bych byla duchem, kterého se snažili přehlédnout. Já měla stejně oči jen pro blonďatého hráče, který se skloněnou hlavou mířil chodbou.
,,Kise!” zvolala jsem slabým hlasem a tím ho zastavil. Stáli jsme naproti sobě mlčky. Já se na něj díval čekajíc, že něco vymyslím. On jen rychle a těžce oddechoval, nohy se mu třásly z toho nátlaku v předchozí hře. Musel to být šíleně náročný zápas.
,,Kise-”
,,Haki-chan!” přes celou chodbu se ozvala slova s americkým přízvukem. Měla jsem Kagamiho ráda, ale v tuhle chvíli bych ho nejradši zabila.
,,Kagami?!” vyděšeně jsem se otočila k právě přibíhajícími rudovláskovi. Ohlédla jsem se zpět na Kiseho, ale ten už tam nebyl. Využil volné chvíli a ztratil se mi z očí. Že by přece jenom dovedl zkopírovat Kuroka?
Ah, jsem tak blbá! Všechno...všechno jsem pokazila. Musím to napravit!
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
