Kdo je anděl a kdo dábel? část 6.
Informace:
Tak konečně zase další díl. Moc se omlouvám za prodlevu, ale bylo toho moc. Víc než moc a ještě teď jsem z toho utahaná natolik, že si přijdu jako želatinová chobotnice. Jinak asi pokud to takhle půjde dál, tak další díl asi bude 18+ a nebo maximálně až ten po něm. Tak se těšte a pokud se vám to nelíbí, tak tady pro vás příběh končí. :)
Tak si to pořádně užijte a já jdu zase makat. ^×^
V minulém díle jste četly:
Proč mi nechceš říct tvé jméno, jsi opravdu dobrý spisovatel.
Nevím, není to zase tolik podstatné, podstatnější je příběh.
Tak dobrá, když myslíš. A jak se vlastně máš?
Docela dobře, hlavně je mi nejlíp když píšu.
To jsem ráda, a v jaké jsi alespoň třídě, nebo alespoň ročník.
Třetí ročník, víc ti neřeknu.
To můžu vybírat asi ze sta lidí. I tak jsi můj úhel zmenšil(a). Děkuju. (V japonsku nemají ženský, nebo mužský rod. Tak je velmi komplikované zjistit, co je to za pohlaví)
To jsem rád(a) že jsem ti udělal(a) radost.
Můžu ti něco říct? Je to dost osobní, asi se budu stydět, ale chci abys to věděl(a)
Ano klidně povídej. Neboj, nikomu to neřeknu.
Asi tě miluju.
Kapitola 6
Když jsem dnes se přiřítila a dočetla to, byla jsem jak z kamene. Stuhla jsem a měla jsem motýli v břiše a vlastně po celých zádech. Nenapsala jsem žádný kus příběhu, jen pás slov: „Jak to můžeš vědět, vždyť mě vůbec neznáš a vlastně ani nevíš, jestli jsem kluk, nebo holka." Zaklapla jsem sešit a neskutečně rudou tváří jsem koukala do stolu. ‚Takže asi mě miluje co? Vlastně z jedné části je to dobře, ale ujišťuje mě to v tom, že nikdy mě nemilovala jako Zakuru. Nevím, jestli mám být z toho šťastná, nebo naopak. Co když až zjistí, že jsem to já, tak přestaneme psát a vůbec i vídat?’ Nevěděla jsem, co si myslet. Na uklidněnou si znovu přečetla tu povídku. Schylovalo se k něčemu, co mě dosti zaujalo. Nejdříve jsem se snažila sešit schovat pod vlasy a pak už ani to mi nestačilo. Se sešitem schovaným v klíně jsem si uvědomila, že jsem jí před tím jsem ten text jen prolítla. Nohama jsem třela o sebe a snažila se zapudit tu myšlenku, co se bude dít dál. Chvíli jse se snažila psát. Mé myšlenky už byly dávno jinde, než byli před tím. Po několika škrtacích a několika blbých nápadech jsem to vzdala. Na takovéhle scény nemám pisatelské buňky. Ale i tak jsem se o trochu pokusila.
Seděli jsme vedle sebe a já neodolala polibku. Nebránila se. Tak proč by to dělala. Chytla sem jí kolem pasu sesunula pod sebe. Rukou jsem zapátrala.. ne to ne… sjela… sakra to je taky divný. Né tohle nezvládnu.
Takhle nějak mi jeli myšlenky u psaní. Nakonec jsem napsala krátkou větu: „Nevím jak ty, ale v tomhle nemám zkušenosti a nikdy jsem takhle nepsala. Asi tuhle scénu nesvedu.“ A rudá až po paty jsem zase uklidila notes na naše tajné místo a pak se po uklizení svých věcí vydala k jejímu domu.
Už zpaměti jsem tam došla a a zazvonila na zvonek pod svislým štítkem Ryóko. Okamžitě mě pustila dovnitř přes bzučák a je vyšla po schodech. Byl to starý panelový dům, který ještě neměl výtah a tak jsem musela doklopýtat do čtvrtého patra po svých. Misaki už s úsměvem od ucha k uchu stála před dveřmi v přezůvkách a zvala mě dál. U botníku mi nechala přezůvky jiné a mohla jsem v klidu vejít dál. „Šicuréšimasu!“ zvolala jsem polohlasem v nejistotě, jestli tu někdo je. „Jen jdi dál. Nikdo tu není a dlouho nebude.“ Ujistila mě a přidala krátký ďábelský smích. Nečekaně mi to pohlo jedním koutkem a počkala na ní, aby mě dovedla, tak kam chce. ,Takže já a ona samy v celém domě. Nic proti, ale něco se mi na tom trochu nelíbí, nebo naopak líbí?’ zatřásla jsem hlavou pro zbavení nevhodných myšlenek a následovala jsem jí do pokoje. „Yamamoto-senpai?“ Oslovila mě. Pořád si na tenhle tvar mého jména nemůžu zvyknout. „Un?“ dodala jsem, aby věděla, že poslouchám. „Moje mamka teď nebude do zítřka odpoledne doma, a proto chci abys udělala, co po tobě budu chtít.“ Při těchto jejích slovech jsem se stala rudochem. V tu ránu se začala hradit: „Né! Nemysli jsi nic perverzního, nebo nechutnýho, ale poslouchej mě.“ Otočila jsem pohled na ní, která se snažila tikat očima kamkoli jinam, než na mě. Pak si odkašlala a spustila. „Ehm… Takže si vem do ruky telefon,“ Zahmatala jsem v kapse a otevřela jej. „a teď zavolej rodičům.“ Vykulila jsem oči. „Cože? Máš na ně snad nějakou špínu?“ řekla jsem škodolibě. „Ne, jen je přemluv, abys tu dneska mohla zůstat a jít odsud do školy.“ Podívala jsem se na ní udiveně a chvíli mé srdce neskutečně jásalo. Vše jsem dojednala a ovšem jim namluvila, že její matka tu bude s námi. Po telefonátu Rjóka odběhla do kuchyně, že za chvilku je tady. ,Počkat počkat! To jako my dvě… samy … v noci… v jednou pokoji!’ Vrátila se flaškou v ruce a úsměvem, za který bych vraždila. ,A ještě s chlastem!’ „To nedopadne dobře.“ Řekla jsem již nahlas a její usměv se ještě víc rozzářil. „Můj kamarád mi to pomohl koupit, takže jenom tu flašku zase jako vždy vrátím na stejné místo. Tam jí ještě mamka nikdy nenašla. Takžé… Dáme se do toho?“ Pyšnila se svým úlovkem, jako kdyby za sebou vláčela velkého a chlupatého mamuta, kterého ulovila sama v dešti deset mil daleko. Položila ten její poklad přede mne a pak doběhla pro sklo. Sedla jsem si ke stolku a sundala si svetr, který jsem složila přes svou brašnu. Vracela se s úsměvem na rtech a sedla si vedle mě a položila na stůl sklenky. Pily jsme dlouho. Koukali jsme se na různá videa, na nejvtipnější scény z anime a tokusacu. Několikrát jsme museli otírat monitor jejího notebooku, protože jsme jej nehorázně poprskali. Přímo božsky se smála. Několikrát jsem se snažila sebe ztlumit, abych jí slyšela.
V trochu vyšším stádiu opilosti mi chtěla něco sdělit. Bylo to o tom, proč ráno chodí do školy dřív. Prozradila mi, že si píše povídku s někým neznámým a je do něj blázen. Měla jsem sto chutí jí říct, že jsem to já, ale došlo mi, že pokud by to zjistila tak buď vstoupím do slastného nebe, nebo mě čeká pekelný konec našeho přátelství. Zahleděla jsem se na stůl na skoro prázdnou láhev. ,Počkat, skoro prázdnou? Kdy proboha?!A jak?!‘ Otočila se na bloncku a zamotala se mi hlava. ,Tak asi proto.’ Po zaostření jsem zahlédla velmi vláčnou Misaki s usrkáváním další sklenky. ,A možná i proto.’ Položila jí na stůl a velmi ladně se na mě svalila. Pokud nepočítám tu ránu, kterou praštila do stolu, dalo by se to nazvat ladným pádem. Snažila jsem se udržet, ale po jejím bezvládným tělem se mi podlomily ruce a ona mi přistála na hrudi. Teď už jsem nebyla rudá jen od alkoholového opojení. Misaki roztomile zamručela a zavrtala se mi víc do mého hrudníku. To už i Spaghetti Bolognese by mi mohly s rudostí závidět. „Unnn… Zakuro-chan?“ Pronesla Misaki rozespalým hlasem. ,Zakuro-chan? Tak to mě asi za chvíli začne stávkovat mozek. Ještě před hodinou, ba i před minutou jsem byla Jamamoto-senpai.’ Hleděla jsem na ní jak na zjevení a pak se vzpamatovala. „Ano? Co se děje?“ Opáčila jsem a stále na ní hleděla. Ona se pak i přes svou opilost vzepřela na svých rukách a přitiskla své rty k těm mým.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
