Čas ztracený v mlze díl 7.
Informace:
Ahojky poslední dobou mi trochu blbne internet, takže povídky sem nedávám tak často. Chtěla bych poděkovat všem, kteří si přečetli alespoň něco. Doufám že se vám bude líbit i tento díl. Někdy kromě internetu blbnu i já :D. Mnohdy přemýšlím o tom, zda to už nemám ukončit. Není to moc rozvleklé nebo moc dlouhé? Uvidíme jak se mi bude chtít. Do konce prázdnin to bude asi jeden z mých posledních dílů. Nebo možná tak ne :D Tak komentujte :)
Anee
Ráno se probudím a s trhnutím se posadím na postel. Co mě asi probudilo? Nemám nastavený budík, ale i tak se mi zdá, že tu něco povědomě pípá. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se najít zdroj toho zvuku. Ozývá se to z nočního stolku. Chvíli přemýšlím, co by to mohlo být a potom zkusím mobil. Bingo! Na mobilu mi nová SMS. Proč jsem si nastavila takhle blbej zvuk, to vážně nechápu. Podívám se, kdo mi píše. Odesilatel se mi nezobrazil. Takže to bude kapitán Ginrei, kdo jiný by mě tahal z postele. Na displeji bliká nápis: Přijď do mé pracovny za půlhodiny. Vezmi s sebou i svého nového zástupce. Kapitány docela zajímá, kdo to je a chtějí, abys ho představila na radě.
No jasně tohle nebude nikdo jinej než Ginrei. Počkat co?? Za půl hodiny? To si ze mě dělá srandu?! Rychle vyletím z postele a píšu Byakuyovi. Nic moc dlouhého jsem ze sebe nevypotila. Jenom ať na mě za čtvrt hodiny čeká před jejich domem. Doufám, že tu SMS dostal. Potom se běžím rychle převléknout a umýt. Do ruky popadnu snídani, složenou z rohlíku a kusu šunky a vyrážím. Alespoň tašku jsme si nechala zabalenou od včera, takže přebalovat se s ní nemusím.
Než dojdu k Byakuyovi před dům mám snídani v sobě. Zazvoním na znamení, že už jsem tady a čekám. Asi za dvě minuty vyjde ven s tázavým výrazem ve tváři. Jak říkám, situaci jsem mu vysvětlit nestíhala. Cestou ke kasárnám šesté divize mu situaciobjasním. Netváří se zrovna nadšeně, ale to chápu. Díky bohu nás oba napadlo se převléct rovnou do uniforem. Museli bychom první jít k nám a až potom ke kapitánovy, což by bylo dost časově náročný. Chvíli čekáme před kanceláří, protože kapitán má nějaké jednání. Když všichni odejdou, měří si nás zkoumavými pohledy. Není mi to moc příjemné, ale na podobné věci jsem již zvyklá. Byakuyovi se to evidentně nelíbí o nic víc než mě. Konečně se kancelář vyprázdní a my jsme mohli vstoupit dovnitř. Od mé poslední návštěvy se to tu moc nezměnilo. Možná přibylo trochu nových papírů, ale to je tak všechno. Jinak to tu vypadá jako v normální kanceláři.
Za stolem sedí kapitán a vyplňuje nějaké papíry, nebo něco podobného. Proč mi to připomíná můj způsob vítání nově příchozích v mé kanceláři.
Podívá se na nás pohledem, z něhož jezdil mráz po zádech. Asi všichni známe ten chladný, suchý a aristokratický pohled (viz. Byakuya ve starších letech). Co ho tak rozčílilo? Než se nad touto otázkou stihnu pořádně zamyslet, tento pohled zmizí. Vystřídá ho jeho obvyklý chladný výraz.
„Dobrý den kapitáne, potřeboval jste něco?" zeptám se ho, protože chci zdůvodnění, proč mě vytáhl z postele, když mám mít volno.
„Ano, chci tě požádat o laskavost" odpoví mi. No bezva. Tahle věta už sama o sobě nevěstí nic dobrého. „Potřebuji, abys došla zkontrolovat určitou jižní část 50. kraje v Rukongai. Poslední dobou jsme tam zaznamenali zvýšený výskyt Hollow. Bohužel naše jednotky mají nyní na práci něco jiného. Takže tam posílám vás. Dnes to bude vaše priorita" pokračuje na vysvětlení. „Takže přijmete ten úkol?" zeptá se mě po krátké odmlce.
Chci namítnout, že dneska máme rodinnou sešlost a že to nemůžu přijmout, ale nakonec raději mlčím, protože vím, že mi to nebude moc platné. „Přijímáme váš úkol" odpovím mu. Podívám se na Byakuyu a on se usměje na znamení souhlasu.
„Nyní bychom se mohli přesunout k další věci, kterou jsem s vámi chtěl probrat," řekne a významně se podívá na Byakuyu. „Koho jsi tento rok zvolila jako svého zástupce?" zeptá se. „Potom mě taky zajímalo, jak si vede Byakuya?" dodá jen tak mimochodem.
Letmým pohledem sklouznu k Byakuyovi. Nevypadá nijak nervózně, což je u něj docela neobvyklé. Nemá rád, když o něm někdo mluví. Většinou ho to celkem naštve.
„Omlouvám se, ale na vaši první otázku neodpovím. Ohledně té druhé se ho můžete klidně zeptat sám," řeknu mu s mírným úsměvem na rtech a potom si s Bykuyou stáhneme kápě.
Jestli jsem někdy viděla v Ginreiových očích náznak překvapení tak teď. Za celé ty roky co ho znám jsem tento výraz viděla dvakrát. Jenou dnes a podruhé asi o dvanáct hodin později, ale k tomu se dostaneme.
Bykuya
Ginrei se na mě podíval s mírně povytaženým obočím. Já se jen mírně usmál, ale nijak jsem to nekomentoval. Nikdy jsem u ně neviděl výraz údivu, tak výrazný jako nyní. Myslel jsem, že ho nic nerozhodí, ale asi jsem se mýlil. Netrvalo to ani pár sekund a podařilo se mu svou tvář zase ovládnout. Znovu vypadal jako nevzrušený a ničím nerozhozený kapitána, za jakého h všichni považujeme.
„Doufám, že s mým výběrem souhlasíte," řekla mírně Anee, jako by měla strach, že bude mít nějaké námitky.
„ S tvým výběrem souhlasím," kývl kapitán. Pro změnu se obrátil na mě a zeptal se: „Jaký druh boje jsi vedl a jak to probíhalo?"
S velitelkou jsme mu poskytli základní informace o průběhu zápasu. Proč mu to máme vysvětlovat, když dneska budeme muset na tu radu kapitánů? Tam by se to všechno dověděl. Podívám se na velitelku a všimnu s jejího pohledu. Asi přemýšlí nad tím samým co já.
Ginrei vše pečlivě poslouchá a dělá si u toho poznámky. Když mu vše dovysvětlíme, vstane od svého stolu a řekne: „Ohledně toho úkolu. Jsem vás chtěl upozornit, že vyrážíte za hodinu a asi nestihnete naši kapitánskou radu, což vás musí jistě mrzet."
Podívám se n Anee, která se snaží zadržet smích. Je vidět že má radost. Sice se to snaží skrýt, ale já to na ní vždy poznám. Najednou její výraz zvážní a řekne: „Kapitáne naše rodina má dnes poradu. Poprvé jsem se jí měla zúčastnit ..."
Než to stihne doříct, kapitán ji zastaví: „Když sebou pohnete a nebudete tu okounět, tak to stihnete. Neboj se, tvoji rodiče už o tom vědí. Jsi omluvena, takže si s tím nedělej starosti."
Kývne a už se tím dále nezabýváme. Kapitán nám vysvětlil průběh úkolu. Hlavní problém bude dostat se až do 50. kraje. Je to docela daleko. Nechápu, jak se tam máme dostat a za 12 hodin být zpět. To mi prostě nejde do hlavy. Chvíli tam řešíme, co a jak. Když už odcházíme, kapitán zastaví a niku a zeptá se: „Mohla bys tu chvíli zůstat prosím?"
Anee
Když se za Bakuyou zabouchnou dveře, kapitán se na mě podívá a řekne: „Hlavně na něj dávej pozor." Poté mi pokyne směrem ke dveřím a já odejdu. Co to mělo proboha znamenat? Já na něj dávám pozor skoro neustále! Nedopustila bych, aby se mu něco stalo. Je to můj nejlepší přítel.
Byakuya na mě čeká před jeho kanceláří a poznamená: „To byla rychlost. Co chtěl?"
„Nic moc. Jen mám na tebe dávat pozor," řeknu posměšně. Potom se vdáme směrem k budově naší jednotky.
V naší budově si zabalíme věci např.: jídlo, oblečení, vodu atd. Když už máme vše dobaleno, pomalu vrážíme na cestu.
Při odchodu moc problémů nenastalo. Musela jsem poslat Byakuyovi program na lokalizaci Hollow a podobné technické detaily. Jinak cesta probíhala celkem bez problémů. Někdy jsme používali Shunpo a jindy jsme šli úplně normální rychlostí. Po cestě jsme probírali strategii. Po asi hodině dohadování jsme se nakonec dohodli, že budeme pracovat odděleně, ale stále budeme na mobilu.
Asi potřebné hodinách cesty doputujeme na určené souřadnice. Už když přicházíme, pocítím Reiatsu Hollow a to se mi nechce líbit. Přece jenom normálního Hollow cítíte teprve, když jste v jejich bezprostřední blízkosti. Je taky možnost, že jich tu je víc. Jenom mi nejde do hlavy, jak by se jich sem dostalo tolik. Z mého zamyšlení mě vytrhne Bykuya: „Nebylo by nakonec lepší přeci, jenom jít společně?" Necítím z něj strach, ale trochu nejistotu, Že by nakonec cítil to co já? I to je možné.
Chviličku se rozmýšlím a potom mu odpovím: „Zrovna si říkám, že je to dobrý nápad." Chvíli jdeme mlčky. Najednou se mi v hlavě ozve Ljubin hlas: „Dávejte si pozor oba dva. Něco se mi tu nelíbí. Dost hnusně to tu smrdí. Reiatsu Hollow poznám, ale tohle je fakt hnus. Skus nepoužívat víc síly než musíš."
Z chvilkového zamyšlení mě vytrhne Bykuyův nechápavý pohled. „Promiň, asi sem se trochu zamyslela" prohodím, když vidím, jak se na mě dívá. Když se podívám po okolí, uvidím krásný veliký starý dub. Zabočíme po cestě směrem k němu. „Tady je to hezké. Myslím, že bychom si mohli dopřát přestávku" prohodím zamyšleně.
„Také mám ten pocit" podpoří můj návrh Byakuya.
Dojdeme k dubu. Teprve když jsme pod ním, zapůsobí na nás celá jeho výška. Musí tu stát již hodně dlouho. Jeho větve jsou obrovské a vytahují se hodně vysoko. Jeho kmen má v průměru asi 1,5 metru.
Posadím se a opřu se o kmen zády. Bykuya si sedne vedle mě a začne vybalovat svůj oběd. Ani se ho neptám, co si přinesl a raději se zabývám svým vlastním jídlem. Nevzala jsem si nic extra. Dvě housky a kupa zeleniny. Většinou rajčátka nebo papriky a k tomu dva plátky sušeného hovězího masa. Tohle si většinou beru, když mě nenapadne nic jiného. Dneska jsem se do toho pustila s chutí, což je u mě docela neobvyklé. Jím to skoro pořád, takže se mi to už trochu přejedlo. Po jídle jen tak sedím a dívám se do té obrovité koruny. Začne foukat příjemný větřík a k mým uším dolehne zpěv ptáků. Podívám se přímo proti slunci a zavřu oči. Užívám si ten pocit svobody, alespoň na chvíli, protož takovéto místo v Soul Society nenajdete.
Naposledy si vychutnám si posledních pér vteřin klidu a potom se začnu pomalu balit. Věci si naskládám zpět do tašky a ohlédnu se na Byakuyu. Chvíli pozoruji, jak sedí v trávě a věci má již zabalené vedle sebe. „Tak můžeme vyrazit?" zeptám se a věnuji mu jeden z mála mých úsměvů.
Byakuya vstane a opráší se. Potom se na mě podívá a také se malinkou usměje: „Jop, můžem."
Vyrazili jsme. Tentokrát to již nebylo na dané souřadnice. Musíme se orientovat podle našich vyhledávacích schopností. Nebylo to moc složité, ale i tak jsou od nás docela daleko. Hollow s takovýmto Reiatsu se moc schovat nedají. Podle mě je jich víc. Jen tak pro jistotu si zkusím ověřit svou teorii a zeptám se Byakuy: „Tak jaký máš názor ohledně počtu a rozmístění Hollow?"
Podívá se na mě s pohledem, který říká, že si sebou není moc jistý: „Celou dobu se přibližujeme. Ohledně počtu nemohu říct nic určitého. Rozhodně je jich víc, ale nic víc nevím."
Celý den prohledáváme kraj 50. Nakonec najdeme to, co hledáme. Přijdeme do severní části kraje 50. Je tam malý lesík. Hned jak do něj vejdeme, zaznamenáme zvýšené hodnoty Reiatsu Hollow. Po sto metrech se nám rozsvítí mobily. To bylo znamení, že se na blízku objevili Hollow. Postupně se na displeji začaly objevovat červené tečky. Ty udávaly polohu Hollow.
Byli slabí. Chvíli jsme pobíhali od jednoho k druhém. Jeho likvidace nám vždy zabrala nanejvýš pět minut. Najednou jsme to ucítili. To Reiatsu bylo strašlivé. Nejen že bylo obrovské. Bylo zuřivé a zároveň velice smutné.
V hlavě se mi ozval hlas: „Anee nechoď tam! Moc tě prosím, nepřibližuj se k tomu místu. Je to nebezpečné! Nebezpečnější než kdy dřív. Za žádnou cenu tam nechoď!
Lju se mě snažila chránit, ale já měla svůj úkol. Když se na to dívám zpětně, asi bych byla radši, kdybych nic neviděla. Tohle byl zážitek dost hrůzný, ale to co mělo následovat potom, se tomu vyrovná a možná to i převýší.