Hadí náramky - Kapitola 4
Informace:
Ahojky!
Promiňte, že tak dlouho nebylo pokračování, ale buď jsem neměla čas, nebo jsem zapomněla.....no dobře no, tak jsem na to asi trošku kašlala :(
Ale teď mam v plánu zase psát a doufam, že mi to vydrží dýl xD
Tak si to užijte! :D
„Jaká teorie?“ zeptala jsem se překvapeně. Střelil po mě pohledem. Modré oči se mu zaleskly pobavením nad mou nechápavostí.
„Moje teorie o tom, co se tu děje.“ odpověděl a každé slovo pečlivě artikuloval „Ale dřív než ti tu začnu vysvětlovat, co si o tom myslím, bych alespoň mohl vědět komu to říkám.“ Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila jeho narážku.
„Já jsem Noemi.“ vyhrkla jsem až moc rychle a s pohledem sklopeným k zemi jsem se začervenala.
„Will.“ řekl a já s pohledem stále směřujícím k zemi jsem přikývla. „Dobře.“ pokývl hlavou a já zvedla pohled k němu. Posadil se na židli a při tom pohybu mu spadaly vlasy do očí, takže si je odhrnul a pokračoval.
„Dostal jsem se sem asi před třemi dny. Zavřeli mě sem, protože jsem si našel společníka dřív než ostatní. Měl jsem se účastnit vybírání stejně, jako ty, ale já šel předtím do lesa...z jistých osobních důvodů.“dodal vyhýbavě. „Dostal jsem se hlouběji, než kdykoliv předtím a narazil jsem na malý palouček. Bylo na něm malé stříbrno šedé vejce s tlumenou oranžovou září.“ vysvětloval aniž by tušil, že Maguovo vejce vypadalo (až na tu záři) úplně stejně. Při té vzpomínce jsem se pousmála. „Přiblížil jsem se k němu, ale když jsem se ho chtěl dotknout, křuplo.“ na chvíli se odmlčel, jako by chtěl vědět, jak to na mě zapůsobilo. „Začal se z něj líhnout had. Byl ale jiný, než jakého jsem do té doby viděl.“ zavrtěl hlavou při té vzpomínce „Jak to jen....hmm... zkus si představit Magua ve zlaté barvě.“ řekl nakonec.
„Řekl mi, že se jmenuje Mario... a že je od teď můj společník. Vzal jsem ho domů a tam mě otec poslal k radě.“ při slově “rada“ sebou trošku škubl a v očích se mu mihl náznak smutku a zlosti „Když jsem jim Maria ukázal, okamžitě mě bez jakých koliv otázek šoupli sem. Od té chvíle mi berou Maria a něco na něm zkouší. Asi nějaké expeerimenty a by zjistili, co je vlastně zač.“ teď jsem sebou trhla zase já. Magu se mi přitiskl k ruce a já si všimla, že Will zatíná pěsti tak silně, až mu zbělely klouby.
„Nejhorší na tom je, že mu snad mažou paměť, protože nikdy si nepamatuje, co mu dělali, takže mi to nemůže říct.“ teď už mluvil tiše skrz zaťaté zuby.
Já jen seděla a zírala na něj. Když se trochu uklidnil, pohled mi oplácel. Pak zamrkal a řekl
„Myslím, že si brzy přijdou pro...“ kývl hlavou směrem k Maguovi a medové vlasy se mu zase shrnuli do očí.
„Magua.“ doplnila jsem ho tiše.
Co mi budou dělat?, zeptal se mě roztřeseným hlasem Magu.
To nevím..., odpověděla jsem opatrně a pak jsem na sobě ucítila Willův pohled. Snažil se tvářit lhostejně, ale prozradilo ho cukání v koutku.
„Co je?“ zeptala jsem se ho tišeji, než jsem měla v úmyslu.
„Jen mi přijde dost vtipný, jak s ním mluvíš.“ řekl. Měl tak krásný a upřímný úsměv, že mě to donutilo se taky usmát.
V tu chvíli se rozletěly dveře a já leknutím nadskočila. Rychle jsem střelila pohledem poWillovi a viděla, že už je na nohou a má ostražitý postoj a ve tváři soustředěný výraz. Pohledem jsem se zase vrátila ke dveřím a k vysokému muži ve vyhrnutých kalhotách a umazané, dříve asi bílé košili. Netvářil se zrovna přívětivě. V tu chvíli mi prolétlo hlavou, že bych měla alespoň od pohledu znát každého ve vesnici, ale kohokoliv, kdo se objevil tady, jsem neznala. Jako by celou dobu žili jen tady...
Muž se nebezpečně rychle blížil a když už byl skoro u mě, objevil se přede mnou Will.
„Nepřibližujte se k ní ani k tomu hadovi.“ procedil výhružně skrz zaťaté zuby. Muž se ale jen zasmál a Willa odstrčil. Ten se ale okamžitě vrátil přede mě a podařilo se mu kopnout muže do nohy. Vypadalo to, jako by to udělal úplně přirozeně. Jeho pohyby byly ladné a přesné.
To už se ale muž rozzlobil a odhodil Willa na druhou stranu místnosti.
„Wille!“ podařilo se mi vykřiknout přes hrdlo vyschlé strachem. Muž mě popadl za ruku s Maguem a hrubě ho z ní strhl. Pak se jen odvrátil a šel směrem ke dveřím. Will už se mezitím zvedl a snažil se mě zadržet, abych se nerozběhla za Maguem. Když se za mužem zabouchly dveře, slyšela jsem v hlavě Maguovo zoufalé volání o pomoc. Chvíli jsem jen otupěle stála za dveřmi a pak jsem se zhroutila. Poslední, co jsem cítila byly Willovi ruce, které mě zachytily uprostřed pádu.
Zdálo se mi o Maguovi. Ležel nehybně na kamenné desce a na zádech měl hluboké rány po bití. Nad ním stál robustní muž a napřahoval ruku s klackem, připraveným k další ráně...
„Magu! Ne!“ vykřikla jsem a rychle se posadila. Pak jsem si všimla, že vedle mě někdo sedí a tak jsem se otočila tím směrem. Byl to Will. Překvapeně na mě zíral svýma krásnýma očima. Vlnité medové vlasy měl rozcuchané a na sobě měl šedé tričko a džíny. Docela mě překvapilo, že jsem si jeho oblečení nevšimla, ale asi jsem byla moc zaměstnaná jeho očima.
Potichu se uchechtl. Chvíli jsem na něj jen nechápavě civěla, ale pak mi to došlo. Vykřikla jsem ze spaní. Nahlas. Hodně nahlas.
Svalila jsem se zpět na improvizovanou postel. Pod hlavou jsem měla složenou mikinu. Moje nebyla, takže zbyla jediná možnost – Will. Nenápadně jsem se přetočila na bok a přičichla si. Voněla svěže, ale zároveň něžně....., prostě krásně. Jinak se to vysvětlit nedá. Když jsem se znovu – tentokrát pomaleji – posadila, všimla jsem si, jak mě Will upřeně pozoruje. Pohled jsem mu oplácela.
„Tak jak se cítíš?“ zeptal se po chvíli a přerušil tak naši nedomluvenou hru “kdo vydrží pohled nejdéle“.
„Docela dobře,“odpověděla jsem „co ty?“ zeptala jsem se ho a kývla hlavou směrem k modřině na jeho ruce.
„V klidu.“ řekl a pokrčil rameny.
„Co se to včera sta....“ chtěla jsem se zeptat, ale pak jsem si vzpomněla na Magua, na moje zhroucení a na to, jak mě chytil. Hlavně na to jak mě chytil.
Will mě celou dobu mlčky zkoumavě pozoroval a trochu křivě se usmál, když si všiml, jak jsem zrudla při vzpomínce na včerejšek.
„Ehm...díky, žes mě chytil.“ zamumlala jsem a pomalu jsem se zvedla. Rukou jsem si trochu prohrábla vlasy a pak jsem se rozhlédla pomístnosti.
„A kde si spal ty?“ zeptala jsem se a on kývl hlavou napravo od místa, kde jsem spala já, takže...vedle mě. Když jsem viděla, že nemá v úmyslu mluvit, jen jsem si povzdychla. Posadila jsem se na jednu židli a prsty se snažila rozmotat chomáčky svých světlých vlasů. Will mě celou dobu pozoroval a sledoval každý můj pohyb. Uhýbala jsem očima a pak už jsem to nevydržela.
„Proč na mě pořád tak zíráš?“ zeptala jsem se ho a snažila se, aby se mi nezlomil hlas. Chvíli na mě jen překvapeně zíral. Asi nečekal, že ještě někdy promluvím, ale pak se pousmál.
„A kam jinam se asi mam dívat? Myslím, že nic zajímavějšího tu není.“ řekl prostě a zase malinko křivě usmál. V duchu jsem mu dala za pravdu. Opravdu totiž tahle místnost není nějak zvlášť zajímavá.
Když se mi zdálo, že jsou mé vlasy zase jakž takž srovnané, přešla jsem zase blíže k Willovi a posadila se na místo, kde jsem předtím spala.
„Nevíš kdy mi zase vrítí Magua?“ zeptala jsem se ho tiše.
„Nevim, ale myslím, že by ho měli přinést s Mariem po snídani.“ řekl po chvilce přemýšlení.
„Po snídani?“ zeptala jsem se nevěřícně a Will dostal záchvat smíchu.
„To sis myslela, že nás nechají o hladu?“ zeptal se a zase se začal smát. Po chvilce jsem se přidala taky a tak jsme se tam váleli smíchy.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
