Anime World CZ/SK - Příběhy

Boj a stále jen boj

Anee

 Ráno se probudím dokonale odpočatá. To, co mi v noci říkala a ukazovala Lju, tak na tom asi něco bude. Za celou noc jsem se naučila celkem obstojně lovit a stopovat. Taky mi ukázala, jak se přeměnit z vlka do člověka a naopak. Říkala, že by to mělo fungovat i v Soul Society a spol. Dneska dopoledne mám volno. Konečně budu mít chvilku klidu. A nemusím vstávat. To je cool.

 Po chvíli vylezu z postele a došla si pro tašku, kterou jsem tu včera večer nechala ležet. Vytáhnu z ní knihy, které jsem si půjčila a zalezu zpět do postele. Otevřu knihu s naším rodokmenem a začnu číst.

 V rodokmenu najdu hned několik záhadných nebo nevyřešených úmrtí. Náhodou vždycky se v ten samý den narodilo dítě. Dvakrát narazím na to, že daný člověk zemře za podobných okolností. Když dočtu, musím si to chvíli třídit v hlavě. Takže mi hrozí nebezpečí a to docela velké. Musím skrývat to, kdo vlastně jsem. Jedna věc mi není jasná. Proč nás zabíjejí. Vždyť ze zápisů je patrné, že všichni toužíme po klidném životě v Soul Society. Tohle fakt nechápu. Je tu sice pravděpodobnost, že by se démon vymkl kontrole, ale na to by stačila obyčejná pečeť.

 Chvíli ležím v posteli a lámu si s tím hlavu. Mám sice pár variant, ale všechny jsou dost nereálné. Třeba dřív démoni bojovali se Soul Soiety, ale to asi ne. Nebo tu nemůžu existovat a za nějaký čas, kdy jsou v klidu, se nastřádá tolik energie, že by to mohlo ohrozit Soul Society. To sice možné je, ale je tu spousta kapitánů, kteří jsou dostatečně silní na to, aby to vyřešili. Nebo se démona prostě bojí. To ale není důvod vraždit nevinné lidi natož shinigami, Někteří byli i hodně nadějní a silní. Kruci! To nevyřeším, ani kdybych se postavila na hlavu. Nebudu se tím zabývat. Možná mě něco napadne samo.

 Odložím knihu na stůl. A jdu se najíst. K snídani si namažu chleba s máslem a se šunkou. „Rodiče jsou zase v práci, takže s nima si asi moc zábavy neužiju," povzdechnu si. No nic mě to odpoledne taky čeká. Dneska jsem nahlásila výběr svého zástupce. No to bude zase zábava. S ironickým úsměvem se pustím do jídla.

 Po snídani se umyju, převléknu a dojdu si pro druhou knihu. Svalím se k ní do křesla a snažím. Podívám se na ni, ale text se nijak nezměnil. Je naprosto nečitelný. Nevím, jestli je nějakým cizím jazykem, ale rozhodně nevím, co to má být. Zkouším ji otáčet na všechny různé strany, ale i tak mi to nijak nepomáhá.

 Najednou se mi v hlase ozve hlas: „Zkus do té knihy vložit trochu svého Reiatsu." Byla to Lju.

 V hlavě zformuluji odpověď a pomyslím na ni: „Nevěděla jsem, že s tebou můžu mluvit i ve dne.

 „Ups! Já ti to zapomněla říct," zachichotá se.

 Hned jsem si představila její vlčí úsměv. Sama pro sebe se pousměji a zkusím to, co mi poradila. Funguje to! Znaky se přeskupují a otáčí. Nakonec z toho vznikne text. Už je úplně čitelný. Na obalu knihy je ozdobným písmem napsáno Kronika Vlčích duší. Všimnu si toho, že i obraz na přední straně knihy se změnil. Je to obraz hlavy vlka s nádherně modrýma očima. Vypadá to přesně jako Lju. Ne to není tak přesné. Ona to je Lju. Chvíli se na knihu jen dívám, ale po chvíli začnu číst první stránku.

 Tuto kroniku píši pro příští generace Vlčích duší. To, že jsi jí dokázal otevřít, milý čtenáři znamená, že jsi také jeden z nás. Doufám, že se ti tato kniha bude hodit a že v ní najdeš vše, co potřebuješ. Pokud ne, radím ti, aby ses zeptal Ljubi. Vypadá sice hrozivě, ale v jádru má dobré srdce. Nezapomínej na to, že máš sílu, která je obrovská. Prosím, nakládej s ní rozumně.

 Podpis: Vlčí duše

 Bezva. Něco takového jsem potřebovala. Škoda, že nevím, kdo byl prvním Jinchuurikim. Docela by mě to zajímalo.

 Knihu prvně prolistuji a až potom začnu číst. Zjistím, že knihu psala všechna pokolení Vlčích duší. Každý něco připsal. Vždycky se podepíše jako Vlčí duše 1, Vlčí duše 5, atd. Když se podívám na konec, uvidím podpis Vlčí duše 32. takže mé číslo je 33. To je docela dobré. Říká se, že je to magické číslo.

 Nestihla jsem si toho přečíst moc. Všechno, co jsem se zatím dočetla už stejně vím. Kdybych měla ještě chvíli čas, nebyl by to problém. Ale já ho nemám. Musím jít do práce. Mám dneska odpolední. Musím tam přijít trochu dřív kvůli tomu vybírání mého nového zástupce.

 Do práce vyrazím po obědě. Bykuya už tam je o hodinu dřív a plní úkoly, který jsem mu zadala. Na stole jsem mu nechala instrukce. Když jsem přišla, uř měl skoro všechno hotové. Měl uklidit cvičiště. Docela se mu to povedlo. Chvíli jsem mu vysvětlovala, co se chystám udělat. Chci kolem cvičiště rozmístit ochranné Kidou. Nebudu používat nijak extra silné.

 Vysvětlila jsem, mu jak se daná technika tvoří. Je to jedna z těch méně používaných, takže o ní nikdy neslyšel. Zabralo nám to celkem dost času. Museli jsme kolem cvičiště udělat ochrannou bariéru, kvůli té dnešní zkoušce. Někdy se stane, že to někteří vezmou honě vážně. Nechci rozbít vše okolo.

 „Už se docela těším na večer," prozradím Byakuyovi.

 „Proč?" ptá se mě.

 „No, hodně jsem jim pomáhala s tréninkem. Chtěla bych vidět, jak se zlepšili.

 „Bezva. Já jsem se taky přihlásil," řekne nevzrušeně Byakuya

 „Cože jsi udělal?!" skoro vykřiknu.

 „No, přihlásil jsem se," řekne jen tak mimochodem.

 Musím se nutit ke klidu. Proboha co ho to zase napadlo. Jestli se mu něco stane, jeho děd mě rozcupuje na kousky. A to nebyla ironie! Už jsem skoro klidná. To bude v pohodě. Nakonec se na něj podívám a řeknu: „Aspoň uvidím, jak bojuješ, když ti o něco doopravdy jde."

 „No bezva," zabručí Byakuya.

 Do večera se už nic výmečného nestalo. Většinu času trávíme v naší budově a já se prokousávala hlášeními. Byakuyovi jsem dala volno, aby se mohlo připravit na ten boj.

Byakuya

 Ve zbytku odpoledne mě velitelka pustila domů. Nechápu proč jí to tak překvapilo. Zúčastnit se bude chtít hodně lidí, tak proč já ne? Možná si myslí, že to nezvládnu. Já jí ještě ukážu. Aspoň že tam nebude Yoruichi. Bože jak já tu ženskou nesnáším!

 Ve zbývajícím čase jsem se připravoval. Nikdo neví, jak bude zkouška vypadat. Opakoval jsem si techniky Kidou i způsoby boje, které znám. Stejně mám pocit, že mi to moc nepomohlo. Nervozní jsem stále stejně.

 Už se začíná blížit večer a s ním i čas zkoušky. Všichni zájemci se pomalu scházejí u cvičiště, které jsme s kapitánkou tak pečlivě připravili. Ostatní se alespoň trochu znají, ale já tu neznám prakticky nikoho. Nikdo nemluví, jen čekáme. Ve smluvený čas nikdo nepřijde. Někteří nervozně přešlapují, ale jiní jsou naprosto v klidu. Není to nějaká zkouška trpělivosti? Nebo možná ostražitosti? Zkusím najít Reiatsu kapitánky chvíli nic, ale potom ho ucítím. Vždyť ona už je tu! Odívám se tam, kde si myslím, že je. V temném koutě na druhé straně místnosti stojí nehybná postava v černém. Kdybych nevěděl, že tam ne, niky bych ji nenašel.

 Najednou vystoupí ze stínu a usměje se. „Takže ten kdo mě našel, tak prošel, ten kdo ne tak vypadává," oznámí nám. Nad ojí hlavou se rozsvítila modrá kulička. Mnozí měli červenou. Ti nejspíš neuspěli. Prošlo nás šest. Deset odpadlo. Ti, kteří neprošli, se usadili po okraji cvičiště. Potom se velitelka otočila na nás. „Takže vás rozdělím do dvojic. Zkouška bude probíhat bojem. Zvolila jsem Boj První krve. Ve dvojici budete proti sobě bojovat. Ten, kdo bude první zraněn, prohrál. Nejsou povolena smrtelná ranění apod. Chápete to všichni?"

 „Ano," odpověděli jsme všichni nastejno.

 „Takže první bude bojovat Beta a Černý havran," řekne velitelka.

 To si snad dělá srandu! Ona mě poslala jako prvního! A proti někomu s takovou přezdívkou. Černý havran se mu asi neříká pro nic za nic. To je jedno. Porazím ho a potom jí ukážu! Tak mě napadá, kdo z těch lidí by mohla být Anee. Slabě cítím její Reiatsu. Takže tu je. No nic, tak se do toho pustíme.

 Každý z nás s odebere na druhý konec cvičiště. Všimnu se, že havran má na rukou tetování ve tvaru letícího ptáka. Ostatní se odeberou na kraj cvičiště, Chvíli nikdo nic nedělá, potom se ozve velitelka: „Můžete začít."

 Havran se vrhne proti mně a zaútočí. Vytáhne katanu a sekne příčně nahoru. Vyhnu se tomu a odskočím stranou. Následuje mě, ale nijak rychle. Dál rychle máchá mečem. Jeho rychlost a pohyby jsou v dokonalém souladu. Když se otáčí a vyráží na mě, vypadá to, jako by máchal křídly. Znovu odskočím kousek stranou, ale teš rychleji a mnohem dál. Chci ho vyprovokovat, aby mi ukázal, zda umí Shunpo. Nakonec vytáhnu i svoji katanu. Normálně ke mně přiskočil a pokusil se o další vpád. Tohle je moje šance! Díky Yoruichi už umím dobře ovládat Shunpo. Haa! Konečně se mi to alespoň v něčem hodí. Použiji Shunpo a přesunu se těsně před něj a skrčím se a seknu přímo nahoru. Nechci mu způsobit velké zranění, proto trochu odkloním svůj meč. Prosekne mu oblečení a trochu h škrábne na kůži. To stačí k tomu, abych vyhrál.

 „Kapitánka si všimne Havranova zranění a zastaví nás se slovy: „Přerušte boj! Černý havran byl zraněn. Oby vás musím pochválit. Byl to dobrý boj. Blahopřeji Beto, pokročil jsi do druhého kola.

 Šel jsem si sednout k ostatním. Za mohutného tleskání a poplácávání po ramenou jsem si sedl. A v tu chvíli jsem si to uvědomil. Tady nejde o to, kdo vyhraje nebo prohraje. Jde o to zesílit a spřátelit se. Toto oddělení nás má připravit na život shinigami. Automaticky se předpokládá, že se z nás stanou shinigami. To je účel této jednotky. To proto tu nejsou žádní dospělí. Konečně mi to všechno začalo do sebe zapadat.

 Než jsme se přesunuli do druhého kola, proběhly další tři souboje. V prvním vyhrál Zuřivý tygr. Celou dobu jsem ho pozoroval. Je rychlý a silný. Nevím, jestli ovládá Shunpo, ale i tak to bude těžký soupeř. Jeho útoky jsou silné a dokáží protivníka rychle vyčerpat. Na to si musím dávat pozor. Jako druhá vyhrála boj Zrzavá liška. Zrzavá liška je rychlá a asi i docela chytrá. Obešla nepřítele pomocí lsti. S tou to taky nebude jednoduchý. Jako poslední vyhrál Bystrý sokol. Bystrý sokol nebyl jsen bystrý. Byl i rychlý. Ovládal Shumpo a to docela dobře. Jeho pohyby byly rychlé a plynulé. I když na něj útočník nečekaně zaútočil zezadu, dokázal se tomu vyhnout.

 Můj další souboj byl s Bystrým sokolem. Bojovali jsme dlouho a ze všech sil. Náš boj obsahoval hodně nečekaných výpadu a úskoků. V jednu chvíli jsem si myslel, že už to nedám. Bojujeme už asi deset minut. Sokol se proti mě rozeběhne a zaútočí. Rychle na mě doráží ze všech stran. Vykrývám jeho výpady a celkem se mi to daří, ale potom mě překvapí. Když na mě zaútočí, dá do toho veškerou sílu, ale ihned povolí meč. Trochu ztratím rovnováhu. Ach jo. To je zlý. Sice zakolísám jen na chvíli, ale i to stačí. Sokol se na mě usměje a zaútočí. Kdybych instinktivně neuskočil stranou a nemáchl mečem nahoru, tak bych určitě prohrál. Už jsem to nevybral a dopadl jsem tvrdě na zem. Když jsem se podíval nad sebe, zjistil, že Sokol stojí nade mnou a z předloktí mu teče krev. Po chvíli mi podá ruku a já ji s radostí přijmu. „Byl to dobrý souboj," podívá se na mě uznale Sokol. Kapitánka se na mě uznale podívá a řekne: „Dobrá práce Beto. No a teď se přesuneme k dalšímu souboji.

 Další souboj pozorujeme se zaujetím. Také si povídám se Sokolem, ze kterého se vyklubal bezvadný člověk a společník. Povídali jsme si o všem možným např: o technikách, stylu boje, atd. O rodně jsme si povídat nemohli. V téhle práci jsme všichni anonymně.

 Druhý souboj byl také docela dlouhý. Byl rychlý a plný zvratů. Až dokonce jsme nevěděli, kdo vyhraje Bolo to něco úžasného, alespoň z mého hlediska. Nevím, jak vypadám, když bojuji, takže to nemohu dost dobře posoudit. Nakonec vyhrál Zuřivý tygr.

 „Takže bylo rozhodnuto. Další boj bude mezi Betou a Zuřivým tygrem," prohlásí kapitánka.

 Nastoupíme proti sobě. Oba už toho máme docela dost. V těch dvou soubojích jsme toho ze sebe dostali hodně. Docela jsem načerpal síly, když jsem je pozoroval. Museli jsme sice dát přestávku, aby si Tygr stihl odpočinout. Poté jsme stáli proti sobě a každý si uvědomoval, že ten kdo vyhraje, vyhraje všechno. Vrhneme se proti sobě jako dvě zuřivé šelmy. Oba toužíme po vítezství a hodláme pro to udělat vše. Po chvíli zběsilého mávání mečů od sebe odskočíme a chvíli kroužíme kolem dokola. Tygr najednou vyskočí a prudce zaútočí. Dá do oho veškerou sílu co má. Těsně před tím než mě zasáhne meč se Shunpem přesunu protivníkovy za záda. On mě však zahlédne a sekne dozadu. Vyhnu se jeho svištícímu meči na poslední chvíli. Sehnu se a oženu se mu po nohách. Tomu už zabránit nestihne. Můj meč protrhne látku a způsobí mu malé škrábnutí.

 Chvíli mi to nedochází. Já vyhrál! Já doopravdy vyhrál. Nešel jsem si sem pro vítězství, ale nakonec jsem to dokázal. Alespoň něco se mi povedlo.

Anee

 Chvíli pozoruji boj. Jde mu to docela dobře. S havranem neměl problém. To je celkem jasné. Další tři boje byly také zajímané, ale to co přišlo potom, bylo opravdu dobrý. Bykuya bojoval se Sokolem. Jsou skoro vyrovnaní, ale je pravda že Bykuya má o dost lepší reflexy. Kdyby včas nezareagoval, určitě by prohrál. No uvidíme, jak si povede v příštím souboji.

 Tak tohle mě fakta dostalo. On vyhrál proti Zuřivému Tygrovy? No není možný. Teď fakt nevím, jestli měl štěstí nebo se o tolik zlepšil. No, jestli s ním trénuje Yoruich, tak by se nebylo čemu divit. To ale asi ne. Jestli by s ním mol někdo trénovat, tak to bude jeho děda. Ne to taky ne. Ani jeden kapitán na to nebude mít dostatek času. No snad mi k tomu něco řekne.

 Všichni vstaneme z laviček a jdeme doprostřed cvičiště. „Takže výtězem se stává Beta. Když už jsme ho viděli bojovat naživo, je na čase vybrat mu přezdívku," prohlásím. Chvíli nikdo nic neříká a potom se ozve Sokol: „No napadlo mě Vzteklý medvěd, ale to asi nepřipadá v úvahu, vzhledem k jeho rychlosti." Podívá se na Byakuyu posměšným pohledem.

„To si zkusíš!" zahrozí mu Byakuya

„No ke tvé povaze by se to i docela hodilo," zasměju se.

„Velitelko ty bylo podlé," podívá se na mě vyčítavě.

„No jo pořád, vždyť to byla jen legace," omluvím se. Ale vymyslela jsem pro tebe přezdívku. Co takhle Divoký gepard. Ten ještě zabraný není ne?

 Všichni souhlasně pokývali hlavou a můj návrh schválili. Bykuyovi se to také líbilo. Když všichni odešli, nebylo to takové to poraženecké ploužení. Všichni byli rádi, že jsme vybrali, jak nejlépe jsme mohli. A k tomu máme nového dobrého člena do k vyšším důstojníkům. Tuhle práci prostě milju.

 Zadržím Byakuyu a počkám, až se to tu vyprázdní. Přistoupím k němu a řeknu: „Bojoval si dobře. Patří ti mé uznání Kuchiki Byakuyo. Zítra kolem sedmé ráno v mé kanceláři. Budeme si tam muset promluvit."

„ O čem?" zeptá se mě Byakuya.

„ To se včas dozvíš," odpovím mu.

„ Dobře. Tak zítra Vlčice," rozloučí se Byakuya.

„ Ahoj Geparde," oplatím mu pozdrav. A odejdu směrem k mé kanceláři. Hned za rohem použiji Shunpo. Uu mé kanceláře jsem za chviličku. Rychle se převléknu, otevřu okno a vyskočím. Doskočím na zem těsně vedle schodů. A čekám na Byakuyu. Za chvilku dorazí i on. Domů jdeme skoro celou cestu mlčky, ale nakonec se mě zeptá: „Byla jsi tam?"

 „Ano byla. Vyhrál jsi to pěkně, to se musí nechat," odpovím mu.

 Rozloučíme se u nás před domem. Byakuya odchází a já se dívám a ním. Přemýšlím o tom, jak to zítra vstřebá. Budu mu muset ukázat kdo jsem. Noto bude zajímavé.

 Dneska poprvé za celý týden večeří celá rodina soplu. Rodiče se baví o práci a já je poslouchá. Řeší hlášení, které se má odevzdávat na konci týdne. Néééé, to mě čeká taky. Potom se mě zeptají, co bylo v práci. Řekla jsem jim jen něco. Do detail jsem to rozebírat nemohla, protože je to zakázané. Ani nevědí, jakou mám hodnost. Chvíli jsme si povídali a potom jsem se šla umýt a do postele. Hned jak jsem si lehla, tak jsem usnula.

 Dneska jsem se opět probudila v lese. Znovu tam na mě čekala Lju. Hned mě vyzkoušela z přeměny a potom jsme si zopakovali to, co jsem se naučila včera. Když jsme to měli hotové, začala mi vysvětlovat přeměnu v člověka- démona a Vlčí Kidou. Tím jsme strávili celou noc. Zbožňuju to tady.

 Přeměna ve vlka je úžasná. Probudí se ve vás všechny vlčí instinkty. Je to, jako byste už nebyl člověk, ale vlk. Je to něco krásného. Vnímáte přírodu kolem sebe a její energii. Vše se vám jeví úplně jinak. V tuhle chvíli se cítím opravdu svobodná a chci, aby to nikdy nepřestalo. Nejsem vlk. Nejsem shinigami. Nejsem ani démon. Jsem něco mezi tím a opravdu ten život začínám milovat.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.