Anime World CZ/SK - Příběhy

Vlčí duše

Ráno jsem se probudila o hodinu dříve a už jsem nemohla usnout. Jen tak jsem ležela v posteli a přemýšlela o mém snu. Je to všechno pravda? Nebo si to jen vymýšlím? Po pěti minutách už jsem to nemohla vydržet. Rychle jsem se nasnídala a oblékla. Sbalila jsem si věci, kterých jsem dneska měla celkem dost a vydala jsem se do práce. Když jsem přišla do své kanceláře,  zjistila jsem, že mám ještě půl hodiny čas. Rozhodla jsem se, že zkusím zjistit něco víc. Musím se pokusit najít nějaké informace o mé rodině. Možná tam na něco narazím. Odložila jsem si věci, převlékla jsem se do obvyklého oblečení našeho oddělení a vyrazila jsem do knihovny.

V knihovně jsem byla asi za dvě minuty. Jakožto velitelka jedné z tajných jednotek v Soul Society jsem měla přístup i k některým tajným materiálům. Věděla jsem co sháním, takže mi hledání knih souvisejících s naším rodokmenem nezabralo tolik času. Byly tam informace o narození,  hodnosti, úmrtí, atd. Nebylo to jako normální rodokmen. Byl o mnohem  podrobnější, což se mi docela hodilo. Škoda, že dneska nemám moc času. Chtěla jsem si ho podrobněji prohlédnout. Prošla jsem další regály ale nic, co bych potřebovala, jsem už nenašla. Nevím proč, ale najednou jsem měla pocit, že ve  staré a trochu zaprášené chodbě vzadu, by něco mohlo být. Došla jsem až na konec té zapadlé části knihovny. Jak bylo vidět,  už sem asi hodně dlouho nikdo nevkročil. Instinktivně jsem se otočila do prava a tam jsem jí uviděla. Hned přede mnou ležela kniha s modrou vazbou. Když jsem jí vzala do ruky,  hned jsem pocítila, že je na ní něco divného. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to co. Písmena knihy byla skoro nečitelná. Po chvíli prohlížení a obracení knihy jsem si uvědomila, že je to jen klam. Někdo na knihu použil Kidou. To znamená, že pro nepovolané osoby kniha vypadá staře a nečitelně. Rychle jsem se koukla na hodinky a vyrazila jsem zpět do kanceláře. U pultu jsem nahlásila, že si beru dvě knihy a odešla jsem.

V kanceláři jsem byla za chvilku. Když jsem vešla dovnitř, všimla jsem si jedné změny. Na stole mi ležely informace o dnešním úkolu. To co jsem dostala včera, byla jen část. Než jsem se do toho stačila ponořit, tak se ozvalo zaklepání.

„Dále," řekla jsem a dál si listovala ve složce.

Byakuya vešel do dveří s naprosto zadumaným výrazem ve tváři.

Co se mu mohlo stát? Možná ráno vstal levou nohou z postele, nebo něco takového. Neudržím se a tak se zeptám: „Stalo se něco? Tváříš se jak kakabus."

Podívá se na mě zadumaným pohledem a řekne: „Ne, nic se nestalo. Dneska ráno jsem měl sraz s Anikou. To je moje kamarádka z druhé hodiny klanu Kuchiki. Čekal jsem na ni asi deset minut, ale neukázala se."

Dporčic. Já sem tak blbá! Jak jsem na tohle mohla zapomenout?!  No nic. Musim se z toho nějak vymluvit. Hned mě napadlo, jak se z toho dostat. „Anika? Jop, tak to se omlouvám. Včera večer jsme měli poradu a já jí dala úkol. Jakej, tak to ti neřeknu," zdůvodnila jsem svou nepřítomnost. „Nemusíš se ničeho obávat. Nic jí nesežralo, ani jí nikdo nezavraždil," řeknu jen tak žertem.

Stále se na mě nechápavě dívá. Povzdechnu si a pokračuju ve vysvětlování: „Poslala jsem jí do terénu, takže musela vyrážet brzy ráno. Asi ti to jen nestihla říct."

Vypadá to, že jsem ho trochu uklidnila, což by bylo docela fajn. „Kuchiki Byakuyo!" zvýším hlas. „Chápu, že na to nejsi zvyklý, ale teď jsi v práci. Potřebuji, aby ses maximálně soustředil. Musíš být klidný. Nenechej se rozhodit nějakými vedlejšími věcmi," snažím se působit klidně a vyrovnaně. Řekla bych, že se mi to celkem daří. Byakuya vypadal, že už se celkem uklidnil.  Myslím, že se mi ho povedlo docela slušně vyhecovat. „Takže teď bychom se mohli pustit do práce," ukončím naši debatu a usměju se.

Byakuya

Velitelka mi vysvětlí průběh úkolu, na který se dnes chystáme. Docela jsem to pochopil. Nevypadá to moc obtížně. Musíme zkontrolovat nějaké výkyvy energie. Nemělo by jít o nic těžkého. Velitelka se také zmínila o tom, že s námi půjde nějaký kapitán. Kdo by to měl být,  to  už neřekla. Nevím, jestli je to pozitivní, nebo negativní. Každopádně jsem jí do obličeje neviděl, takže nevím, co si mám představit. Taky se mě upozornila, že nás bude kontrolovat. Bude se dívat na naše postupy atd. Potom podá zprávu vrchnímu kapitánovi. No z toho moc příjemné pocity nemám, ale co se dá dělat.

Když mi toto dovysvětlila, vydali  jsme se pomalu  spletitými chodbami ven. Chvíli přemýšlím, kdo by s námi mohl jít. Už se neudržím, a tak se opatrně zeptám: „Ehm velitelko?"

„Co se děje Beto? Něco ti není jasné?" zeptá se.

„Ne to ne. Jen jsem se chtěl zeptat. Kdo z kapitánů s námi půjde?"

„To nevím ani já," odpoví mi. „Máme se setkat až na místě," doplní své vysvětlení.

S tím se spokojím a tiše pokračujeme v cestě. Chvíli jdeme pěšky, ale velitelka vypadá, jako by jí to mělo zabít. S naprosto znuděným výrazem jde a kope do každého kamínku. Proboha proč mám pořád ten pocit, že mi svým chováním někoho připomíná. Nakonec se mě zeptá: „Umíš Shunpo? Nerada chodim pěšky. Je to nudný a taky bychom tam byli rychlejc."

Zarazím se, protože tohle jsem nečekal. Všechno by mělo být v mém spise. Najednou si vzpomenu, že mi říkala, že spisy moc nečte. Tím to asi bude. Nakonec odpovím: „Ano Shunpo umim, ale mistr nejsem.

Velitelka se usměje a praví: „To ani nikdo neočekával." Usměje se a dodá: „Tak ukaž co v tobě je. A zkus se mě držet."

Vyrazíme. To její Shumpo je opravdu rychlé. Ne, že bych ho nestíhal, ale měl jsem co dělat. Když jsme dorazili na místo, byl jsem celý zadýchaný. Snažil jsem se to na sobě nedat znát. Pomalu jsme došli k hluboké jámě. Chvíli se zarazím, protože si vzpomenu, co se o těch jámách povídá. Prý se tam svrhávali odsouzenci, nebo se vyprávějí jiné strašidelné historky.

Velitelka si všimne mého výrazu a řekne: „Nevím co je na těch povídačkách pravdy, ale tady rozhodně nic extra není. Dole byli uvězněni hollow na nichž experimentoval výzkumný ústav. Porušil se jim tam zámek, proto maj tak divný hodnoty. Musíme se dostat dolů a uniklé hollow odstranit." „Taky bychom mohli počkat na tu třetí osobu, co má jít s náma," dodá jen tak mimochodem. Sedne si na okraj a znuděně čeká.

Najednou mě něco dloubne do žeber. Vyskočím a rychle se otočím. Tam stojí Yoruichi a usmívá se a celé kolo. „Nazdar děcka. Tak co? Jdeme na to?" prohodí zvesela. To ne. To je snad zlej sen. Proč s námi má jít tahle ženská.

„Nazdar Yoruichi. Už zase s nám jdeš ty?" řekne otráveně velitelka.

„Jasně že já. Nikdo jinej nemá čas. Nemohla bys mi začít říkat kapitánko Yoruchi?."

„ Ani nápad. Až se tak začneš chovat tak možná," odsekne velitelka. Jestli jí Yoruichi nezabije hned tady, tak si to určitě vychutná někde jinde.

„Yoruichi se na ní podívá a řekla: „Ale já se tak chovám Vlčice. Už jenom to,  že tu s váma dneska jsem je dost velká oběť. Mohla jsem bejt v kanceláři a dělat hlášení.

„Nebo si tam mohla jen předstírat práci," oponuje velitelka dopáleně.

„Nemohly byste toho už nechat!" vložím se do toho.

Obě se na mě podívají, jako bych jim překazil uvítací rituál, nebo tak něco.

„Tak jo. Necháme toho a jdeme se podívat na to dole," usmíří to nakonec velitelka. Nakonec dodá: "Ale mám pravdu. Všechno necháváš na Soifon."

Yoruichi to ponechá bez komentáře. Potom se zeptá: „Jen tak mimochodem, jak s chcete dostat tam dolu?"

Anee

Zatím celý den probíhá celkem dobře. Až na nějaké pošťuchování s Yoruichi. Svým posledním dotazem mě docela dostala. Jak se asi chceme dostat dolů.

Podívám se na ni posměšným pohledem. Jenom škoda, že to to nevidí. Lehce se pousměju a řeknu: „Dolů se dostaneme úplně normálně." Podívám se na kámen ze, kterého je vybudováno toto místo, a konstatuji: Ten kámen je asi hodně měkký že? Tím pádem by do něj měla jít zabodnout katana úplně snadno."

„No a co s tim. Hodláš snad udělat závod v zabodávání katan?" zasměje se Yoruichi.

„Ne to nehodlám," zasměji se. Podívám se na Byakuyu a pousměju se. „Tak jo Yoruichi.  Sleduj a uč se," zavolám za sebe a skočím tam. Uslyšela jsem nějaký pohyb a vidím, že Byakuya skočil za mnou. To je pašák! Doufám, že po mě takhle nebude opakovat všechno. Aby se mi náhodou nepřizabil.

Když už vidím dno, rychle vytasím katanu a zabodnu ji do zdi, vedle níž padám. Katana se zaboří do kamene jako nůž do másla. A zbrzdí můj pád. Dokázala jsem to zpomalit natolik, že jsem úplně zastavila.  Na podlahu mi zbýval asi tak metr. Zapřela jsem se o zeď, vytrhla katanu a seskočila dolů. Byakuya po mě vše zopakoval skoro dokonale. Jen při doskoku se trochu zakymácel.

Když se dolů dostavila i Yoruichi,  konečně jsme se vyrazili podívat, kde je vlastně problém. Yoruichi přišla trochu kultivovaněji. Prostě šla po zdi dolů. To jsem mohla udělat taky, ale nějak se mi nechtělo. Byakuya se podívá nejdřív  na mě a potom na Yoruichi s ulehčeným pohledem. Asi je rád, že už se nehádáme. Když už jsme ušli asi dvě stě metrů, uviděli jsme klece. Ve většině byla ta odporná stvoření. Hollow. Nesnášim je. Maj díru v hrudi, vypadají naprosto příšerně a ke všemu nemají žádné city. Prostě nic pěknýho na nich není. Mé myšlenky se ubírají dále tímto směrem. Po chvíli dojdeme skoro na konec. Těsně před koncem jsme narazili na hromadu suti a vyražené mříže. „To co je vyrazilo, muselo mít asi hodně síly. Možná v tom bude i nějaké ovládání Reiatsu,"přemítám nahlas.

„To je celkem dobrá úvaha," pochválí mě Yoruichi. Ten Hollow musel mít nějaké speciální schopnosti. Jinak by to nikdy neprorazil. Vlastně všichni tihle Hollow jsou speciální," pokračuje.

Najednou se do našeho hovoru vmísí Byakuya. „Proč tu vlastně jsou?" zeptá se nás.

„ Jsou to Hollow zajatí dvanáctou divizí. Dvanáctka se specializuje na výzkum. Zatím sice nijak do podrobna, ale zkoumají způsoby jak lépe ničit Hollow. K tomu potřebují nějaké pokusné objekty," vysvětlím mu. Vypadá, že to pochopil.

Yoruichi mě doplní:" Musejí mít určitou úrověň jinak by to bylo na nic. Kdyby něco testovali na slabých Hollow nemělo by to takové výsledky musíme si tu dávat hodně pozor," doplní na závěr.

„Proč?" zeptáme se oba najednou.

„ Protože tohle je věznice s maximální ostrahou," oznámí nám.

„To si děláš legraci!" vydechnu.

„Ne, nedělám. Ale nemusíš se ničeho bát. Existují i mnohem silnější Hollow," snaží se mě uklidnit Yoruichi.

Najednou se za nám ozvalo zašramocení. Všichni jsme se naráz otočili. V koutě u sutin se krčil Hollow. Zpod masky mu rudě zářily jeho krvavě rudé oči. Nebyl nijak velký, ale to že by byl malý, to říct nemůžu.

Když nás zpozoroval, tak velmi hlasitě zařval a vrhl se na nás. Rozprchli jsme se do všech možných směrů. Teda rychlej byl. Byakuya vytasil katanu a vrhl se na Hollowa. Hollow rychle uhnul. Já jsem se mu dostala za záda a rozmáchla se svojí zampaktou a sekla. Hollow se hned vypařil. Díky bohu cela byla rozmlácená jenom jedna. Takže tohle bylo všechno. Chvíli jsme tam stáli jako přibití a čekali, jestli se odněkud nevynoří další. Žádný jiný se však neobjevil.

„Jednu věc nechápu," řekla jsem.

„Co?" ptá se Byakuya

„Jak se ten Hollow dostal ven? Byl moc slabej," vysvětlím.

Najednou se odsune zeď. Zpoza zdi vylezl kapitán dvanácté divize Urahara Kisuke. Porozhlédne se po místnosti a zatváří se tak, jako by mu někdo zbořil bábovičky.

„Zrovna jsem se dozvěděl,  že to sem jdete prošetřit. Zkusil jsem se sem dostat dřív, ale asi se mi to jaksi nepovedlo," prohodí na uvítanou.

„Kisuke, co se to tu děje?" zeptala se Yoruichi.

„Omlouvám se Yoruichi- san. I vám se omlouvám. Asi jsem jaksi zapomněl nahlásit malý test." Omluvil se Urahara.

„Jak jako zapomněl nahlásit?" řekneme já a Yoruichi nastejno.

„Měl jsem naplánovaný test s těmihle Hollow, ale omylem jsem to nenahlásil. Tím pádem nikdo ze Soul Society netušil, že v nejbližší době tu budou zvýšené hodnoty energie. „ vysvětlí nám situaci Urahara.

,,Já tě asi zabiju!" řekla Yoruichi vražedným tonem. Potom se na něj podívá vražedným pohledem a praví: „Víš, že jestli se to stane ještě jednou, tak půjdu za Vrchním kapitánem." Podívá se na mě a řekne: „Můžu si s tebou na chvíli promluvit?"

Šly jsme kousek stranou a já se zeptala: „Co potřebuješ Yoruichi?"

„Chtěla bych, abys napsala do hlášení, že jsme to vyřešili. Víš, jak dlouho je ve funkci. Nechci, aby si to hned pokazil." Řekne Yoruichi.

Přikývnu na znamení souhlasu a vydáme s zpátky k ostatním. Zpátky jdeme s Uraharou po schodech. Výšlap to je pěknej, ale nakonec to zvládneme.

Zbytek dne se nic moc nedělo. Seděla jsem v kanceláři a psala hlášení. Na vypůjčené knihy jsem se ani nestihla podívat. Poté, co jsem se vyčerpaná dotáhla domů, tak jsem se už stačila jen najíst , umýt a jít spát. Přeci jen to byl náročný den. Usnula jsem hned, jak jsem vlezla do postele .

Dneska jsem se objevila na optimističtějším místě než předešlé dny. Je to les. Je v něm nádherně. Slovy to ani nejde popsat. Nevím proč, ale zdá se mi, že svět vidím z trochu divného úhlu. Přijde mi, jako bych byla menší. Dojdu k nedaleké studánce a podívám se do ní. Ani mě nepřekvapí, když uvidím vlčí hlavu. Dívám se na svůj odraz. Mám modré oči a černou srst. Kolem očí mám světlejší chloupky. Když se dál prohlížím, zjistím, že podobné je to i na packách a kolem břicha.

Najednou vedle mě něco zašustí. Když se otočím, uvidím vlčici. Hned jí poznám. Je to Ljubi. Sice nemá deset ocasů, ale jí si nikdy nesplete. Její kožich je šedivý a tu tam namodralý.

„Ahoj Anee" pozdraví mě Ljubi. Dneska jsem tě sem zavolala, abych tě naučila něco z vlčích způsobů. Někdy by se ti to mohlo hodit. Zavrtím ocasem a ona mi na oplátku ukáže vlčí úsměv. Komunikujeme spolu pomocí mysli.

Lju mě učí stopovat a lovit. Je to naprosto úžasné. Také mi vysvětlila, že i vlci dokáží používat některá kouzla Kidou. Tohle je asi ten nejúžasnější sen co jsem kdy měla. Lju mě vyvedla z omylu. Tohle není sen. Přesunula mou duši do svého světa, který vždy upraví v závislosti na situaci. Všechny vědomosti a schopnosti, co se tu naučím, budu moct používat i normálně. Tohle je opravdu bomba!

Hodně lidí mi říká, že mám vlčí duši. Projevuje se to mou láskou k přírodě a divokostí.Mohu říct, že toto označení je přesné. Mám vlčí duši. Teprve teď si to  začínám naplno uvědomovat.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.