Anime World CZ/SK - Příběhy

Záhada s deseti ocasy

Anee

S Byakuyou jsme se rozloučili a každý jsme odešli svou cestou. Když zahul za roh, tak jsem rychle vyrazila bleskovým krokem zpět. Vletěla jsem k sobě do kanceláře a popadla papír ležící na stole. Vyšla jsem z kanceláře a rozhlédla se okolo. Všude bylo prázdno. Všichni byli na obědě, což je přesně to co potřebuju. Vešla jsem do hlavní haly, která byla  prázdná a zamířila jsem k nástěnce. Nejhorší úkol dne je přerovnat nástěnku. Po půl hodině přendávání a odhazování zastaralých informací jsem konečně měla dílo hotové. Uprostřed nástěnky se vyjímalo nové oznámení o hledání nového zástupce velitele. Pro přihlášení stačí podpis. Poté se konečně můžu vydat domů.

Zbytek dne byl celkem klidný. Po obědě jsem si chvíli dala pauzu, což jsou jen výjimky. Většinou na to nemám čas. Popovídala jsem si s rodiči, kteří měli dnes volno. Odpoledne jsem chvíli trénovala s otcem, ale potom musel odejít do práce. Jak já nesnášim, když mají noční. Můj otec pracuje jako vice- kapitán šesté divize. Moje matka je třetí důstojník šesté divize. Oba odešli a já zůstala sama doma. Už zase. Když rodiče odešli, tak jsem chvíli trénovala sama. Potom mě to přestalo bavit.

Chvíli přemýšlím o tom, co budu dělat. Potom si vybavím ten sen a přemýšlím nad jeho významem. Nic mě nenapadá, a tak se vydám do knihovny. Celou cestu mám divný pocit. Snad, jako by mě někdo sledoval.

V knihovně asi tak půl hodiny hledám. Když už si myslím, že tu nic nebude, objevím knihu s velice zajímavým názvem: "Deset ocasatých démonů - Pravda nebo legenda". Prolistuju knihu, až skoro ke konci, než najdu obrázek toho, co hledám. Obraz vlka byl velice podobný tomu, co jsem viděla. Bylo tam sice hodně nepřesností, ale to se v takovýchto knihách stává. Oproti ostatním démonům  toho tu bylo velice málo.

Dočetla jsem se, že by to měl být nejsilnější z démonů, ale oproti ostatním se nedochoval žádný důkaz jeho existence.

Dle legendy se ocasatý démon ukazuje jednou za pět set let. Není to jako u ostatních démonů, které je třeba zapečetit. Tento démon se zrodí společně s člověkem, ve kterém přebývá. Jeho vědomosti a osobnost se zachová i po smrti člověka, ale tělo ne. Kdyby se tento démon někdy objevil, je nutno ho zničit. Je hrozbou pro celé Soul Society. To znamená zabít člověka, v němž přebývá. Daný Jinchuuriki o něm ani nemusí vědět. Stane se obětí na cestě k míru v Soul Society.

Pod čarou je něco napsané. Chvíli si lámu hlavu, ale potom mi dojde, že je to tajný kód naší rodiny. Tedy druhé rodiny klanu Kuchiki.

Toto není legenda, ale pravda. Démon se tu ale neobjevuje jednou za pět set let, ale přechází z jednoho člověka do jiného. Nikdy není možné démona zabít, ani když zabijete schránku. Jen tím oddálíte jeho příchod. Naší povinností je démona chránit, jelikož jednou zachrání Soul Society, alespoň tak praví věštba. Ty, kdož čteš tyto řádky doufám, že plně chápeš důležitost této situace. Jestli  jsi Jinchuuriki, tak ti jde o život. 

 Podpis: Kuchiki Reen

Chvíli jsem přemýšlela, jak starý by to mohl být zápis. Nevypadal nijak omšele, tak jsem si zašla do archivu. Chvíli jsem pátrala a potom jsem našla to, co jsem hledala. Kuchiki Reen nebyl nijak výrazná osoba v našich dějinách. Jediné co mě odzbrojilo bylo, že zemřel přesně v den, kdy jsem se narodila.

Ve zbývajícím čase jsem se snažila najít něco dalšího, ale už se nezadařilo. Po několikáté jsem si pročetla historii naší rodiny. Nakonec jsem si přečetla náš manifest.

My členové druhé rodiny klanu Kuchiki tu nejsme kvůli slávě. Naší povinností je, bylo a bude chránit členy rodiny Kuchiki. Věříme v obyčejné lidské činy, které nás posunou vždy o kousek dál. Nasloucháme svým pocitům, ale co víc, věříme ve své přátele a rodinu. Někdy by si každý měl uvědomit, že není umění pro druhého ublížit, ale obětovat se. Toto je naše vůle, naše poselství a náš cíl.

Tenhle manifest mám ráda. Na někoho nemusí mít zrovna pozitivní dojem. Mě osobně mluví z duše. Uznávám tyto hodnoty a chtěla bych se jimi řídit po zbytek svého života.

Většinu dne jsem strávila v knihovně. Nyní se vracím domů s hlavou plnou informací a věcmi na přemýšlení. Chvíli trénuji na zahradě, ale potom se přesunu do domu. Sejdu do sklepa a otevřu dveře, které jsou šikovně zamaskované jako stěna. Jednou mi o nich řekl otec. Je to tréninková místnost obří velikosti. Jedině zde mohu začít doopravdy trénovat.

Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale už tři roky ovládám některé techniky mé zampaktou. Všichni si myslí že zampaktou ani nemám, ale to se krutě mýlí. Shikai ovládám již dokonale. Bankai jenom zkouším, ale musím ho vychytat. Mám v něm docela mezery např.: v půlce útoku ztratím kontrolu.

Tak se pouštím do práce. No jo no, chápu, že jako samouk asi nebudu tak dobrá jako ostatní shinigami, ale něco málo umím. Dneska trénuji Shikai. Můj Shikai není nijak úžasný. Nevypadá jako normální zampaktou, ale její čepel je mírně zahnutá. Kdybych vás na to neupozornila, tak si toho možná ani nevšimnete. Na jedné straně čepele jsou pro většinu lidí nečitelné znaky. Na druhé je vyrytý obraz běžících vlků. Její rukojeť je světle modro- černá. Má zampaktou se vždy objevuje v jednak v podobě meče, ale v druhé ruce se mi vždy objeví i dýka. Je velmi podobná meči, ale je kratší a ohnutí je již zřetelnější.

Její vzhled není tolik důležitý. Jmenuje se Yami no Okami. Není to elementární zampaktou. Její schopnosti se hodně podobají Kidou. V podstatě se jako dvě zbraně jen maskuje. Dýka a meč jsou na konci spojeny tenkým vláknem tvořeným z Reiatsu. V případě nouze mohu dýku pustit a bojovat jen mečem. Dýka se bude vznášet okolo, a poté co k ní vyšlu signál, tak se vrhne vpřed. Tento útok jsem se rozhodla trénovat, protože v něm mám dost mezery. Ty ostatní tu vysvětlovat nebudu. Stejně se k nim propracuju jindy.

Připravuju si tréninkový plac a potom uvolním zampaktou. Vezmu její neuvolněnou formu za rukojeť, špičkou směrem k zemi a zvolám: Roztrhej duši Yami no Okami. Znovu chytím svou zampaktou pravou rukou a ta se změní. V levé ruce ucítím chladný kov. Musím natrénovat útok z Bleskového kroku. Jinak je celkem přesný. Ale v bleskovém kroku se mi špatně míří. Rozeběhnu se proti figuríně a vrhnu dýku. Ta mine cíl, ale to jsem chtěla. Mírně pohnu pravou rukou směrem k sobě. Dýka se ve vzduchu otočí jako bumerang a vrazí se figuríně do zad. Takhle pokračuji asi tak hodinu, dokud se úplně neunavím. Moje skóre, které si stále počítám, nebylo špatné, ale mohlo to být o trochu lepší. Dvacetkrát jsem se trefila, ale třikrát jsem minula a to naprosto a totálně.

Po tréninku se jdu navečeřet ostatně zase sama. Když se navečeřím, umyju, učešu, atd.  zjistím, že už je deset. Rovnou se odeberu do pokoje a vysíleně padnu do postele.

„To byl dneska šílenej den," stihnu zašeptat. Přetáhnu přes sebe peřinu a hned usnu.

Znovu se objevím v tom šedivém světě z minulé noci. Opět tam je ten vlk, ale tentokrát na mě neútočí. Díváme se jeden na druhého a po chvíli ve své hlavě uslyším hlas: „Nemusíš se mě bát. Nic ti neudělám." Dívám se na to stvoření jako uhranutá. V tu chvíli si uvědomím, jak je ten deseti-ocasý vlk nádherný. Necítím žádný strach, a tak k němu přistoupím blíž. Nevím co říct. Chvíli mi to nedochází, ale uvědomím si, že jsem ve snu. Většinou si to lidé uvědomí a pak se probudí, ale teď je to jiné. Nezmůžu se na nic víc, a tak řeknu: „ Ty jsi Juubi, že ano.

Vlk se na mě podívá shovívavým pohledem a znovu uslyším ten hlas: „Ano i tak by seto dalo říct. Tak mě nazývají lidé. Mé jméno je Ljubi. Lidé ho zkomolili a.... . No to je jedno. Nemáme moc času. Chtěla jsem tě varovat. Nikdy nesmíš nikomu říct, co jsi. Tedy co jsme. Jsme jedna bytost, a proto tě prosím buď opatrná. Něco se chystá. Cítím zlo, které čeká někde, kde ho nevidím. Musíš se mít stále na pozoru. Shinigami nás démony loví, nebo chytají. To se nesmí stát. Radím ti, měj oči otevřené a nikomu nevěř. Ale hlavně nevěř ka........

Nevím, co chtěla říct, ale znělo to důležitě. Už jsem jí ale neslyšela. Všechno se rozmazalo. Bylo to, jako když se díváte přes hrozně husou mlhu. Potom vše začalo modře zářit. Když už byla záře tak silná, že se na to nedalo dívat, tak jsem se probudila.

Komentáře