Noční strážkyně - 8 díl
Informace:
Tak, a to je konec. Dál už se mi to rozepisovat nechtělo, tak jsem to ukončila basketem ale možná že se k tomu někdy ještě vrátím.
8. Kapitola
Další den, když jsem vstala, tak tam nebyl. Ale nechal vzkaz, že všichni půjdeme na Subarův zápas, takže si všichni začali vyjednávat volno. Dozvěděla jsem se, že tam potom hraje i můj bývalý tým. Všem nám táta držel místo. Na to, kolik toho v sobě měl, byl v pořádku.
„Hodně štěstí Subaru.“ Popřáli jsme mu. Vydala jsem se s ním k šatnám.
„Jdeš se mnou?“
„Ne, jdu pozdravit holky. Některé.“ Usmála jsem se.
Chvíli jsem si povídala s trenérem, který chtěl, abych šla zpět do týmu. Mohla bych, ale nechtěla jsem kvůli ní.
„Dal bych ti tvé bývalé místo.“
„Ne, ne. Určitě se ze dna zvednete. Na to mě nepotřebujete.“
„Mýlíš se. Ty jsi vždycky nějak ten míč vzala, holky se neodvažují. Než zaútočí, je konec zápasu, proto to s námi jde z kopce. Jakžtač se držíme nad koncem. Už ani nemáme náhradníky. Tenhle tým je zoufalý.“
„Ale to se zlepší, Miranda se o to určitě postará.“
„Miranda hraje proti nám.“
„Už vás vyměnila? Takže kdybych pak vběhla do hřiště a hrála s úmyslem rozbít ji frňák, bylo by to v pohodě?“
„Už dávno se na nás vykašlala. Tvou registraci stále mám, takže by nic neudělali. Zůstaneš tu potom na náš zápas?“
„Jo. Přece si nenechám ujít vlastní Show.“ Usmála jsem se. Vážně bych nečekala, že se to přihodí. Už jsem odcházela k bratrům, když na mě ještě zavolal, že dresy jsou v šatně, kdybych si to rozmyslela. Nakonec jsem s holkama nemluvila, protože jsem je chtěla nechat v klidu.
„Kde jsi byla?“ zeptal se táta.
„Povídala jsem si s trenérem.“
„Vracíš se do týmu?“
„Ne.“ Zaměřila jsem se na hru. Kluci hráli parádně. Pořádně jsem si tu hru užila. Dlouho jsem neviděla tak úžasnou hru. Měla jsem chuť tam vběhnout a hrát s nimi. Potom jsem už ani neseděla, ale stála přilepená na zábradlí. Když zápas skončil, bratři se začali zvedat.
„Jdeš?“
„Ne. Hraje můj bývalý tým. Chci se na ně podívat.“
„Tak zůstáváme všichni.“ Řekl táta a bratři ho poslechli. Akorát Masaomi musel odejít do nemocnice. Měli nějaký naléhavý případ. Za to ale k nám přišel Subaru.
Holky začaly hrát, a bylo to děsné. Zbytečně ztrácely míče, neměly přesné nahrávky, nejspíš z toho, jak byly vynervované, a Miranda je faulovala, kde mohla. Ta nehrála basket ale ragby. Měla jsem chuť jít tam a srazit ji na zem. Protivníci se ani nemuseli namáhat, naše byly pomalé.
„To je hrůza, ten tým by měli zrušit.“ Slyšela jsem říkat lidi. „Na tohle se nedá dívat, jdeme domů.“ „Jsou k smíchu, jak se mohou někam přihlásit takové drvena?“
Měli pravdu. Kdysi jeden z nejlepších týmů byl na naprostém dně. Stiskla jsem zábradlí, ale ten praskající zvuk mě probral.
„Emo?“ říkal někdo, ale než jsem se otočila na něj, oči se mi zaměřily na padající Chitose. Nejzranitelnější členku týmu. To stačilo k tomu, aby má zlost vybuchla. Vzpomínky, jak mě kdysy Miranda trápila, se mi vrátily. Rozběhla jsem se ke vchodu a vběhla do hřiště.
„Chitose, můžeš vstát?“ zeptala jsem se.
„Ne, mám zvrtlý kotník.“
„Ale, chudinko.“ Začala Miranda. „To znamená, že je konec.“ Vysmívala se. Udělala jsem dva kroky a chytla ji za dres pod krkem.
„Drž zobák, nebo ti ho rozbiju. Ty jsi ta, co by se neměla smát, protože hrát neumíš! Jsi dobrá jen proto, že hraješ jak hovado a ostatní raději uhnou, než aby se nechali smést takovým dělobuchem!“ ostatní mě chytli a snažili se mě od ní odtrhnout.
„Hahaha! To je ale naprosto jedno. Hra skončila, nemáte náhradníky.“ Vysmívala se.
„A já tu jsem asi pro srandu?“ otočila jsem se na spoluhráčku na zemi. „Chitose, dej mi dres.“
„Tady?“
„Jen tričko, to stačí.“ Měla pod ním ještě tílko naštěstí, takže dál neprotestovala. Navlékla jsem si ho přes sebe. Ještě, že jsem si brala čtvrteční kalhoty a ne ryfle. Pomohla jsem holkám odnést Chitose k lavičce. Na hřišti jsem šla automaticky na rozhoz do středu. Miranda šla, jako naschvál taky, takže bylo jasné, že celý zápas se bude točit kolem nás. Já, která ji bude oplácet všechno, co mi dělala a ona, která se bude snažit uspokojit svoje ego.
Ona byla o kousek vyšší než já, ale to ji bylo k ničemu, protože já skáču dost vysoko. První míč jsme získaly. Nechala jsem holky, ať jdou dopředu a sama se držela uprostřed. Když už se jedna holka s míčem chystala na náš koš, proběhla jsem kolem ní a ta se nestačila divit. Vzala jsem jí míč a prokličkovala přímo ke koši. Bod pro nás.
Ty holky mě hrozně podcenily. Nebyly pořádně rozhýbané, takže mi nestačily. Miranda se mě několikrát pokusila srazit, jenže já jsem celá zpevněná a vytrénovaná, na rozdíl od ní. Takže padala na zem jen ona. Pak ale v polovině zápasu, kdy to bylo nerozhodně, přišla na nápad, jak mi podrazit nohy. Rozhodčí z hřiště radši odešel a pískal kdoví odkud. S Mirandou jsme dokonce vrazily do zdi.
Už jsem jí měla plné zuby a ji štvalo, že mě nedokáže zranit. Potom mě sprostě podkopla. Vstala jsem a málem ji udeřila. Začaly jsme si nadávat a vyhrožovat. Holky se nás snažily odtrhnout, ale šlo to horko těžko. Normálně by jsme měly být vyloučené, ale když rozhodčí viděl naše divoké výrazy, nechal toho. Možná i proto, že jsem mu řekla, jak Miranda celou dobu hraje a on to nechal být.
Ke konci, jsme už s holkama byly dokonale sladěné. Dvě zůstávaly vzadu a jedna na středu aby mohla jít do útoku a do obrany podle potřeby. Jedna byla u koše a já jsem kličkovala ve předu mezi hráčkami. Zaměřily se na mě, takže mě nepouštěly ke koši, ale to byla jejich chyba. Tam zůstala volná hráčka a na středu byla další, takže jsem míč vždy přihrála tak, aby ho jedna dostala.
Doslova jsme je rozválcovaly. Tahle hra nebyla ani tak o zkušenostech, jako o fyzičce. Všechny trénují přihrávky a hod na koš. Žádnou ještě nenapadlo snažit se zrychlit běh a výdrž. Proto jsem měla na vrch a byla tam nejlepší. No ale, co si budeme nalhávat. Krev strážkyně tomu taky pomohla.
Pak už naše protivnice začaly hrát stejně, jako Miranda. Stejně jim to nepomohlo. Vyhrály jsme o krásných patnáct bodů. Byla jsem totálně zpocená, ale šťastná. S holky mě potom s trenérem a pár dalšíma lidma z publika vyhazovali do vzduchu. Vrátila jsem Chitose dres a zmizela, dokud mě nezačali přemlouvat.
Cestou si mě odchytla Miranda, které jsem asi pořádně rozbouřila ego. „Za to ponížení zaplatíš!“ Dala mi pěstí, tak jsem jí to vrátila.
„Kdybys hrála jako člověk a nedělala ze sebe krávu, nebyla bys ponížená! Můžeš si za to sama!“ Začala se se mnou škubat, ale čapli nás trenéři a odtrhli. Naštěstí, že byla tak blbá a vykašlala se cokoliv říct. Trenér ji totiž viděl, že jde za mnou, takže bylo jasné, kdo to začal.
Než jsem došla k bratrům, tak mi to trochu oteklo, protože během dvou dnů jsem do toho místa dostala ránu několikrát. A to mě ještě chytil táta a já jsem se ho tak lekla, že jsem křikla a při otočení vrazila do nějakého sloupu.
„Ona hraje? Jsi zpátky v týmu! Parádně jsi ji to nandala! Tak povídej, budeš dál hrát?“ začal mně otravovat.
„Ne a to nebyla hra!“ řekla jsem. Pak jsem si všimla někoho dalšího.
Azusa a Tsubaki za mnou přišli a chytli mě kolem ramen. „Tohle je Natsume. Naše trojče. A teď jdeme slavit!“
„Vy jste tři?“
„Jo, akorát že Natsume je z jiného vajíčka.“ Vysvětlil Azusa.
„Ráda tě poznávám.“
„Já taky, i když od tebe to nebyla zrovna čistá hra.“
„Co! Byl jsi tam od začátku?“
„Ne.“
„V tom případě nevíš, o co se jednalo. Bylo to spíše ragby, to uznávám, ale já nejsem ta, kterou bys měl pyskovat.“ Řekla jsem, ale to už se ke mně blížil táta a z druhé strany mě hledaly holky. Rozutíkala jsem se pryč. Cestou jsem se s nimi potkala, jak jedou v autě, tak mně přibrali.
Doma jsme pili saké. Dokonce i mně povolili. Táta se mně celou dobu snažil přemluvit, abych hrála. Donutil i bratry, aby do mě dodívali.
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne.“ Mluvila jsem jako robot.
„Proč na to kašleš?“
„Protože v tom nemám budoucnost.“
Pak se pustily písničky a já jsem nedobrovolně tancovala. Kdybych v sobě neměla tolik alkoholu, v životě bych se nepodvolila. Dokonce jsem vylezla na stůl a tancovala tam. Jak to skončilo?
Samozřejmě jsem spadla, protože má rovnováha se vytratila. Zavalila jsem Natsumeho a podařilo se mi ho i omylem políbit. A nejspíš nebyl jediný, koho jsem políbila, protože se potom každý choval divně a majetnicky. A takhle ubíhal můj život strážkyně. Bratři se handrkovali, donutili mně pomoct týmu, takže jsem s nimi přes den trénovala a v noci lovila upíry.
Problém s kluby se vyřešil díky Lucasovi. Bylo to ale divné a ani bych se nedivila, kdyby něco plánoval sám.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
