7. Kapitola

  Bratři se o mě vážně starali. Až příliš. Mysleli si, že jsem prochladla, když jsem byla tak dlouho venku jen v teplácích a tričku. Bohužel, já měla podezření na otravu. Šrám po té tyči mě stále nechce opustit, takže to bude určitě ono. Prospala jsem skoro dvacet čtyři hodin v kuse. Pak už jsem na tom byla lépe. Aiki mi napsala.

Emo, to je v pohodě. Odpočiň si třeba i měsíc, ale hlavně se

z toho dostaň. Už jsem začala pátrat a svolala poradu strážců. Díky tvému

zásahu máme možnost zničit všechny podobné kluby. Lukas se rozhodl

nám pomoct a vzkazuje ti, abys pořádně pila a jedla citróny. Měla jsi mi napsat, že jsi onemocněla.

Určitě to bude něco z toho kanálu. O zbytek se postaráme, ty si zatím užívej

normálního středoškolního života.

  Jo, kéž by to bylo tak snadné. Už mě nebavilo, neustále ležet a tak jsem se rozhodla, že zajdu za ní a poslechnu si, co vypátrali. Bohužel jsem byla stále malátna, takže tentokrát opustit pokoj oknem byl problém. Měla jsem asi hodinu, takže budu muset běžet. Alespoň jsem si to myslela, protože jsem opět zapomněla na nejnevypočitatelnější věc.

  Už jsem byla na parapetu a rozmotávala provaz. Ten se mi totiž zamotal do noh. Potichu jsem zanadávala.

„Emo! Jak ti je?“ objevil se táta ve dveřích.

„ÁÁÁÁÁÁ!“ zakřičela jsem, jak jsem se lekla. Neudržela jsem rovnováhu a vypadla z okna. Zůstala jsem viset za nohu a praštila sebou několikrát o zeď.

Táta vykouknul z okna. „Co tam děláš? Stále píšeš tu povídku, no to bys neměla. Měla by jsi odpočívat.“

„Jasně, tak co kdybys mě vytáhnul?“ Začal mě tahat provazem nahoru. Mezitím přišli ostatní s otázkou, co se stalo. Už jsem byla u okna, ale táta si všiml Subara. „Tati, né!“ ale bylo pozdě. Táta s ním začal mluvit a pustil lano. Pištěla jsem, jako hysterka.  Znovu mi málem lano vykloubilo kotník a otřískala jsem se o zeď. Zůstala jsem viset. Iori za mnou přišel a chystal se nějak chytře mě sundat. Klika, za kterou drželo lano, ale nevydržela a urvala se. Letěla jsem rovnou pod kytičky a klika letěla za mnou. Trefila mě do palice, ještě že jsem nad sebe dala ruce a ztlumila náraz, který potom přišel, jinak by mě to asi dostalo do bezvědomí.

„Emo, jsi v pořádku?“ volal táta z okna. Iori mi pomohl se zvednout.

„Spadla jsem z druhého patra a trefila mě klika. Co myslíš?!“

„Tak to je dobře, že jsi v pořádku. Subaru mi řekl, že má zápas, tak si pospěš a uzdrav se, podpoříme ho celá rodina.“

  Nějak se mi podařilo dojít do obýváku. Ukyou mi podal led. Podle jejich výrazů jsem měla pěkný otisk. Táta se jen usmíval a debatoval se Subarem. Nebo spíše plantal páté přes deváté.

„Tati.“ Řekla jsem a přivřela oči, protože mě bolela hlava. „Ty si pil.“

„Ne, ne.“

„A je to venku. Proč?“

„Měl jsem roz-lu-čku.“ Hláskoval mi. „Kamarádi z práce to sjednali.“

„Sjednali?“ ptal se Yuusuke.

„Sjednali tak, že dotáhli chlast a pili v pracovní době.“ Řekla jsem.

„Zlobíš se?“

„Když nepozvracíš kanape, tak ne. Kde je Miwa?“

„V práci. Včera, to byla noc.“

„Tati, tohle slyšet nepotřebujeme!“ vykulila jsem oči. On se jen smál.

„A já chci pít, oslavíme budoucí svatbu.“ Pískal.

„Ty už jsi ji oslavil až, až. Jdi si lehnout.“

„Já mám chuť slavit!“

„Lehnout! Hned!“ křikla jsem po něm, protože jeho oslavy byly nebezpečné. On se opřel o Tsubakiho a Azusu a začal cosi plantat.

„Tak ten šampus bychom si mohli dát.“ Nadzvedla jsem obočí a než jsem se nadála, táta vytáhl z kapsy flašku. Namířil ke stropu a střelil dříve, než jsem stačila říct, aby to otevřel někdo jiný. Špunt vyletěl a trefil lustr. Ten spadl a roztřískal se o stůl.

„Nějaká závada.“ Řekl na to.

„Jako závadu počítáš i tu mokrou podlahu?“ všichni se mu podívali pod nohy, kde šampus vytekl.

„Zavolejte úklidovou četu!“ Bratři se na něj dívali a asi pochopili, že když se táta vážně opije, tak to sranda není. No, jak pro koho.

„Tady nejsi v práci. Prosím, jdi si lehnout.“

„Ale tví bratři chcou slavit.“

„Ty už nic slavit nebudeš!“ Opatrně jsem k němu přešla a vzala mu flašku, kde zbyla čtvrtka tekutiny. Otočila jsem se a kráčela pryč. Netušila jsem, že vytáhl ještě druhou.  Tím špuntem mě málem trefil. Bratři se raději vzdálili. Já jsem se za ním rozešla zpátky, ale on utekl po schodech. Chtěla jsem utíkat za ním, jenže jsem nedávala pozor a šplihla na podlaze. Tsubaki mě chtěl chytit, ale uklouzl a já na něj spadla. Podrazili jsme Azusu, který se zachytil o Kanameho plášť a ten se zase chytil Ioriho. Iorimu se podařilo chytit záclonu a strhnul jí i s tyčí. Subaru jí chytil, ale praštil s ní, když se otáčel, Yuusukeho. Ten začal couvat naším směrem a uklouzl. Vrazil do kvítka a to se vybulilo na Masaomiho, který ho chytal. Ukyou s Wataruem jen koukali.

„Jak se jen tohle povedlo?“ ptal se. V tom se tam objevil muž v dívčím oblečení a než ho Ukyou stihl zarazit, spadl a zlomil si podpatek. Táta seděl na schodech a skoro nemohl dýchat, jak se smál.

„A takhle slaví můj táta. Na zdraví.“ Řekla jsem a napila se ze zachráněné flašky.

„Měla jsi prášky.“ Řekl Masaomi.

„Tak to je pech.“ Zvedla jsem se a šla pro hadru. Sourozenci se přidali a pomohli s úklidem. Táta nám k tomu dokonce zpíval. Seznámila jsem se aspoň s Hikarim. Sedli jsme si na pohovky a poslouchali tátu, který se k nám přidal.

„Subaru, ona se tam nechce vrátit. Donuť ji.“ Říkal mu. „Ona musí hrát!“

„Tati klid.“

„Jaký klid? Vždyť jsi na to měla, i na laťku! Vysrala ses na všechno!“ teď už nikomu do smíchu nebylo.

„Já vím.“

„Proč mě neposloucháš? Kaname, já se modlím a ona je stejně pořád taková! Můžeš mi říct, co skutečně děláš po nocích?“ obrátil se ke mně.

„Lovím divnou zvěř.“ A nebyla jsem od pravdy daleko.

„Ona si dovoluje ještě ze mě utahovat! Co tě tak změnilo.“

„Bohyně lásky mě nenávidí.“

„A můžeš mi říct proč? Co jsi ji udělala?“ tyhle otázky myslel vážně.

„Donutila jejího manžela říct, že jsem hezčí.“

„Proč jsi chodila za jejím manželem?“

„Tati, máš vypito až moc. Jdi spát, už nevíš, co mluvíš.“ Snažila jsem se zadržet smích.

„Tak proč jsi za ním chodila?“

„Protože to byla sranda.“

„A to jsi za ním šla i dneska? Oknem?“

Převrátila jsem oči. „Jo.“

„A seznámíš nás?“

„Ne.“

„A proč?“

„Protože jsem ho v životě neviděla.“

„On je nějaký stydlivý? Nebo úchylný?“

„Tati, on ani neexistuje.“

„To je to duch? Ale s tím by jsi chodit neměla, nachladnou ti ledviny.“

„Jdi spát."

„Vzpomeneš si na mě.“ Řekl a zavřel oči, po chvíli jsme slyšeli chrčení.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.