4. Kapitola

  Byli jsme už všichni ve škole. Stála jsem na zahradě a prohlížela si růže. Přemýšlela jsem o všem a, i když jsem si to nechtěla přiznat, tak mi v hlavě utkvěl Ichiru.

„Ignoruješ mě.“

„Lžeš mi.“

„Nechtěl jsem.“

„Chtěl. Schválně jsi to řekl a zničil mou důvěru k tobě. Teď ses snažil Ruku zastavit, ale nestihl jsi to.“

„ Bude potrestána.“

„Nebude. Ona nemůže za to, že jsi ji zničil. Nemáš tušení, jak jí to bolelo. Viděla jsem tě v jejich vzpomínkách. Viděla jsem i jiného hajzla, který ji ublížil podobně. Zaplatí za to.“

„Yuki, to bylo, ale ty jsi pro mě celý svět. Nebudu riskovat, že ti ublíží.“

„Neublíží. Je příliš laskavá.“ Byla jsem na odchodu. Chtěla jsem za ní jít. „Jestli by měl někdo pykat za ublížení, jsi to ty Kaname. Ublížil jsi nám. První se raději podívej na sebe a až potom vynášej tresty.“ Řekla jsem mu.

  Šla jsem za Rukou-san. Když jsem otevřela dveře ošetřovny, stále to bylo tělo bez duše. Kolem její postele stáli její přátele. Cítili se špatně a nejhůře to nesl Kain. Vešla jsem dovnitř a sedla si k ní na postel. Nepodívala se na mě. Jen ji stekla slza. Stiskla jsem ji ruku a nechala proudit svou energii jejím tělem. Začala trošku zářit.

  Zavřela jsem oči, abych do ní viděla. Hledala jsem zbytek její duše, který jsem viděla, když se mi v náručí složila.

„Ruko. Ukaž mi ten zbylý kousek. Tu trošku laskavosti, která mě zachránila a zabránila ti bodnout.“

„Ne!“ začala křičet.

„Bolí to, ale musíš to přijmout. Pamatuj, že to jsou jen vzpomínky. Dívej se, ale neprožívej to. Dělej, jakoby to byl někdo jiný. Nech svou levanduli zase rozkvést.“

„Ne. Jsem tady sama. Nemám pro co žít.“

„Máš přátele. Přímo před sebou.“

„Poslouchají jeho rozkazy, když bude chtít mě zabít a řekne jim to, ta to udělají.“

„Neudělají.“ Snažila jsem se, ale ona to odmítala. Uviděla jsem před sebou Kainovu smutnou tvář a poslala jí ten obraz do mysli. „On tě neopustí, vždy stál vedle tebe. Je tu i teď. Nevzdávej život, který ještě stále máš.“

„Stejně mě popraví. Chtěla jsem zabít princeznu.“ Tekly ji slzy.

„A princezna ti uděluje milost.“

„Pro tebe naše zákony neplatí. Je to můj osud.“

„Tak ho změň. Odsuň osudovou smrt na několik let nebo století před tebe. Nevzdávej život, který můžeš mít. Jsi silná.“

„Prosím, Ruko.“ Řekl Kain. Její duše se začala ukazovat. Dotkla jsem se jí a ona rozkvétala. Jen malinko, ale už tu byla jistá snaha přežít. Přišel Kaname a chytl mě za rameno. Pustil energii a já ji převáděla do Ruky. Ostatní ho napodobili, ale květ byl stále vystrašený, její duše měla strach riskovat. Pak jsem se ale zaměřila na Kainovu energii a útrapy byly zažehnány. Pod dotekem jeho energie Rozkvétala a rostla. Vznikla ohnivá levandule. Rukčina a Kainova energie byla propletená. Snad jsem neudělala kravinu, když jsem spojila jejich životy.

Rozhodla jsem se nechat je o samotě. „Ty mě prostě budeš nadále sledovat.“ Řekla jsem Kanamemu.

„Tehdy jsem si nebyl jistý, co chci. Teď už to vím.“

„Pomohl jsi ji, ale i ublížil. Nevím, jak to mám chápat, ale lhal jsi mi a následně se mnou spal. Budeš muset počkat, dokud mě to nepřejde a pak mě přesvědčit, že ti můžu věřit. A to nebude tak snadné.“

„Mám šanci?“

„Ptáš se? Říkal jsi, že nám je souzeno být spolu. Šanci má každý ať chci nebo ne. Ale komu dám své srdce, to není na osudu, osud je jen pletka mnoha cest a píše se podle našich rozhodnutí. Budeš se muset hodně snažit.“ Řekla jsem a odešla. Ještě jsem na sobě cítila pohled jeho kumpánu a jeden mě obzvlášť probodával. To byl stoprocentně Aidou.

Došla jsem na střechu, kde jsem objevila Zera. „Řekla jsi mu, aby ze mě udělal upíra.“

„Dala jsem mu vzkaz, aby tě zachránil.“

„Potom co jsi provedla, proč se o mě staráš.“

„Patříš do mého života. Kdybys tehdy v podzemí nepřišel, neměla bych šanci něco udělat. Jsi mi blízká osoba, která riskovala život. Nemohla bych bez tebe žít. Nevěděla jsem, co to je, takový cit. Teď to vím moc dobře. Vždycky jsi přišel, když jsem potřebovala.“

„Nenávidím tě.“

„Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince. Slyšel jsi to někdy? Změnil ses. Normálně by si šel Kanameho zabít.“

„Díky tobě nemůžu. Nechal mě žít. Což neznamená, že mu tě nechám. Nedovolím, aby tě zničil jako Ruku.“ Řekl a než jsem se nadála, líbal mě. Držel mě v obětí a nedovolil mi se byť jen o kousek odtáhnout. Líbal mě dlouho a já bych lhala, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo. Jen byla škoda, že stejně rychle, jako polibek začal, tak i skončil. Když se odtrhnul, tak se otočil a kráčel pryč.

  Když jsem přišla do pokoje, opřela jsem se o dveře. Vzpomněla jsem si na noc s Kanamem a uvědomila si, že jsem nic necítila. Polibek od Zera byl skvělý, ale u toho mi taky srdce zrovna moc nebušilo. V koutku mysli se mi usadila ta nejotravnější myšlenka. Obojí to měla být jiná osoba. Šla jsem si lehnout, ale všimla jsem si, že někdo sedí na okně.

„Myslel jsem, že budeš na Kanameho více naštvaná a že Ruku zabiješ. Naprosto jsi mě rozhodila, když jsi ji zachránila. Kaname vše tak pečlivě připravoval a vyšlo mu vše, co chtěl. Ovšem, jakmile přišlo na tebe, nedokázal správně odhadnout situaci. Věřil, že ji zabiješ, ale tys ji místo toho zachránila a tím ho donutila nést to břímě. Já tomu taky věřil a nejvíc mě překvapilo, když ses rozhodla jí donutit, aby tě zabila.“ Byl to Ichiru.

„Takže jsi mě celou dobu sledoval.“

„Někdo na tebe musí dávat pozor. Po tvém chování k němu jsem si myslel, že mu skutečně dáš šanci. Ale znovu jsi mě překvapila. Když jsi vylezla na střechu a nechala se od Zera líbat. Dala jsi mu stejnou šanci, jako Kanamemu.“

„A je v tom problém?“ zeptala jsem se a trochu zčervenala, že mě viděl se Zerem.

„Dala jsi jim iluzi šance. Uvědomuješ si moc dobře své pocity. Máš je ráda, ale nemiluješ, ta šance je iluze. Ty jsi dívka, kterou ani jeden z nich nedostane. To jediné, co nikdo z nich nemůže mít. Proto tě tak moc Kaname nezranil. Nikomu nedáváš své srdce.“

„Ty o tom nějak moc víš.“

„Taky vím, že ty své srdce dáš jen jednou. Jen jeden člověk se do něj může dostat.“

Usmála jsem se. „Děláš, jakoby jsi mluvil o někom konkrétním.“

„To se ukáže časem, ale vím, že ten jeden se tam skoro dostal.“ Přišel ke mně. Začala jsem couvat a narazila na stěnu. Uvěznil mě mezi své svalnaté ruce. Sklonil se ke mně a vlasy se mu nahrnuly do obličeje. „Budu hrát tu hru taky.“

„To není hra.“

„Víš moc dobře, že pro tebe ano. Byla do teď.“

„Proč?“

„Vypadá to zábavně a odměna je lákavá. Kromě toho, má šance je padesát procent, ostatní jsou na dvaceti pěti, tak proč se na to vykašlat?“ řekl a políbil mě. Pak mi dal ještě pusu na čelo a odešel oknem.

„Proč nemůže říct normální “Ahoj“ a odejít dveřmi?“ říkala jsem si. Usmála jsem se. Všichni z nich byli příliš sebevědomí. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na obrázek v podzemí.

"Nesmrtelný. Zdá se, že tvůj čas se naplnil."

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.