6. Kapitola

„Sestři, budíček.“ Budil mě někdo

„Hm.“

„Vstávej, Ukyou už má oběd uvařený.“

„Hm.“ Byla jsem unavená.

„Sestři.“

„Už jdu.“ Vstala jsem. Byl to Masaomi, kdo mě budil. Špatné bylo, že má nálada byla stále na bodě mrazu. Oblékla jsem se do černého trička a oranžových tepláků. Slezla jsem dolů a začala chystat stůl. Když jsem pokládala příbor, přišel za mnou Azusa.

„Dobré ráno.“

„Hm.“ Řekla jsem.

„Zapomněla sis tu včera mobil.“ Řekl a podal mi ho. „Tys, slyšela, o čem jsme mluvili?“

„Ne.“ Zalhala jsem, jenže můj tón byl až moc ostrý. „Snad jste mě nepomlouvali.“ Pokusila jsem se usmát, jenže má poznámka atmosféru ještě zhoršila.

„Hele, všichni jsme měli vypito a Subaru je stydlivý. Jsi naše důležitá sestra, on to tak nemyslel. My jsme ho to vlastně donutili říct.“

„Azuso, já mám jiné starosti a řešit takové věci se mi nechce. V životě se prostě nemůžu všem zalíbit. Ale až mě skutečně pozná, myslím, že mu nebudu tak vadit. Všechno to vlastně zavinil táta s těma historkami. Kdyby to tak všude neroznášel, dopadlo by to určitě líp.

  Svým způsobem si za to můžu sama. Zklamala jsem ho, protože jsem přestala s basketem. Pak jsem ale skákala laťku, ale na to jsem se taky vykašlala a on to prostě nemůže překousnout. To je jediná věc, kterou po mně chtěl. Jediná, ve které jsem ho neměla zklamat a já to udělala.“

„Nevěděli jsme, že jsi i skákala.“

„Kdybych to vytáhla, tak by ten večer dopadl hrozně. Já mu vlastně nemám co vyčítat. Je skvělý otec, jen já jsem se prostě změnila a on to nemůže rozdýchat.“ Usmála jsem se na Azusu ale ukápla mi slza. „Ve vás vidí to, co ztratil ve mně. Dlouho jsem ho neviděla tak šťastného, jako když začal chodit s Miwou. Vy jste mu dali to, co já nemohla. Jste skvělí kluci a on je šťastný a já taky, protože vy ho nezklamete. Vždycky držíte spolu. Subaru se nikdy basketu nevzdá na rozdíl ode mě.“ Sklonila jsem hlavu. „Možná že i závidím. S tátou jsme chodili, kam se dalo jen proto, že jsme se začali vzdalovat, ale ani ty zážitky to nezachránily. Nejsem na vás naštvaná Azuso, i když mě to bolelo, tak každý má právo na svůj názor.“ S tímto jsem odešla honem do kuchyně a začala nosit na stůl.

  Bylo divné ticho, tak pustili televizi. Nevnímala jsem ji, měla jsem plnou hlavu rozhovoru s Azusou. Subaru se na mě ani nepodíval, možná se cítil trapně. Ostatní se snažili nějak začít rozhovor, ale nic se nedařilo. Pak jsem ale zaslechla z televize něco o hořícím kanále. Okamžitě jsem se otočila a dívala se na televizi. Jo, byl to můj oheň ze včerejška.

„Nejspíš požár začal některý z feťáků, který si dal vysokou dávku a nevěděl, co dělá. Měli tam s sebou asi bednu alkoholu, jak zjistili hasiči podle množství rozbitých láhví. Bohužel se oheň rozhořel tak moc, že tam zemřelo přibližně dvacet lidí, jejichž ohořelé těla vytáhli záchranáři. Kolik jich tam bylo celkem, jak dlouho tam měli doupě a proč si ho udělali v kanálech, o tom se můžeme zatím jen dohadovat. Mluvčí policista –“ byla jsem z toho úplně v háji. Tohle byla poslední kapka.

„Sestřičko!“ otočila jsem hlavu na Kanameho. „Poslouchala jsi nás?“

Rozhlédla jsem se kolem stolu. Všichni na mě koukali. „Ne, promiň, zaposlouchala jsem se do zpráv.“

„Ještě jsi nesnědla ani sousto. Stalo se ti něco?“ mračil se Masaomi.

Podívala jsem se na talíř. Když jsem viděla to maso, před očima se mi objevily mrtvá ohořelá těla. Lidi, které jsem mohla zachránit, kdybych se o to zajímala už předevčírem v noci. Už tehdy mi mělo dojít, že je něco špatně. „Ne, já jsem v pohodě. Jen nemám moc hlad.“

„Jsi nějaká bledá. Je ti špatně?“ Jo, je mi ze sebe zle.

„Jo. Ne. Asi se půjdu projit.“ Vstala jsem a vyběhla ven. Ruky se mi třepaly. Bylo mi jasné, že tohle není konec. Nemohl být jen jeden klub. A co ti upíři, kteří utekli?

  Šla jsem ulicí a nakonec jsem napsala zprávu Aiki. To je taky strážkyně a pěkně dlouho. Minimálně patnáct let. Chtěla jsem, aby týden za mě to vzala. Byla jsem naprosto v háji a začala být paranoidní a to nebylo dobře. Táta se měl brzo brát s Miwou, takže by to za mě stejně musela vzít.

Ahoj Aiki. Můžeš to za mě vzít, tak na týden?

Jestli ses dívala na zprávy, tak v tom kanále jsem to vybílila já.

Byl tam nějaký klub a z toho zážitku jsem paranoidní, taky před sebou

vidím ta mrtvá těla, a jsem unavená.

Arata ti řekne podrobnosti, co se děje. Kdyby ti nechtěl nic říct, řekni

že jsem tě poslala já, a kdyby stále nechtěl, pohroz mu Lukasem.

Bylo by dobré o tom informovat i ostatní..

Ahoj, Ema.

  Odeslala jsem to a chodila po ulicích. Ani jsem se nechtěla opít, byla jsem naprosto v háji. Cítila jsem se jako člověk, který by se měl zavřít do blázince. Nakonec jsem prošla snad půlku Tokya. Přišla jsem domů v šest a už byla tma. Sedla jsem si k sakuře a opřela se o ni. Byla mi zima, protože noci jsou chladné, možná, že bylo pod nulou.

„Co se ti stalo?“ přišel ke mně Tsubaki a hodil přese mě svou bundu.

„Nic.“ Řekla jsem. Už jsem ani nemohla brečet, protože to jsem vybrečela cestou.

„Azusa mi to řekl.“

„Co?“

„Subaru to tak vážně nemyslel.“ Změnil téma.

„Tsubaki, tohle jsem už řešila s Azusou a je to uzavřené. Tohle není to, co mě trápí.“

„Nevěříš nám?“

„Spíš byste nevěřili vy mně. Subaru má ale pravdu. Jak můžeš vědět, že vás třeba nevytopím, protože zapomenu zatáhnout kohoutek.“

„Je ti sedmnáct. Nejsi hloupá a nemyslím, že jsi tehdy odešla, protože jsi skutečně něco zapomněla. Skrýváš někoho? Byl někdo, koho jsi znala v tom kanále?“

„Jak jsi na to přišel?“ zasmála jsem se.

„Protože ses na to tak dívala. Několikrát jsme tě volali, ale ty jsi nereagovala.“

„Kašlem na to. Je mi horko.“ Řekla jsem a sudnala si jeho bundu.

„Jsi v pohodě? Jsi ještě bledší než u oběda.“ Řekl a sáhl mi na čelo. „Máš horečku!“

„To zvládnu.“ Začala jsem vstávat a zamotala se má hlava. Tsubaki mě zachytil, opřela jsem se o něj.

„Řeknu Masaovi, ať ti zavolá záchranku, úplně hoříš. Uvědomila jsem i své modřiny.

„Ne! To bude dobré, je to jen chřipka.“ A začala jsem šmatlat dovnitř. Tsubaki mě podpíral. Ve vnitř jsme šli do obýváku. Znovu jsem málem omdlela, ale někdo mě znovu chytil. Opřela jsem se a viděla rozmazaně. Masaomi přišel ke mně. Dal mi něco vypít, ale byl to prvotřídní hnus.

„Máš příliš vysokou horečku.“

„Ne! Žádnou sanitku. Já jsem jen unavená.“

„Emo, může to být vážné.“

„Ne! Jestli někdo zavolá sanitku, v životě s ním nepromluvím.“ Začala jsem malátně kráčet k pokoji. Motala se mi hlava a škrábalo mě v krku.

„Emo, jako lékař-“

„Jsi dětský lékař a stejně, co s tím udělají? Odvezou mně a dají mi prášky, to už rovnou můžu zůstat tady a dát si prášek. Až budu cítit, že to nezvládám, tak potom můžeš někoho zavolat. Zatím jsem v pohodě.“ Někdo se mě ujal a pomohl mi dojít k pokoji. Viděla jsem, že to je Subaru.

„Subaru. Děkuju.“ Řekla jsem a vešla do pokoje.

„Já se ti vlastně omlouvám, protože-“

„Ne. Neomlouvej se. To není to, co mně štve. Hlavně se ale nevzdávej. Ty máš tu možnost hrát, tak hrej. Můj táta v tebe věří a dělá ho to šťastného. Já už nejsem schopná vyčarovat mu úsměv jako vy. Jsem jedno zklamání za druhým.“

„O čem to mluvíš?“

„Já nevím.“ Ale věděla jsem to. Zklamala jsem každého, koho jsem potkala.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.