5. Kapitola

  Vzala jsem si růžové tílko a černou koženou bundu. Černé rifle a boty. Pak jsem si vzala kolík do každého rukávu bundy a kříž, který jsem si strčila do kapsy. Vyskočila jsem oknem a doufala, že jsem si zamkla dveře, kdyby tam náhodou přišli, tak aby neviděli, že tam nejsem.

  Vydala jsem se pletkou ulic a nikde žádný upír. Pak jsem jednoho našla, ale toho jsem jen kopla a už ležel na zemi. Jeho smrt byla rychlá. Tady něco nesedělo. Před tím jsem mnohokrát měla namále a najednou je tak snadno porazím? Něco se dělo! Měla jsem si toho všimnout už včera!

  Vydala jsem se tedy k jednomu baru, kde mám informátora. Je to sice proti jeho vůli, ale lepší než smrt. V Baru bylo plno lidí. A ne jen jich! Upíry se to tady jen hemžilo, ale žádného jsem nemohla zabít, protože spadají pod Lukase. To je jejich pán, který se mi zaručil, že si je ohlídá. Samozřejmě ale, že všechny najednou neuhlídá, takže jsem mu jich pár zabila, naštěstí to moc neřešil. Pokud nepočítám to, že jsem musela zaplatit svou krví.

  Sedla jsem si vedle informátora. Dala jsem si pivo a čekala jeho reakci. Dělal, že si mě nevšiml a pak najednou zmizel. Vypila jsem pivo najednou a šla zadním vchodem pro zaměstnance.

„Hej, vy!“ křikl na mě někdo a zatarasil mi cestu. „Tudy nemůžete, je to jen pro zaměstnance!“

„Uhni nádivo.“ Řekla jsem a žduchla ho, že spadl do bedniček, které tam byly, a pokračovala v cestě. Vyšla jsem ven a někdo tam stál ke mně otočený zády.

„Ahoj Arato.“ Řekla jsem. Otočil se ke mně s cigárem v hubě.

„Ahoj Emo. Děje se něco?“

„To mi řekni ty. Upíři se najednou vytratili z ulic.“

„Potom, jak jsi je masově vybíjela, se nediv. Ale ne, nezmizeli.“

„Víš, co chystají?“

„Možná.“ Usmál se.

„Možná?“ chytla jsem ho pod krkem a přirazila ke zdi. „Vyklop to ze sebe. Nebo už si nikdy další cigáro nedáš!“

„Dobře! Dobře! Jen mě pusť!“

„V žádném případě. Klop, kde jsou a co plánujou. Nebo zajdu za Lukasem a ty půjdeš se mnou.“

„Ne. Jen tam ne, to už mě rovnou zabij ty!“

„Na to taky jednou dojde.“

„Slyšel jsem, že je takový klub. Vampride myslím. Tam jsou ti krvelační. Nevím, kdo to vede, ale lákají tam lidi přes nějakou drogu. Mrtvoly pak pálí.“

„To jsou ty únosy ze zpráv?“

„Je to velká pravděpodobnost. Většinou ale berou děcka z ulic, takže to není taková hrůza ne?“ jen to dořekl, vrazila jsem mu takovou pěst, že se od té zdi odrazil.

„Oni unášejí i děti?! Jak dlouho? Jak dlouho to víš ty kreténe a nic jsi mi neřekl?!“ dala jsem mu z druhé strany a on se znovu bouchl o zeď. Celý obličej měl odřený a světlé vlasy zakrvavěné.

„Jen krátce, přísahám. Kdybych věděl, že tě to tak nasere, přišel bych hned za tebou.“ Šišlal mezi špičáky, které se mu odkryly.

„Neberou je jen z Tokya.To by policie hned zjistila. Jestli je to plný klub krvelačných, tak není možné aby si vystačili jen s Tokyem.“ To byl hodně velký problém. Ne jen pro mě a další strážce ale i pro upíry. Sami si nepřejí, aby se na ně přišlo.

„Obchod s masem.“ Řekl.

„Tak ty víš i tohle?“ a chystala jsem se ho udeřit.

„Počkej! Berou je ze všech zemích a převážejí je v bednách, které mají označení s netopýrem.“

„To si hrajou na Batmana? Jak jsi na to všechno přišel?“

„Někdo mi zaplatil. Anonym.“

„Více si nevybavíš?“

„Byl tu jeho zástupce. Na ruce měl tetování štíra. Všiml jsem si toho, když jsem mu podával papíry s mými poznatky.“

  Aha! Takže Lucas o tom už ví. Chytré, takhle za sebe někoho poslat. Nevím, co se mezi těma dvěma stalo, ale z nějakého důvodu se nemůžou vystát a kdyby se potkali, tak by ho Lucas asi zabil. Proto anonym.

„Kde je ten klub?“

„V kanálech. Nikdo nepovolaný by se tak o tom neměl dozvědět.“

„Kde přesně.“

„Jestli tam chceš jít, tak se řiď podle kraválu.“

„Jdeš se mnou.“

„Ne! Já nemůžu, měj rozum! Nemůžeš mě nutit!“

„Máš příliš moc informací, nechci riskovat, že mě práskneš.“ Začal sebou škubat. Naštvalo mě to, tak jsem mu vrazila takovou, že se dostal do bezvědomí. Teď jsem mu vážně věřit nemohla. Schválně mi o tom neřekl. Nevím proč, ale tím si zaručil, že mu už nemůžu věřit, takže bych ho klidně mohla zabít.

  Vydala jsem se do kanálu. Měl pravdu, slyšela jsem něco. Kromě pískání krys to byla hudba. Ale jak to, že nad zemí nejde nic slyšet? A kde vzali ty drogy? Rozutíkala jsem se a po dvaceti minutách to skutečně našla. Bylo to hrozné. Měli v kanálech vyhloubenou místnost. Uzavřenou a nazvala bych to spíše barákem než místnosti, jen kdyby to mělo střechu. Dokonce tu byly provizorní dveře. Snažila jsem se to nějak obejít a narazila na něco, co by se dalo nazvat sladem.

  Otevřela jsem bednu a v ní skutečně byla nějaká dívka. Ukázala jsem ji, ať je zticha a pomůže mi. Podařilo se nám osvobodit asi deset dospělých a šest dětí. Bylo to hrozné. Většina těch lidí, které unesli je nejspíše mrtva, tak jsem se ani nesnažila tam vtrhnout mezi ně. Ty, které jsem osvobodila, jsem vyvedla z kanálu ven a nechala je jít. Sama jsem se vrátila dolů a měla v úmyslu to podpálit. Když jsem tam přišla, nějaký upír stál u bedny.

„Kde? Co to je? Kde jsou?!“ řval. Všechno v klubu ztichlo.

„To určitě strážci, určitě nás našli.“

„Hovno, neví o nás!“ křičel. Vytáhla jsem kolík a hodila ho. Zabodl se mu přesně do srdce. Díky chlastu, který tu taky měli, jsem založila oheň. Rozhořel se a zatarasil cestu. De fakto jsem byla uvězněná ohněm a upíry. Ti na mě čuměli jak z jara. Nakonec se na mě jeden vrhnul. Vytáhla jsem druhý kolík a bodla ho, aniž bych se hnula z místa. Oheň jim dělal špatně, takže byli oslabení.

  Další na mě zaútočil. Chytla jsem ho za ruku a převrátila ji. Pak jsem ho poslala do ohně. Oheň, jak se rozrůstal, mě tlačil k upírům. Nakonec jsem vyběhla a mlátila je hlava nehlava. Když mi vyrazili kolík, lámala jsem jim vazy. Ale nebyla jsem na tom nejlíp. Celá od krve a roztrhané oblečení. Upíři, kteří neutekli, se mnou zůstali uvězněni v ohni. Některý šel na mě železnou tyčkou. Stihla jsem mu uhnout a vrazila jsem pěstí do břicha, který byl nejblíže. Zopakovala jsem to třikrát. Pak jsem mu vrazila přes tvář a on se skácel k zemi. Otočil jsem se a dostala železnou tyčkou přes tvář. Pak mi ji vrazil do břicha a já jsem odletěla dobrý metr dozadu. Tam jsem objevila svůj kolík, a než mě upír stačil dorazit, měl kolík v srdci. Rychle jsem ho vytáhla, udělala otočku a zarazila ho do dalšího. Pak jsem od jednoho dostala kopačku do zad a lízala jsem podlahu. Oheň už byl nesnesitelný.

  Stále zbývali asi tři upíři, ale ti na tom taky nebyli nejlíp. Postavila jsem se a půjčila si železnou tyč, která mi určitě udělala parádní šrám. Rozmáchla jsem se takovou silou, že upírovi se utrhla hlava, když jsem ho trefila. Další mi ji chytil a jeho kámoš mi dal pěstí. Pak znovu, a znovu. Podchytila jsem rytmus a zastavila mu ruku. Vrátila jsem mu to kopnutím mezi nohy a zlomením vazu. Poslední se na mě už chystal. Vyskočila jsem a chytla se potrubní tyče nade mnou. Zhoupla jsem se a oběma nohama strefila upíra do hrudi. Spadl přímo do plamenů.  

  Ani nevím, jak, jsem proběhla ohněm a dostala se z kanálu pryč. Na čerstvém vzduchu jsem málem omdlela, a to nepočítám auto, které mě málem srazilo, když jsem z toho kanálu vylézala. Dostala jsem se ven a smrděla chlastem, ohněm, krví, kanálem a potem. Bylo mi na zvracení. Jen jsem děkovala bohu, že nejsem obyčejný člověk. Jinak bych to nepřežila.

  Spěchala jsem domů. Problém byl, že jsem nemohla oknem, protože bych zašpinila zeď. Musela jsem dveřmi a to taky nebyla sranda. Přiložila jsem ruku k zámku a odemkla. To byla vuhoda strážkyně. Síla, trocha magie a rychlé léčení. Vlezla jsem do koupelny a rychle se zamkla. Vypadala jsem hrozně. Vlasy zplihlé a zmočené z vody od kanálu a slepené krví. Moje řasenka byla rozteklá a o řezných ranách ani nemluvím. Začala jsem se mýt a potom jsem prohlížela své rostoucí modřiny.

  Měla jsem pravdu, přes břicho se mi táhl obrovský šrám, na zádech otisk boty a o nohách a trochu nateklé tváři nemluvím. Vylezla jsem ven, jen v ručníku. Pod paží jsem měla svoje oblečení. Pomalu jsem se soukala k pokoji. Abych nikoho nevzbudila výtahem, tak jsem to vzala přes obývák. Najednou se rozsvítilo.

„Kde jsi byla?“

„Tati?!“ zůstala jsem na něj civět.

„Kolik je hodin?“

„Nevím.“

„Jsou tři ráno. Kde jsi byla?“

„V koupelně.“

„Celou noc?“

„Ne.“

„Můžeš mi vysvětlit, jak si se dostala z pokoje, když byl zamčený? A proč se sprchuješ v noci?“

„Oknem. Byla jsem do teď vzhůru a kreslila jsem. Měla jsem sluchátka, takže jestli si klepal, neslyšela jsem. Proč ses vracel?“

„Teď dávám otázky já. Proč jsi šla oknem?“

„Píšu povídku, tak jsem chtěla zkusit, jestli by dívka mohla utéct oknem. Pak jsem si řekla, že smrdím a měla bych se umýt. Nechtělo se mi vracet do pokoje, tak jsem šla rovnou do koupelny.“

„Co to máš s obličejem?“ ptal se. Jaj! To není dobré!

„Když jsem lezla, tak jsem se praštila.“

„Já ti vážně někdy nerozumím.“ Začal si protírat oči. „Volal jsem ti, ale ty jsi to nezvedala, nechal jsem tady totiž klíče od bytu.“

„Aha, a Miwa?“

„Spí.“

„Tak by jsme měli jít taky.“ Řekla jsem a šli jsme spát. Tohle bylo o fous.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.