Noční strážkyně - 4 díl
Informace:
Pár životních příběhů a smutný konec.
4. Kapitola
„Jak tě napadlo dělat dort?“ ptal se Kaname u stolu, když jsme jedli.
„Vlastně mě o to požádal Ukyou. A koneckonců, dortem nikdy nezkazíš i obyčejný večer, když se nudíš.“
„Ne, jen půlku kuchyně.“ Řekl otec.
„Ty vajíčka v mikrovlnce byla tvoje chyba! Tys mi řekl, ať je ta dám a bylo mi jedenáct!“
„A ten zničený sporák?“
„Tak jsem prostě zapomněla.“
„Jaký sporák?“ ptal a se Miwa, to jsi mi neřekla. Položila jsem si ruku na čelo.
„To je taky velmi zábavné. Řekla mi, že udělá kávu a pak si prostě odešla, že na něco zapomněla. A skutečně zapomněla. Na vsporák. Myslel jsem, že ho vypnula, jenže ona ho nechala tak a nic mi neřekla. Zjistil jsem to až, když začalo hořet. Nechala totiž otevřené okno a byl průvan. Nevím, na co tam měla ty ubrousky, ale ten průvan to foukl do sporáku a já jsem to zjistil až, když byl celý zničený a hořelo.“
„Já mám taky zábavnou historku. Nechala jsem zapálenou svíčku a ty jsi přišel domů opilý. Vylel jsi na ni vodku a začal hořet celý stůl. Pak jsi to omlouval tím, že jsi myslel, že hoří.“
„Po tom zážitku s troubou to bylo zcela na místě.“
„A vylét na hořící svíčku vodku bylo taky zcela na místě, viď.“ Smála jsem se.
„Taky si vzpomínám, jak jsi se opila na táboře a doma zvracela. A pak mi řekla, že si to po sobě uklidím, protože se netrefím do mísy.“
„Tys už byla opilá?“ koukali na mě.
„Ano, prostě jsme s holkama tak blbly.“
„A na lyžáku taky?“ řekl taťka.
„Lyžák nevytahuj.“ Vykulila jsem oči.
„Jo, to si pamatuju.“ Řekl Yuusuke. „Opily jste se s holkama a pak vylezly oknem k nám. Když vám bylo blbě, odvedli jsme vás tajně zpátky. Akorát ty jsi zůstala viset z okna našeho pokoje, protože ti bylo fakt blbě. Pak jsi řekla, že máš křídla a moc ses naklonila. Vypadla jsi ven i s flaškou v ruce a běhala tam po sněhu. Učitel na tebe přišel, ale ty jsi mu utekla a smála ses. Když tě pak konečně chytil, pozvracela jsi mu nohy a on smrděl i druhý den. Vlastně jsi mohla za jeho přezdívku.“
„Jo, a taky jsem mohla za to, že nás pak vezli domů dříve.“
„Nikomu to nevadilo. Tvoje scéna, jak jsi zpívala, za to stála. Vytáhla jsi, nebo spíše urvala, ze skříně tyč a dělala, že to je tyč.“
„A nebo, když byla malá, dala si mix pomeranče a mléka a –“
„Tati! Myslím, že mého zvracení bylo dost. Dva zážitky stačí na to, abych se propadla hanbou. Určitě máme i jiné, které jsi ještě nevykecal.“
„To jo. Máme jich hodně. Třeba, jak nám v zoo opice vzala svačinu a ty jsi za ní vlezla vstupem pro zaměstnance. Vylezla jsi na strom a křičela na ni. Svačinu jsme nakonec dostali a k ní i pokutu dva tisíce a vyhození z areálu.“
„Neměla jsem nejlepší náladu a hlad.“
„Ach jo. Kde jsou ty doby, kdys byla malá a neměla tajnosti.“
„Tajnosti?“
„Kdo je to?“
„Kdo?“ zamračila jsem se. „Jo, tak ty si myslíš, že mám kluka.“
„Když nechodíš po noci s ním ven, tak co je to za partu?“
„Ta by se ti nelíbila. Pijou krev.“
„Tak proč s nimi kamarádíš, když tě tak štvou.“ Řekl táta. Vůbec to nepochopil. Já to totiž myslela doslovně.
„Nekamarádím. Jen je sem tam zbiju, aby neubližovali nikomu dalšímu.“ Zasmála jsem se. Pak už večer pokračoval v pohodě, dokud nepřišla řeč na basket.
„Subaru, takže ty hraješ basket?“ ptal se táta.
„Je nejlepší ve školním týmu řekl Azusa.“
„Ema ho taky hrála. Nechápu, proč přestala. Přeji ti, abys zůstal nejlepší i nadále. Hodláš pak hrát ziskově?“
„Ano. Dostal jsem malé nabídky, ale tam bych se nijak neproslavil.“
„To je dobře, jen si počkej na svou příležitost.“
„Proč jsi přestala hrát?“ zeptala se mě Miwa. Možná proto, že mě tehdy nevzali do týmu. Byla jsem až moc dobrá a jedna žárlivka mi zlomila dva prsty. To jsem ale rozebírat nechtěla. Na oplátku jsem ji totiž nalela do skříňky vodu a ona měla všechny věci mokré.
„No. Měla jsem menší úraz.“
„Jaký?“
„To nic moc nebylo. Jen zlomené dva prsty, ale potom už jsem se bála chytat ten míč.“
„Když jsem tě nedávno viděl v tělocviku, vypadalo to jinak.“ Řekl Yuusuke.
„Proč si mě v tělocviku prohlížíš?“ zeptala jsem se ho. Zrudnul.
„Neprohlížím, jen jsem se najednou podíval.“
„Yuusuke.“ Řekl Tsubaki a doplnil ho Azusa. „Je tady něco, co jsi nikomu neřekl!“
„Hej!“ začali se hádat.
Taťka šel pak s Miwou domů a já jsem byla v pokoji. Zapomněla jsem někde mobil. Asi byl v obýváku, tak jsem se tam vydala. Asi pět metrů před zábradlím jsem se zarazila. Zůstal tam Azusa, Tsubaki, Kaname a Subaru. Ještě popíjeli a povídali si.
„Tak co říkáš na naši malou sestřičku?“ ptal se Tsubaki.
„Co?“ odpověděl Subaru.
„Neříkej, že se ti nelíbí. Červenáš se.“
„Ne. A stejně. Bylo to lepší, když tu nebyla.“ Nadzvedla jsem obočí. „Takhle tu nemůžeme chodit jako dřív. Musím si dávat pozor na pusu a nesmím jít ven z pokoje jen ve spodním prádle. Bez ní to bylo lepší. A ty historky. Dovedete si představit, že nám to tu podpálí?“ Tak to mě bolelo.
„Je živější, ale super. Tak co kdybys nám řekl pravdu.“
„To byla. Co víc byste chtěli?“
Otočila jsem se a šla do pokoje. Možná, že zaslechli moje kroky. To je fuk. Vykašlala jsem se na mobil a šla ven vymlátit si vztek.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
