3. Kapitola

 Bylo ráno a někdo mi mlátil na dveře.

„Emo! Vstávej! Slyší?! Proč se zamykáš?! Otevři!“ Otec!

„Rintarou, tak ji nech. Je mladá.“

„Jo tati! Jsem mladá.“ Křikla jsem na něj a začala se smát. Pak jsem šla otevřít dveře.

„Proč se zamykáš? Co kdyby se ti něco stalo.“

„Ty dveře se spíš nějak sekly. Asi jsem je zabouchla.“

„Nemáš dělat náhodou dort pro Subara?“

„Jo. A?“

„Tady máš věci, které ti chyběly. Ukyou nám volal, tak jsme to nakoupili.“

„To je super, ale proč jsi to nenechal v kuchyni? Jinak, ahoj Miwo, ještě jsem tě nestihla pozdravit.“ Usmála jsem se.

„To nic, ale skus mi začít říkat mami.“

„Snad si na to časem zvyknu mami. Hned se do toho dortu dám, jen se obleču.“

„Ne, ne, ne. Nestíháš, už je deset hodin a ty nemáš nic uděláno.“ Řekl taťka a tahal mě do kuchyně.

„Ale, já jsem jen v tílku a kalhotkách a rozcuchaná!“ tomu to ale bylo jedno. Ty kalhotky byly naštěstí keťáskové, takže to nebylo tak poznat. Cítila jsem se trapně, ale Miwa se jen smála. „Tatí!“

„Klid, jsou to tví bratři, určitě tě někdy uvidí i v horším stavu.“ Dotáhl mě přes obývák, kde seděli Azusa s Tsubakim a Iorim a něco tam vyráběli. Proboha! Může to být horší?!

„Jsi šílenec. Miwo, pokud můžeš tak utíkej, dokud to jde.“ Řekla jsem ji, ale ta se začala zase smát. Dotáhl mě do kuchyně a tam Byl Ukyou s Kanamem. Zrudla jsem vzteky. „Vidíš?! Před mnichem jsem v takovém oblečení, a co má cudnost?!“ křikla jsem. Kaname se jen usmál.

„Ale sluší ti to.“

„Vidíš, mnichovi to nevadí.“

„Jsi naprostý šílenec. Fajn, jdu dělat dort a vy zmizte!“ Tak mě poslechli.

  Začala jsem s krémem a vyndala si upečené těsto. Dala jsem světlé a nugátový krém. Pak na to tmavé a kokosový krém. A takhle se to střídalo. Pak jsem se rychle zašla převléknout a vzala si mobil, abych si mohla pustit písničky. V kuchyni jsem potom našla nějakého kluka, který mi jedl krém.

„Jedeš! To je na dort.“

„Stejně je to nic moc. Radši jsme mu měli objednat.“

„Fuuto, že. Jsi až moc zvyklý, že většinu práce odvede někdo jiný. Kdybys to měl péct ty, rychle bys skončil s takovým komentováním.“

„Máš hezký účes onee-san.“

„Takový ty nikdy mít nebudeš.“ Přešla jsem k nugátovému krému a natírala s ním dort. Fuuto mě pozoroval. Pak přišel Tsubaki.

„A, takže našeho Fuuta už znáš.“ Usmál se.

„Samozřejmě. Kdo by neznal slavného idola a lamače dívčích srdcí.“

„Chtěla bys autogram?“

„Ne. Tvůj podpis si klidně udělám sama.“ Řekla jsem a soustředila se na natírání dortu. Tsubaki se smál.

„Super! To vypadá úžasně sestři!“ pochválil mě Tsubaki.

„Jestli někdo chce nugátový krém, tak si ho můžete vzít.“ Řekla jsem a vzala zbytek kokosového. „Kolik, že má Subaru?“

„Dvacet.“ Řekl Tsubaki s plnou pusou krému. Pak šel i s Fuutem pryč. Nakreslila jsem dvacítku a pak udělala pusinky kolem dortu. Nakonec jsem ho dozdobila stříbrnými a zlatými kuličkami z cukru a růžemi z marcipánu. Miwa je vybrala dobře, vypadaly nádherně. Byly modré a fialové, takže takyneobvyklé. Pak už jsem dala jen kolem do kola svíčky.

„Jak je na tom kuchyň?“ přišel otec.

„Lépe než tvé mozkové buňky.“

„Zase jsi byla v noci venku?“ zamračil se. O upírech nevěděl.

„Ne, kreslila jsem.“ Odešla jsem se znovu převléct do něčeho slavnostnějšího. Byly to šaty na ramínkách a legíny po kolena. Někdo mi zaklepal na dveře. „Ano?“

„Mohu to udělat vlasy?“

„Oh! Louisi, myslím, že ti budu moc vděčná.“ Louis se pustil do práce. Udělal mi lesklé lokny a vzadu sepnul. Jeho pohyby byly naprosto profesionální. „Máš s tím zkušenosti?“

„Jsem kadeřník.“

„Aha.“ Usmála jsem se do zrcadla. Pak jsme se všichni sešli v obýváku u stolu. Ukyou ještě něco dodělával, ale pak přinesl dort z lednice a položil ho na stůl. Všem se moc líbil.

„Super! To jsi dělala skutečně sama onee-san?“ řekl Wataru.

„Jo.“ Umála jsem se na něj. Pak jsme všichni najednou popřáli Subarovi.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.