2. Kapitola

„Ta švihlá veverka, kam zmizela?“ řekla jsem hysterickým hlasem. Nechtěla jsem, aby Juli něco vyvedl. Vyběhla jsem z pokoje a běhala po místnostech. Možná jsem i potkávala bratry, ale nevšimla jsem si jich. Měla jsem jediný cíl. Najít Juliho dříve, než něco vyvede. Pakjsem vešla do místnosti, ze které vedly schody do obýváku. Místnost byla otevřená a bylo tam jen zábradlí, aby někdo nespadl. Na gauči naproti mně dole seděli další bratři a koukali na mě, co to vyvádím.

  Já jsem zase viděla Juliho, jak šplhá po zácloně a má něco v puse. Pak to vyplivl a trefil blonďáka, s nějakým rouchem na sobě, do hlavy ořechem.

„Juli!“ křikla jsem. Všiml si mě a začal utíkat pryč. Skočila jsem přes zábradlí dolů do obýváku. Tam na mě jen zírali.

„Sestři!“

  Běžela jsem za Julim a nevšímala si toho. Oběhli jsme celý barák, dokonce i kuchyň. Tam jsem křičela, že tu zatracenou veverku vykuchám a vzala jsem si i nůž. Nebyl by mi ale v běhu moc platný, tak jsem ho položila a následovala Juliho na zahradu. Masaomi na mě koukal, jak na blázna.

  Na zahradě jsem se málem srazila s nějakým dalším bratrem, nebo možná zahradníkem. Juli vylezl na sakuru. Vydrápala jsem se tam za ním a chytla ho. Neměl totiž kam utéct. Slezla jsem s ním dolů a opřela se o strom.

„Tak večerní rozcvička by byla za mnou.“

„Zlepšila jsi se.“ Řekl Juli.

„Ahoj, já jsem Iori.“ Představil se mi zahradník/bratr.

„A-ahoj.“ Usmála jsem se. To byl teda trapas. Venku se objevili další bratři.

„Hej, co to tu je za rozruch?“ řekl rudovlasý kluk v mém věku. „Cože? Ty?“

„Yuusuke.“ Řekla jsem.

„Ne, to ne. Spolužačka nemůže být sourozenec.“

„No jo, jsi Asahina, mělo mě to napadnout.“

„Hej, Tsubaki, určitě jsi o tom Yuusukemu řekl?“ ptal se šedovlasého krátkovlasý blonďák.

„Možná jsem na to zapomněl.“ Řekl a začal se smát.

Přišel ke mně ten s brýlemi, který mě budil. Zvedl mě ze země a začal ostatní představovat. „Já jsem Azusa. Tamto je Tsubaki, blonďák je Ukyou, s rouchem Kaname, s culíkem Louis, tamto je Subaru a Masaomiho už s Wataruem znáš. Pak tu jsou další tři bratři. Dva žijí jinde a jeden je v práci. Fuuto, Hikaru a Natsume.“

Usmála jsem se. „Těší mě.“

  Tsubaki ke mně přišel a objal mě. „Jo mě taky.“ Ztuhla jsem. Nebyla jsem na něco takového zvyklá. Azusa to za mě vyřešil a praštil ho. Pak ke mně přišel Kaname a políbil mi ruku. „Kdybys chtěla slyšet nějaké modlitby, přijď za mnou.“ Mrkl na mě. Juliho jsem musela pevně držet, aby něco neproved. Iori mi dal květinu a Ukyou nás zavolal na večeři.

  Měli jsme kuřecí medailonky s rýží a různou zeleninou. Bylo to výtečné. Jestli tady budu takhle jíst, tak se za chvíli neunesu, přesto, že každou noc cvičím zabíjení upírů přímo na nich.

„Jsi dost rychlá. Sportuješ?“ ptal se Azusa.

„No, tak trochu. Dělám to jen pro radost.“

„Máš talent.“ Jo, přece se nemůžu nechat zabít.

„To máte každý večer, takhle skvělé jídlo a obsluhu?“ zasmála jsem se.

„Ne, dnes je to výjmečně. Většinou se tady ani takhle všichni nesejdeme.“ Řekl Ukyo.

„Aha.“

„Ty ráda kreslíš?“ ptal se zase Louis.

„No, spíše jen kopíruju z netu.“

„Ale tohle je hodně dobré.“ Řekl a ukázal mé růže, které jsem kreslila, než jsem usnula.

„Kdes to vzal?“ vytřeštila jsem oči.

„Když jsi vyletěla za svou veverkou, spadlo to na zem.“ Jen to dořekl, začal to ukazovat ostatním bratrům.

„Určitě půjdeš na uměleckou školu, že jo onee-san.“ Křikl Wataru.

„No, ještě to není hotové.“ Usmál jsem se. „Ale na uměleckou školu nemířím.“

„A kam máš teda namířeno?“ zeptal se Tsubaki.

„Ja-“ uvědomila jsem si, že brzo už půjdu na vysokou. A ještě jsem se ani nerozhodla na jakou. „No, já vlastně nevím. Je to ještě daleko, tak jsem nad tím nepřemýšlela.“

„To je smutné, mít sedmnáct a nemít plány do života.“ 5ekl Iori. Já mám plán. Zabíjet upíry, dokud oni nezabijou mě. Můj problém je vyřešen.

„No, určitě na něco časem příjdu. A co ty Yuusuke?“

„Hm? Já, vlastně taky ještě nevím, co bych dělal.“

„No, tak to se budu muset za vás oba pomodlit.“ Řekl Kaname. „ Mimochodem, kde máš veverku?“ řekl a zaslechli jsme nějaký kravál ze shora. Můj pokoj je celkem daleko, takže Juli se dostal ven.

„Myslela jsem, že v pokoji, ale asi se dostal ven.“ Zasmála jsem se. „Asi se na něj raději půjdu kouknout. Je trochu nervózní v novém prostředí.“ Vstala jsem a nemusela chodit daleko, Juli byl hned za mnou. Skočil mi na obličej, ale stihla jsem se sklonit. Přeletěl a dopadl na stůl. Chtěl skočit znovu, ale rozptýlily ho oříšky, které byly taky na stole, a pustil se do nich.

„No jo, já zapomněla, žes nejedl.“ Nechala jsem ho tak a pomohla Ukyovi a nádobím. Odnesli jsme ho a já začala pomývat. Ukyo něco chystal.

„Říkal jsi, že takovou večeři máte jen výjmečně, ale když vidím, co chystáš na zítra, pochybuju, že to sníme ve dvojku.“

„Oh!“ usmál se. „Zítra Subaru slaví narozeniny.“

„Takže bude oslava?“

„Jo, víš, mohl bych tě požádat o laskavost?“

„Samozřejmě. Potřebuješ pomoct?“

„No, mohla bys upéct dort?“

„Jo. Máš všechno, co je potřeba a recept?“

„No, to nevím. Původně jsem myslel, že ho koupím, ale když jsi tu, tak jsem myslel, že bys …“

„Jo. Kouknu se na internet a uvidíme.“ Usmála jsem se.

„Víš, to by klidně stačilo až zítra. Je už sedm hodin.“

„A zítra sobota, takže mám volno. Zítra se bude dělat taky, ale je lepší, když to udělám dneska a zítra ho už jen ozdobím.“  Usmála jsem se. Ukyou utíral nádobí, a já jsem hledala na internetu recept. Pak jsem našla i nějaký s nugátovým krémem, tak jsem se do něj pustila. Bylo to jemné piškotové těsto. Udělala jsem celkem pět těst a každé pekla zvlášť. Tři byly světlé a dvě tmavé. Pak jsem je nějak s Ukyem naskládala do lednice a pustila jsem se do krému. Jeden kokosový a jeden nugátový. Do něj jsem ale potřebovala nugátovou čokoládu, takže ho budu taky dodělávat zítra.

  Skončila jsem asi o půl desáté. Rychle jsem umyla nádobí a spěchala do pokoje. Vlastně jsem si dvakrát spletla dveře, ale nakonec jsem ty své našla. Převlékla jsem se a vyskočila oknem. Měla jsem s sebou dva kolíky. Běžela jsem do ulic a měla štěstí.

  Narazila jsem na upíra, který se chystal vysát mladou dívku. Odkopla jsem ho a pak mu třikrát vrazila pěstí do břicha. Trochu jsem ho žduchla a dala mu pěstí přes obličej. Narazil na stěnu. Než se vzpamatoval, měl v sobě kolík. Pak už jsem na žádného upíra nenarazila. Dívka byla v bezvědomí, tak jsem jí tam nechala. Určitě ji někdo najde a nebo se vzbudí a dojde domů.

  Obešla jsem ještě pár míst, ale nikde nikdo. Potkala jsem dalšího strážce, ale ten řekl, že to ohlídá, tak jsem šla domů. Zase jsem vlezla oknem. Byly už dvě hodiny ráno. Jaj! Zítřek bude těžký, protože přijde i táta. Zase do mě bude rýt a bude oslava, a já potřebuju být venku, protože bude sobota a to znamená více děcek v klubech a to vede k tomu, že upíři budou mít hostinu.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.