Angel or Demon? 2
Informace:
pokračování Angel or Demon?
Ps.: Gomene za chyby ><
Angel or Demon? - 2 díl
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Diana „sice to dost bolelo, ale teď už to bude bolet o dost míň“ řekla vlídně a pak se na mě usmála. „Na tady“ řekla a podala mi černé rukavice s mašličkou na zápěstí a bez prstů. „Děkuji“ vzala jsem si od ní rukavice a nasadila si je, jelikož neměli asi do půlky prsty, byli mi vidět černé nehty. To snad nevadí, no počkat! Od kdy mám černý nehty. Začala jsem si prohlížet obě ruce. „Hehe…to je normální. Ale musíš si dávat pozor, aby si ostatní dívky mysleli že je to jen obyčejný lak na nehty, a dávej si pozor, kde si ty rukavice sundáváš!“ řekla mi přísně, ale pak se zase zasmála. Její smích mě donutil taky se zasmát a i Marie se s námi zasmála. „Takže vy dvě“ pronesla už vážněji „sice bohem pohrdáme a nevěříme v něj, ale neznamená to, že doopravdy neexistuje! Existuje, ale mi nevěříme že jeho rozhodování je správné, lidé v něj věří a prosí ho o pomoc když se jim stane něco velice zlého a smutného, ale co on dělá, slyší to všechno a jen tak si tam nahoře sedí na zadku a přehlíží tomu. Rozkazuje nám a podobně, ale aby udělal i něco jiného, to ne!“ byla velice vážná a vypadala naštvaně. Diana souhlasně pokývla a pak řekla „Máte pravdu, víte, já jsem původem ze sirotčince, jednou mě a moji mladší sestřičku někdo unesl. Byla to dražba dětí, v ní prodali mě i ji nějakému muži, byli jsme zavřené v kleci jako zvířata, kolem nás bylo plno lidí v plesových oděvech a maskách. Pořád se smáli. Jako první vzali moji sestřičku a začali do ní bodat, vytahovali z ní kosti, všude byla krev. Volala o pomoc, ale nic. Když jí vrátili zpět do té klece za mnou, její poslední něžná a tak zoufalá slova byla ‚Nic jako bůh neexistuje…‘ po tom co to řekla, začala pomale zavírat oči a nakonec usnula navždy. Třásla jsem s ní, křičela na ní, ale už je neotevřela, bylo jí teprve 6, takže těm zraněním rychle podlehla. Od té doby jsem bohem pohrdala, nevěřila v něj. A teď jsem našla šanci jak se mu pomstít“ řekla a pohled zabodla do země. „To je mi moc líto…“ řekla jsem smutně a položila jí ruku na rameno. Marie se na ní lítostivě dívala, ale pak promluvila „Děvčata, možná to pro vás nebude zrovna příjemné, ale musíte při hodinách, na kterých se budete učit o bohu atd. dávat pozor a učit se to také, abych vás pak mohla lépe učit okultismu. Řekněte mi, kdy chcete naši první hodinu“ říkala nám. „I když bych ji chtěla, klidně už teď, nemůžu. Moje spolubydlící mě jistě hledá, co, kdybych ji měli zítra po vyučování?“ zeptala jsem se. „Dobře“ řekla už zase vesele Diana. „Takže, teď už můžete jít dívky“ řekla s úsměvem Marie.
Konečně jsem našla Natalii „Kde jsi byla? Všude jsem tě hledala“ řekla mi ustaraně „Promiň, trochu jsem se ztratila. Tak co? Našla jsi tělocvičnu?“ „Ano, je v přízemí směrem k západnímu křídlu. Co ty? Našla jsi knihovnu?“ „Ano, našla jsem ji. Je také v přízemí směrem k severnímu křídlu, má dvě patra, je obrovská. Trochu jsem si to tam prohlížela, víš a tak trochu jsem se mezi těmi regály s knihami ztratila“ trochu nervozně jsem se zasmála, Natalia se jen na mě usmála. „Tak pojďme natít tu jídelnu, hlavní halu už jsme viděli obě, ta je nejblíže k jížnímu křídlu“ „V tom případě hádám, že jídelna bude asi směrem k východnímu křídlu, takže k tomu našemu“ řekla jsem a zasmála se. „Tak myslím, že ji ani nemusíme hledat, pokud je tak blízko a pokud se budeme řídit tím davem, co jde na oběd, za tebou, tak tam určitě trefíme“ zasmála se a ukázala směrem za mě. Také jsem se zasmála. Zapojili jsme se do toho davu a šli jsme na oběd. Viděla jsem tam Dianu. Koukla na mě s prosbou ‚Dělej jako by, jsme se neznali‘ lehce jsem kývla, tak aby to nikdo jiný než ona neviděl. Konečně jsme s Natalii našli volná místa. Dělala jsem, že se modlím. V této škole nám chtěli dát trochu svobodu a tak nás nenutili se před jídlem hromadně modlit. Začala jsem jíst. Najednou se mě Natalia zeptala „Kdy sis stihla nalakovat nehty? Jsem si jistá, že jsi je předtím, než jsi odešla, nalakované neměla a vlastně neměla jsi ani ty rukavice.“ Říkala tázavě, trochu jsem znervozněla „Cože? Ale prosím tě, jen jsi si, toho nevšila. Ty nehty už jsem nalakované měla, ale ty rukavice jsem si vzala těsně předtím, než jsme odešli.“ Trochu nervozně jsem se zasmála a mávla rukou „Vážně?“ „Ano, ano, lhát je malý hřích, ale vážný a já bych ti lhát nedokázala“ řekla jsem jí, abych jí ujistila. „Dobře tedy, nejspíš máš pravdu, jen jsem byla moc unavená na to, abych si toho všimla. Promiň.“ „Neomlouvej se, nic jsi neudělala. To je v pořádku, obě jsme byli z toho hledání pokoje a pak jeho uklízení tolik unavené, je to úplně normální, že jsi, si toho nevšimla“ říkala jsem jí vlídně s úsměvem. Nakonec se na mě taky jen usmála, posadila se naproti mně, pomodlila se a taky začala jíst. Když bylo po obědě, šli jsme zpět do našeho pokoje. Natalia si okamžitě lehla na postel. Já udělala totéž, ale nejdřív jsem si z pracovního stolu vzala knihu. Svalila jsem se do hebkých přikrývek a polštářů a otevřela knížku. „Rosemarry?“ „Ano?“ „Proč si teď ty rukavice?“ „Nechce se mi, je mi na ruce trochu zima“ „Hmm…“ zase jsem se ponořila do knihy ale Natalia se pořád v té posteli neklidně vrtěla a ta postel pod jejím pohybem pak nepříjemně vrzala. Snažila jsem si toho nevšímat, ale nešlo to „Natalio děje se něco, že se pořád tak vrtíš v té posteli?“ „Heh… Ne, proč?“ „Já jen že ta postel dost vrže, když se na ní začneš moc převalovat.“ „Promiň, jsem trochu neklidná. Jsem jen nervozní z nového prostředí“ řekla a nevině se zasmála. Lehce si povzdechnu a zase se vrátím ke knize. Nakonec jsem u ní usnula.
Cítím, jak se mnou někdo lehce třese. „Vz“ „Vztá“ „Vztáv“ slyšela jsem začátky slova, ale konec ne „Vzávej!“ nakonec jsem se probudila, první co jsem viděla, byla Natalia a vypadala jako by se něco stalo. „Děje se něco?“ zeptala jsem se. „Ano, pokud si nepospíšíš, přijdeme pozdě na vyučování“ když to řekla, tak jsem už úplně probrala. Vyletěla jsem z postele rychlostí blesku a začala jsem se převlékat do školní uniformy. Popadla jsem tašku s učením a pak jsme s Natalii vyběhli z pokoje. „Kde máme třídu?“ zeptala jsem se „O patro níž, třetí dveře ze začátku“ odpověděla mi. Běželi jsme rychle, doběhli jsme do třídy jen tak tak. Jen pár vteřin potom co jsme doběhli, zazvonilo na hodinu. Spokojeně jsme se sesunuli do svých lavic a těžce oddychovali. Za chvíli pak přišla sestra Anna. „Dobré ráno děvčata“ „Dobré ráno sestro Anno!“ ozvalo se v odpověď na pozdrav sestry Anny. Vyučování začalo.
O sedm hodin později…
Když vyučování skončilo, ihned jsem s Natalii letěla do jídelny. Kvůli mně chudinka zmeškala snídani a já vlastně taky. Když bylo po obědě, utekla jsem Natalii do knihovny. Knihovny byla zase prázdná. Jen za pultem stála Marie a za ní seděla Diana „Dobré odpoledne Marie, Diano“ pozdravila jsem je obě. Diana se okamžitě rozzářila, rozběhla se proti mně a pověsila se mi na krk „Ahoj Rosemarry!“ řekla mi nadšeně. „Ahoj Diano.“ Řekla jsem jí a taky ji objala. „Dívky objímat se můžete potom“ řekla se smíchem Marie. „Tak teď pojďte za mnou, máme práci“ jen jsme se pustili, chytli za ruce a šli za ní. Samým nadšením jsem se až třásla a nebyla jsem jediná i Diana byla úplně natěšená. Marie otevřela nijaký tajný vchod, jen jsme ji následovali, vchod se za námi zavřel. Vedla nás temnou chodbou, když jsme z ní vyšli, objevili jsme se v nějaké kryptě. Byli tam dvě lavice a jeden učitelský stůl, skříně a vlastně to vypadalo jako učebna černé magie, ale vždyť to taky byla, Ode dneška se já a Diana začneme učit. „Sedněte si“ přikázala nám Marie. Sedla jsem si do lavice nalevo a Diana do té napravo. „Sundejte si rukavice“ zase nám přikázala a sama udělala totéž.
Když jsme rukavice sundali, naše pentagramy se kdo ví proč, rozzářily. Ten Dianin byl jasně žlutý a zářil, jako když posvítíte na zlato. Ten Mariin zářil jasně červeně jako oheň a ten můj zářil temně fialově. Nezářili nějak silně jen tak lehce, skoro nenápadně. „Takže mám pro vás otázku… víte proč, se naše pentagramy rozzářili?“ Diana jen zavrtěla hlavou „Ty Rosemarry?“ chvíli jsme přemýšlela a pak mě to ťuklo „Protože jsme v místě, které je nějak spojeno s podsvětím, jelikož jsou naše pentagramy dílem pekelným, měli by reagovat na místo které je, i když třeba že jen lehce, spojeno s podsvětím.“ Odpověděla jsem a doufala jsem, že to bude dobře. „Správně“ prohlásila Marie a Diana se na mě jen uznale podívala „Máš pravdu, naše pentagramy zareagovali takto, jelikož jsme na místě úzce spojeném s podsvětím, jak říkáš. Jak jsi k tomu přešla?“ zeptala se mě Marie „No… říkala jsi, že já i Diana jsme zpodobnění hříchu a kde se hřích dokáže ocenit? V podsvětí a naše pentagramy jsou znamením podsvětí a to co je nějakým způsobem spojeno s podsvětím, a nebo je přímo jeho součástí, zareaguje, když se ocitne namístě spojené s podsvětím.“ „Hmm…. Vidím, že tohle bylo vlastně úplně lehké“ řekla Diana a usmála se na mě. Bavilo mě se učit společně s Dianou. Marie nám pak vysvětlovala vznik pentagramů. „Takže jak takový pentagram vznikl a jak vzniká… Pentagram je závaznou značkou s podsvětím, ale také může být znamením kontraktu nějakého smrtelníka s démonem. My máme naše pentagramy ve smyslu takovém, že jsou značkou podsvětí, a když už uzavřeme kontrakt s démonem a budeme mít pentagram dřív, než smlouvu uzavřeme, tak jen pentagram dostane větší význam a dostane i větší sílu, než má takový obyčejný. Takto by se dal popsat, jak vzniká pentagram a teď se dostaneme k tomu, jak vznikl.“ Poslouchali jsme pozorně její výklad „Kdysi dávno… když vzniklo podsvětí, začali být lidé hříšní. To vyrovnalo i spor mezi nebem a podsvětím. Lidé začali hřešit a upsávat se stvořením pekelným. Ale aby bylo vidět, že se někdo upsal, potřebovali znamení. A tak pekelní tvorové dávali lidem jejich značky, ale aby to nemělo tak chabí název, lidé to nazvali pentagram, protože tyto pentagramy byli pěticípé hvězdy kreslené jedním tahem, ale nemusí to nutně tak být, jak je vidět u Diany, v kruhu. Každý cíp hvězdy zobrazuje jeden živel, jejich pět a proto i pět živlů- voda, oheň, vzduch, země a poslední je vesmír, což není živel, ale představuje život, jméno pentagram je odvozené od řeckého penta, nebo-li pět.“ Na lavici jsme měli připravené sešity a psací potřeby, všechno co říkala, jsme si pozorně zapisovali. Uběhla hodina a dala nám přestávku, povídala jsem si s Dianu a pak když už uběhla stanovená doba zase jsme se učili.
Vyučování nám skončilo ve tři odpoledně, trvalo čtyři hodiny. Ve čtyři ráno vstáváme, pak se učíme i se zbytkem školy a končíme v jedenáct a dohromady s touhle výukou budeme já a Diana končit každý den ve tři hodiny odpoledne. Těsně předtím než jsme odešli, nám Marie dala aktovky a řekla „Připravila jsem vám do nich učebnice a sešity, no vlastně všechno co potřebujete, být vámi se teď někam schovám a učím se“ trochu zahraně zděšeně jsme se po sobě koukli a pak se na sebe ušklíbli. Odešli jsme stejnou cestou, jako jsme přišli, nenápadně jsme se dostali do školního parku. Sedli jsme si do altánku a vytáhli z aktovek učebnice. „Nehrozí, že nás tady někdo najde?“ zeptala jsem se trochu zděšeně Diany „Ne, nemělo by, do tohohle parku nikdo moc často nechodí, vlastně nikdy sem nikdo nechodí, ale i tak ho udržují v perfektním stavu jako by byl každý den hojně navštěvován.“ řekla mi a pak zase pokračovala „Být tebou radši se přestanu strachovat a radši se začnu učit, nevíme, kdy nás někdo může vyrušit, když si nás všimne.“ řekla a začala listovat učebnicí, já jsem udělala totéž. Už jsme se učili hodinu. „Rosemarry!“ ten hlas co na mě volal?! To je hlas Natalie. Podívala jsem se od knihy a zahlédla rychle se přibližující postavu. Já i Diana jsme rychle začali uklízet knihy a nasazovat naše rukavice. „C-co se děje Natalio?“ zeptala jsem se a aktovku hodila vedle sebe. „Kde jsi byla, nemohla jsem tě najít a- kdo to je?“ říkala mi a pak se zasekla. Podívala se na mě tázavě a ukázala na Dianu. „Já jsem její nová kamarádka, asi před třemi hodinami jsme se seznámili, jsem tu už druhým rokem a tak jsem se jí nabídla, že jí to tu ukážu. Jmenuju se Diana Stevens z východního křídla“ „My jsme taky z východního křídla“ zvolala nadšeně Natalia „Já jsem Natalia Alexandra Twining“ řekla jí a natahovala k ní ruku. Diana jí chytla a zatřásla s ní „Oh… my jsme vlastně taky ve stejném křídle“ dodala jí ještě. Diana se na mě tázavě podívala a já jen pokrčila rameny.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
