Noční strážkyně
Informace:
Tohle je povídka na Brothers conflict, protože se mi nelíbí, jak je Ema opatrná a příliš dětská. Rozhodla jsem se tedy udělat její osobnost více zajímavou.
1. Kapitola
Proboha. A je to tu. Mám se seznámit se svými novými bratry. Můj otec Hinata Rintarou se totiž rozhodl znovu oženit. Nechtěla jsem mu a jeho snoubence Asahině Miwě překážet, tak jsem svolila s jejím návrhem, že se přestěhuju k jejím synům a mým budoucím bratrům. Alespoň nebudu tak moc pod jeho dohledem a budu se moct soustředit na svou noční práci. Chráním totiž město před upíry, kteří klesli na úroveň krvelačnosti. Nejsem sama, ale je to fuška a mám díky tomu trochu problémy.
Vlastně na to, že jsem strážkyně, tak nejsem nijak odvážná. Mám strach se s někým seznamovat. A když to má být třináct kluků najednou, raději bych si to rozdala se třinácti upíry. Už jsem byla v tramvaji s kufříkem a svou veverkou Julim. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale moc mi to nepomáhalo. Stále jsem si říkala, že stačí, když budu přirozená a kdyby stála řeč, vymluvím se n to, že jsem unavená. To mi spolknou, protože to byla pravda a mé tmavé kruhy pod očima to dokazovaly. Na nohou jsem se držela jen proto, že jsem vypila tři kafe.
„A pamatuj!“ říkal mi Juli. Ano, já s ním mluvím. Rozumím tomu, co říká a není to divné. V mém životě jsou daleko divnější věci. „Oni jsou stejné bestie, jako ti upíři, musíš se před nimi mít na pozoru! Jsou jako šelmy, půjdou po tobě. Co si to tvůj otec myslí, takhle tě tam poslat? Musíme bojovat, nevzdáme se?“
„Juli! Nebudeme s nimi bojovat. Jsou to mí budoucí bratři! A bydlet s nimi jsem se rozhodla sama. Nikdo mě nenutil. Oni mi jen dali takový návrh a bude to lepší i kvůli mým průserům. Nezapomeň na mé noční povinnosti!“
„Hm.“ Řekl.
Vystoupila jsem z tramvaje. Nesla jsem si kufřík, ve kterém jsem měla své učení a hygienické potřeby, což samozřejmě zahrnuje i líčení. Nechtěla jsem to posílat stěhovákem.
Podle adresy jsem našla dům. Ne! To nebyl dům, ale vila! U vrat někdo stál a bral poslední bednu od stěhováka. Ten pak odjel. Přiběhla jsem k vrátkům a všimla si, že tam je i malý klučina.
„Ahoj, jsem Hinata Ema, těší mě.“ Usmála jsem se.
„Onee-san, vítej!“ křikl na mě písklavým hlasem klučina.
„Těší mě. Přišla jsi brzo. Tohle je Wataru a já jsem Masaomi. Později ti představím i ostatní.“
„Ah, děkuji.“
„Nemáš zač, jsi nervózní? Pojď, odnesu tu bednu k tobě do pokoje a ty si můžeš vybalit, než ostatní přijdou.“
„Děkuji. No nejsem nejlepší náladě, poslední dobou moc nespím.“ Usmála jsem se. Poslední dobou? Já vlastně nespím celou noc poslední dva roky. Málokdy se stane, že jsou upíři v klidu a žádného nikde nečapnu.
„Jak to?“
„No, někdy špatné sny a někdy jsem příliš zabraná do práce.“
„Práce? Máš nějakou brigádu?“ zamračil se. Jaj! Kéžby to byla brigáda, za kterou bych dostala zaplaceno.
„Ne, jen se moc zaberu do svého kreslení.“
„Maluješ?“
„Jen tak, když je nálada, není to nic extra. Většinou to maluju podle instrukcí na netu.“ Řekla jsem a naprosto zapomněla vnímat, kudy jdeme. Vešli jsme a pak šli k výtahu, ale nemám tušení, kterým směrem. Vážně si potřebuju odpočinout.
„Tak tady je tvůj pokoj.“ Řekl a podal mi klíče. „Kdybys něco potřebovala, tak určitě na někoho z nás narazíš. Večeře je v šest. Kdybys chtěla poznat ostatní, tak na ně určitě narazíš v obýváku. Dvakrát zahneš doprava a pak rovně. Řeknu jim, aby ti zatím udělali plánek, aby ses tu neztratila.“
„Jo, moc děkuju. “ usmála jsem se znovu. Za chvíli budu mít s takovou vytahaný obličej. „Stejně asi budu spát, protože jsem naspala jen čtyři hodiny. Tak mě když tak vzbuďte. Budík to mnohdy nedokáže.“
„Slyšel jsem, že často zaspáváš.“
„Mluvil jsi s mým tátou?“
„Jo.“ Usmál se.
„Víš, má tendenci vše zveličovat.“
„Přinejhorším ti necháme tvou porci v troubě.“ Zasmál se a odešel.
Nechala jsem dveře pootevřené, aby se tu dostali, kdybych usnula. Zatím jsem si vytáhla náčrtník a kreslila růže. K tomu jsem si pustila písničky. Dala jsem si to do sluchátek na plné pecky a nevěděla o okolním světě. Aspoň jsem nemusela být v nervách, kvůli seznámení s ostatními bratry. Vždycky se totiž nějak ztrapním. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím, co se mi stane dnes.
U toho malování jsem skutečně usla. Ještě, že jsem to malovala na posteli. Kdybych usnula za stolem, už bych se potom asi nepohla. Díky bohu, žádný sen jsem neměla.
Někdo se mnou jemně třásl. Chtěl mě vzbudit, ale já jsem ještě chtěla spát. Ignorovala jsem to a jen se převalila.
„Sestři, probuď se, je večeře.“
„Ne, já chci spát, ještě minutku.“ Mručela jsem.
„To už říkáš asi po páté.“ Řekl mi hlas. Trochu mě to probralo.
„To už uběhlo pět minut?“ ptala jsem se rozespale.
„Uteklo více, jak pět minut.“
„Tak ještě minutku.“ Začala jsem šmátrat po polštáři. Otevřela jsem oči a prudce si sedla.
„Kde je Juli?“
„Kdo?“ zeptal se modrovlásek brýlemi.
„Ta švihlá veverka, kam zmizela?“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
