2. Kapitola

„Ichiru?“ probudila jsem se. Nevěděla jsem, kde mě odnesl ani, že jsem usnula. Byla jsem naprosto mimo. Neměla jsem tušení co je za den a nebo jaké je datum. Jako bych byla mimo realitu.

„Jsem tady.“ Řekl, ale neviděla jsem ho.

„Kde to jsme?“

„V horách, tady tě nebudou hledat.“

„Ten řád?“

„Ne jen řád. Ten chlap nebyl z řádu.“

„Jak to sakra víš?“

„V řádu jsou nejlepší zabijáci. Nikdy jsi o něm neslyšela?“

„Ne.“

„Ten chlap, který podřízl tvou imitaci, neměl tušení, že to je iluze. Byl to amatér.“

„Sakra. Takže po mě jde více lidí?“

„Na to se ptáš mě? To bys měla vědět ty. Ale nejspíš jo. Můžeš se hýbat?“

„Jo. Díky tvému ošetření jsem už v pořádku. Jsou to jen povrchová zranění, za chvíli zmizí.“

„Fajn. V tom případě jdu.“

„Kam?“ řekla jsem vystrašeně.

„Provést pár naschválu lovcům.“ Přiblížil se ke mně. Viděla jsem jen jeho siluetu, protože byla tma. Ani nerozdělal oheň.

„To mě tu necháš?“

„Oblečení máš metr napravo od sebe. Vedle něj i zbraně. Nejsi hloupá, měla bys být schopná se odtud dostat sama.“

„Ichiru –“ začaly mi téct slzy.

„Šššš.“ Snažil se mě uklidnit. Přišel ke mně a klek si přede mě. Dal mi ruku na tvář.

„Dám ti poslední radu. Teď jsi na světě sama, nečekej ničí pomoc ani ochranu. Nechoď za svými přátely, protože nemáš tušení, kdo všechno se tě snaží zabít a oni, i kdyby tě chtěli ochránit, mohli by tě nevědomky poslat na smrt. Pohybuj se jen v noci a přes den se schovávej. Nezůstávej na jednom místě déle, než je nutné. Před nepřáteli raději uteč, protože teď proti tobě nestojí jen jeden. Stojí proti tobě celý svět. Všichni tě obelhávali i tvá organizace. Jsi upíří princezna a Shizuka nebyla jediná, která chtěla válku. Nezapomínej, že tady jsou i jiné upírky, které by po tvé smrti nastoupily na trůn a zaujaly místo vedle Kanameho.“

„Od koho se dozvěděli o mně? Já jsem to nikomu neříkala.“

„Kaname se o tebe příliš stará. Snažil se zničit záznamy, ale když sis vzpomněla, objevily se další. Buď při svém pátrání opatrná. Neukazuj svou tvář ani sílu pokud to nebude nutné.“ Řekl a pohladil mě po tváři. Pak mě dlouze políbil na čelo a zmizel.

  Mi tekly slzy a klepaly se ruce. Nevěděla jsem ani kde začít. Kdysi se vždy objevil někdo, kdo mě dostal z té samoty a teď jsem sama a nikdo nepřijde na pomoc. Kdyby ano, stejně bych musela odmítnout. Ichiru má pravdu, pokud upíři vědí, že jsem princezna, budou se mě snažit zabít. Jsem člověk, takže pro mě neplatí jejich zákony.

  Organizce jen využívala mé schopnosti. Proč by mě ale chtěli zabít? Nedala jsem jim žádný důvod. A pak jsou tady vězni. Ten útok byl amatérský. Možná se mi chtěl pomstít bratr Ohnivé dýky, nebo jak si to říkal ten magor, který všechno podpaloval.

  Ichiru. Proč jsi odešel? Proč jsi mi vlastně pomohl? Co máš v úmyslu?

  Myšlenky se mi honily hlavou. Natáhla jsem se pro oblečení a nahmatala jsem na něm kámen. Vpustila jsem do něj trošku energie a on se rozsvítil. Oblékla jsem si volnou, nařasenou černou košilku a přes ní jsem si navlékla korzet. Navlékla jsem si i černé úplé kalhoty a nazula úzké kožené boty, které mi sahaly po lýtka. Byly hodně pohodlné a seděly mi přesně na nohu. Oblékla jsem si kabát, který byl hodně podobný tomu Ichirovému, a rukavice bez špiček prstů. Jedno Ichirovi neupřu, a to, že dokázal vybrat oblečení, které mi perfektně sedne. No jak by ne, když znal mé míry.

  Zase jsem v sobě pocítila hněv. Možná je dobře, že mě nechal tak. Pořád jsem si to opakovala, abych zastínila strach. Přešla jsem ke zbraním. Byly tam mé dvě dýky, katana a devítka. Trošku mi vadilo, že u sebe mám jen křišťál, ten mi totiž moc nepomůže, když budu chtít užívat magii.

  Začala jsem přemýšlet, kudy ven. Pak jsem se rozhodla jít směrem, kudy odcházel Ichiru. Doufala jsem, že narazím na nějaký chodník anebo, že dojdu k nějaké vesnici.

  Nakonec jsem došla zpátky k městu, odkud jsme s Ichirem utekli. Musela jsem si najít úkryt, protože se mělo brzy rozednít. Nakonec jsme musela den přečkat v kanále. No, může se slavná princezna ještě více ponížit?

  Druhý večer jsem zašla do jednoho klubu. Byli tam samí divní lidi, alespoň jsem tam nijak nevynikala. Vlezla jsem si do rohu. Stále jsem měla nasazenou přes hlavu kapuci. Hledala jsem nějakou krysu, která prodává informace. Přes ohlušující hudbu jsem zaslechla, jak se nějaká parta baví o muži jménem Hisoka.

„Tak kde ksakru je!“ křičel muž.

„Klid Kohaku, určitě příjde.“

Přešla jsem blíže, abych slyšela.

„A to tu mám čekat do soudného dne? Co je tak těžkého na tom zjistit, kde se sakra ukrývá ten kretén, co mi ojel holku!“

„No, my ho taky nenašli.“

„Drž hubu nebo po ní dostaneš. On je informátor, měl by to vědět.“

Sledovala jsem tu skupinku. Ten sprosťák byl určitě jejich vůdce, protože si od něj ostatní udržovali odstup. Měl blonďaté vlasy a čtyři kroužkové náušnice uchu. Všimla jsem si, že se k němu někdo blíží.

„A taky že to vím.“

„Rei.“ Usmál se blonďák, pak ho čapl pod krkem a začal mluvit skrz zuby. „Kde ses ksakru flákal?!“

„No, byl menší problém se tady dostat, protože jak víš, autobusy v tuto hodinu nejezdí.“ Usmál se a blonďák ho pustil. „Je se skupinkou dealerů za městem.“

„Kde přesně.“

„Zaplať.“

Blonďák neochotně vytáhl balíček a vysypal ho Reiovi do ruky. Byly to šperky.

„Jsou u hřbitova a jsou rádi, že tam vůbec došli. A vaše malá Reny tam je s nimi.“

  Jen to dořekl, celá skupinka vyběhla z klubu. Rei šel na opačnou stranu. Počkala jsem si na něj a pak ho sledovala ven. Šla jsem tak za ním asi dvě ulice, než si uvědomil, že něco nesedí. Rozutíkal se, jenže já byla rychlejší. Podrazila jsem mu nohy a zatáhla do opuštěné uličky. Dala jsem mu dýku na krk.

„Co víš o princezně upírů?“

„Nic, zadarmo ani ránu.“ Odpověděl.

„Já je zadarmo rozdávám.“ Řekla jsem a dala mu pěstí. Skácel se na zem. Vzala jsem mu balíček a prohrabovala se šperky. Vzala jsem nějaký prsten a držela ho nad kanálem. „Tak znovu. Komu jsi prodal informace o princezně upírů?“

„Né! Nedělej to.“ Klekl si přede mně. „Jeden chlápek za mnou přišel. Chtěl informace a Yuki Cross.“

„Jaký chlápek?“

„To nevím, byl maskovaný.“ Tato odpověď mě neuspokojila a prsten letěl dolů. „Ne!“ křikl.

„Ano, a jako další poletí brož.“ Upustila jsem ji tam a brala do ruky náušnici.

„Vážně nevím, bylo to asi před týdnem. Měl hnědé vlasy a říkal, že se chce pomstít za svou lásku.“

„Děláš si ze mě srandu?!“

„Přísahám, že jsem nic víc neviděl, jen vlasy.“ Škemral.

„Co jsi mu řekl?“

„Vše co jsem zjistil. Je v organizaci Lovci zla a adoptivní dcera Crosse, který je bývalý lovce a teď vede nějakou střední školu. Potom jsem prohledal knihovnu lovců upírů a našel tam o ní záznamy a zjistil tak, že to je poslední dcera rodu Kuranů. Princezna Yuki Kuran.“

  Vhodila jsem tam i náušnice a náramek. „Né!“ křičel a chtěl se na mě vrhnout, ale tasila jsem dýku. Hned si to rozmyslel.

„Dobře, znám ji. Říká si Yuki Cross, ale to je vážně všechno co vím.“

„Díky bohu, že jsem na tvoje přísahy nevěřila. Ale přesto obdivuji, kolik jsi toho zjistil. Věřím ale, že jsi s tou informací o princezně byl u více lidí, nebo-li upírů.“ Řekla jsem a sundala si kapuci. „Jak vidím, tak ses i tady v té splaškové společnosti velmi dobře uchytil, Reiki-chan.“

Vykulil oči. „Yuki-senpai. Co to máš s obličejem?“

„Spadla jsem do mixéru a nějaký idiot tam, díky tvým informacím, přidal i pár aut. Kde jsi té osobě prodal informace?“

„Setkali jsme se ve vile. Je na okraji města.“

„A komu dalšímu?“

„To nevím, pak posílali své zástupce. Vím jen, že jeden měl zeleného čínského draka na prstenu.“ Zahodila jsem zbytek šperků a vyšla pomalým krokem k němu.

„Já-“ už to nedořekl. Setla jsem mu hlavu. Bylo by špatné, kdyby někomu vykvákal, že mi dal informace anebo, že mě viděl.

  Tak on dal informace řádu. Ichiru měl pravdu, nesmím nikomu věřit. Ani svým přátelům, jako byl Reiki. Byli jsme nejlepší přátele, a přesto byl schopen mě zaprodat. Slza mi stekla po tvíři. Ohlédla jsem se a nad kanálem se něco zalesklo. Zvedla jsem to. Byl to řetízek, který se zachytil o okraj. Byl tenký a stříbrný. Přívěsek byl stříbrný křížek, který byl uprostřed vykládaný tmavě fialovými kamínky a kolem fialových byly po stranách bílé. Vypadal krásně. Změnila jsem názor a pověsila si ho kolem krku. Nasadila jsem si kapuci a šla sehnat něco k snědku.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.