Anime World CZ/SK - Příběhy

Rodina

Jela jsem limuzínou dálnicí. Sledovala jsem jízdu z okýnka. Těšila jsem se na všechny, ale zároveň jsem byla nervózní. Nervozitou jsem si ani neodpočinula v autě, jak je mým zvykem. Po dlouhé jízdě jsme se blížili k obrovské vile. Zírala jsem na ni z okna. Byla jsem z toho celá paf. Limuzína projela bránou a zastavila na příjezdové cestě. Odpoutala jsem se a vystoupila z limuzíny ven. Deset lidí stálo venku před dveřmi, z toho dva jsem už znala. Mama a papa, kteří pomáhali s mojí výchovou a taky ovládat telepatii, kterou jsem dokázala ovládat už bravurně.

,,Janey, vítej mezi námi.’’ přivítala mě mama a objala mě. Papa mě taky přede všemi objal. Cítila jsem se nadmíru trapně. Jinak Janey mi takhle začala říkat mama, když jsem se k nim připojila.

,,Vítej na naší vile. Teď ti představím celou naší familii.’’ začal mluvit papa.

,,Toto je naše dcera Felicita, a naši synové, Nova, Pace, Debito, Luca, Dante, Jolly a Liberta.  A to je naše dcera Jane.’’ představil mi celou familii papa a pak celé familii mně.

,,Těší mě.’’ promluvila jsem po chvíli do ticha.

,,Buďte na ni hodní a dejte si pozor, umí ovládat telepatii a ráda čte lidem myšlenky.’’ varoval ostatní papa. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře.

,,Páni, to je úžasné.’’ ozval se blondáček. Jména ještě neznám, kromě Felicity. Jediná dívka, kterou jsem si snadno zapamatovala.

,,Teď si Janey jdi vybalit věci. Felicita ti ukáže, kde máš pokoj.’’ řekla mama a se svým manželem se vytratili ve vile. Chvíli jsem tam jen tak stála a nevěděla co mám říct. Číst myšlenky jsem si neodvažovala.

,,Tak pojď, odvedu tě tam.’’ řekla mile Felicita. Vzala jsem si své věci a šla za Felecitou.

,,Ukaž vezmu ti to.’’ ozval se mile brejlatý muž.

,,V pohodě, to zvládnu sama.’’ řekla jsem a své věci jsem si nesla sama.

 

Felicita mě odvedla do jednoho pokoje. Šlo se po točitých schodech nahoru asi do třetího patra. Otevřela dveře  a nechala mě projít.

,,To je tvůj pokoj.’’ řekla Felicita

,,Díky moc.’’ poděkovala jsem a vešla dál. Byl to velký útulný pokoj. Ne jako v tom domečku. Tam jsem taky měla svůj vlastní pokoj a útulný, ale hrozně maličkej.

,,Tak já půjdu a nechám tě v klidu vybalit si. Kdyby si něco potřebovala jsem hned na proti.’’ usmála s Felicita. Úsměv jsem jí oplatila a dala se do vybalování svých věcí. To jsem měla do půl hodiny hotové. Lehla jsem si na postel a zadívala se do stropu. V tom někdo zaklepal na dveře.

,,Dále.’’ ozvala jsem se. Vešel blonďáček.

,,Ahoj, mohu dál?’’ zeptal se mě

,,Jistě.’’ přikývla jsem. Blonďáček zavřel dveře a sedl si na volnou židli u stolu. Já si zase sedla na posteli. ,,Děje se něco?’’ zeptala jsem se ho.

,,Ne, nic...jen chci vědět, jako to je, umět telepatii. Hodně mě to zajímá.’’ přiznal se blonďáček. Podívala jsem se na něho.

,,Ze začátku to bylo strašné, co si pamatuju. Dralo mi to uši. Slyšet co si kdo myslí a myslím, že i lidem muselo lést na nervy to, co si myslím, zase já.’’ řekla jsem pravdu. ,,Ale co to umím ovládat, tak je to jen OK.’’ dodala jsem.

,,A co rodiče?’’ zeptal se mě blonďáček.

,,Promiň, o tom se bavit nechci.’’ přiznala jsem.

,,OK, promiň, že jsem tak zvídavý.’’ omluvil se blonďáček.

,,V pohodě. Třeba jednou ti to povím.’’ pousmála jsem se na něho.

,,Mohla by si číst mé myšlenky, prosím?’’ zeptal se blonďáček.

,,Vážně to tak chceš?’’ zeptala jsem se blonďáčka.

,,Ano, chci.’’ zajásal blonďáček.

,,Tak na něco mysli.’’ řekla jsem a měla jsem stále stejnou tvář.

,,Jane je pěkné jméno.’’ pomyslel si blonďáček. Trošku mi zrudly líce.

,,Jane je pěkné jméno.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Wow, tak to je úžasné.’’ žasl blonďáček.

,,Mohu se zeptat na jméno, prosím? Potrvá mi, než si to zapamatuju.’’ požádala jsem.

,,Liberto mé jméno.’’ pomyslel si blonďáček. ,,Zkus hádat.’’ řekl nahlas, jenže jen toto řekl, tak jsem si četla v jeho mysli, tak jsem to věděla.

,,Liberto.’’ řekla jsem a usmála jsem se.

,,Správně, je úžasné, jak to dokážeš.’’ žasl Liberto. ,,Mno nic, já půjdu a nechám tě tu osamotě.’’ dodal a vstal.

,,Ukážeš mi to tu?’’ požádala jsem ho o laskavost.

,,Rád.’’ usmál se Liberto a i já se postavila na nohy. Poté jsem vyšli z mého pokoje a oba jsme se vydali na cestu po vile.

 

Byli jsme skoro všude i na zahradě. Občas jsme někoho potkali, ale měli toho víc na práci, tak jsme se jen pozdravili a každý si šel po svých.

,,Tak to je vše. Teď mě omluv, musím něco zařizovat.’’ omluvil se Liberto a odešel. Nechal mě tam stát samotnou na zahradě. Sedla jsem si do altánku a začala jsem přemýšlet. Kromě Liberta jsem neznala nikoho. Jo ještě Felicitu, ale to je vše. V tom mi zazvonil mobil.

,,Jane?’’ představila jsem se. ,,Ano, hned tam budu.’’ řekla jsem do telefonu a vypnula hovor. Vstala jsem a šla jsem před vrata, kde na mě mělo čekat auto. Ta po chvíli přijelo a já si nasedla a jeli jsme na policejní stanici.

 

Přijeli jsme na policejní stanici. Řidič jen věděl, kde bydlím a kam mě má odvést, ale nic jiného nevěděl. A do telefonu mi to šéf nechtěl říct. Čekal na mě venku na parkovišti. Jak nás uviděl, hned mi otevřel dveře.

,,Janey, jsem moc rád, že si přijela, tak rychle.’’ objal mě komisař. Ano je to ten, co mi zachránil život, když mi byli tři roky. Ona s mama mi říkali Janey, jinak nikdo mi tak neříkal. Nevím jak ostatní mi budou říkat, ale slyším jak na Jane, tak i Janey.

,,V pořádku, stejně jsem neměla co na práci.’’ usmála jsem se na komisaře a taky jsem komisaře objala. ,,Tak jdeme?’’ zeptala jsem se. Komisař přikývl a vyrazili jsme na policejní stanici.

 

Díky mé schopnosti číst myšlenky, jsem se stala pomocnicí policie, při výslechu podezřelých, i těch, kteří utrpěli ujmu, protože by mohli přesto něco tajit,ale většinou se jednalo o podezřelé.

,,Je to pouhý zloděj, ale myslím si, že viděl vraždu i vraha, ale mlčí a tvrdí, že to není pravda, ale podle mě lže.’’ vysvětlil mi situaci komisař. ,,Stala se vražda jedné staré paní.’’ dodal, ale víc mi říct nemohl. Jen mi vždy řekl co se stalo a koho budou vyslýchat.

 

Přišli jsme do vyslýchací místnosti. Tam seděl bezdomovec, protože šíleně smrděl a měl roztrhané oblečení. Bylo mi ho líto.

,,Tak to je naše pomocná síla, Jane, Jane to je Danno.’’ představil nás. Oba jsme si podali ruce. Měl je špinavé, ale nevadilo mi to.

,,Docela mladá na vyšetřování.’’ usmál se Danno. ,,Ale kus ženský.’’ pomyslel si Danno, ale já si to přečetla. Trochu mi zrudly líce.

,,Tak začneme ne?’’ ozval se komisař. ,,Tak Danno, co si viděl v té ulici?’’ zeptal se Danna. Ten odvrátil zrak ode mne na komisař.

,,N...nic.’’ dostal ze sebe. ,,Nic neřeknu, on mě zabije.’’ pomyslel si a já si to přečetla v jeho myšlenkách. Všimla jsem si, že se začal celý třást. Něco jsem načmárala na kus papíru.

,,Mno tak Danno, to ti máme věřit, jo?’’ nevěřil Dannovi komisař.

,,Vopravdu.’’ řekl Danno. ,,Nic, neřeknu, nic neřeknu.’’ myslel si, a já i toto zapsala na list papíru a celou tu dobu jsem mlčela.

,,Dobrá...nechám vás tu osamotě.’’ řekl komisař, vstal a odešel.

,,Tak Danno, kdo by tě chtěl zabil?’’ zeptala jsem se ho. Danno vytřeštil oči.

,,N...nikdo.’’ dostal ze sebe. ,,Hiroki by mě zabil, to Hiroki zabil tu stařenku, hodnou dámu, ale to neřeknu. Nikdy to ze mně nedostanou.’’ myslel si Danno. Vše jsem zapsala. Poté jsem vstala.

,,Díky Danno, hodně si nám pomohl.’’ řekla jsem, zaklepala jsem na dveře, které se otevřely a vešel strážník a já šla za komisařem za sklo. Danno zíral na strážníka velice překvapeně. Nechápal co se to děje.

 

Podala jsem list papíru komisaři. Ten se na něj podíval a byl překvapenej.

,,Tak toto jsem nečekal.’’ řekl zamyšleně. ,,Díky Janey za pomoc.’’ poděkoval mi. ,,Hned tě zase zavezou zpátky domů.’’ řekl komisař a usmál se a rozcuchal mi vlasy. Nechala jsem to tak být a zazubila jsem se. Poté jsem šla na parkoviště, kde na mě čekal odvoz zpátky do mého nového domova.

 

Přijela jsem a před brankou na mě čekal muž, s páskou přes oko. Nemohla jsem si vzpomenout na jeho jméno.

,,Ahoj druhá bambíno, kde pak jsme byly?’’ zeptal se mě svým hlubokým hlasem. Zaskočil mě tím oslovením.

,,B...bambíno?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Ano, druhá bambína, první je Felicta.’’ zazubil se muž.

,,A tvé jméno, prosím?’’ požádala jsem ho.

,,Zkus hádat.’’ zazubil se na mě. ,,Určitě to neuhodne. Debita nepřichytračí.’’ myslel si muž. Já se taky zazubila.

,,Aha, tak Debito.’’ řekla jsem. Debitovi zkameněl úsměv.

,,Ty si mi četla myšlenky, co?’’ dostal ze sebe překvapeně.

,,Jup, když chci něco zjistit, vždy to zjistím.’’ zazubila jsem se.

,,Mno dobrá, tak pojďme.’’ řekl a usmál se.

,,Kam jdeme?’’ zeptala jsem se Debita.

,,Uvidíš, druhá bambíno.’’ uchechtl se Debito. Moc se mi slovo bambína nezamlouvalo, ale nechala jsem to být a šla jsem za Debitem.

 

Debito mě odvedl dozadu na zahradu. Tam byli všichni na stoupení. Liberta na jednom konci a Luca na druhém konci drželi transparent, který hlásal: ,,Vítej doma, Jane.’’.

,,Překvapení.’’ za jásali všichni.

,,Moc, děkuju.’’ dostala jsem ze sebe překvapeně. Toto jsem nečekala.

,,Teď si tě tu budeme všichni všímat a obskakovat tě.’’ oznámil mi Liberta a usmál se.

,,To nemusíte.’’ usmála jsem se. ,,Jinak vám všem děkuji.’’ poděkovala jsem.

,,Není zač.’’ řekli všichni sborově. Poté jsme si sedli ke stolu a dali se do jídla. Jídlo bylo vynikající. Byly kotletky. Pochutnala jsem  si výborně. Po jídle jsem měla telefonát.

,,Omluvte mě.’’ řekla jsem a šla jsem zvednout hovor stranou. ,,Ano?’’ ozvala jsem se do mobilu. ,,Dobře, v osm před brankou.’’ souhlasila jsem a típla hovor. Poté jsem si šla sednout k ostatním.

,,Kdo to byl?’’ zajímalo Liberta.

,,Nebuď drzí.’’ ozval se kluk s tmavšími vlasy. Hned jsem chtěla znát jeho jméno, ale nechtěla jsem se ptát přede všemi.

,,Práce.’’ oznámila jsem všem.

,,Jakou práci máš?’’ zajímala se Felicita.

,,Občas pracuju pro policii. Když někoho čapnou, nebo mají svědka, který nechce mluvit, tak si mě povolají a já čtu jejich myšlenky a dostanu z nich doznání a veškeré informace.’’ řekla jsem všem pravdu.

,,Wow, ty pracuješ pro policii, stejně jako my. My jen chráníme toto město, před lupiči a loupežníky a předáváme je policii.’’ oznámil mi Liberta.

,,Klidně se k nám přidej.’’ nabídl mi muž s pleší.

,,Ráda, pokud nebudu muset být na policejní stanici.’’ souhlasila jsem.

,,Co takhle vyměnit telefonní čísla?’’ navrhl muž s brejličkami. Nikdo neprostestoval, hlavně já ne, tak jsem si vyměnila se všemi telefonní číslo. napsala jsem si jména. Jména jsem si pamatovala, ale neuměla přiřadit. Jen Felicitu, Liberta a Debita. Ale při vyměňování čísel, jsem zjistila, kdo je Pace a Dante. Jen jsem nevěděla, kdo je Nova a kdo Jolly, ale nějak jsem to tam napsala.

,,Na jména naše se nezeptáš?’’ zeptal se Debito.

,,Tak kromě dvou jsem zjistila kdo je kdo a u těch dvou jsem to tipla a napsala jména. Uvidím, jak jsem se trefila.’’ ušklíbla jsem se.

,,Si četla naše myšlenky co?’ ušklíbl se Debito.

,,Tak maličko jo, chtěla jsem zjistit ta jména.’’ přiznala jsem se.

 

Party pomaloučku končila. Já byla po dnešku unavena, tak jsem řekla dobrou noc a šla spát. Vyšla jsem po schodech do třetího patra. A teď jsem se zarazila. Nezapamatovala, jaké dveře jsou od mého pokoje. Mno nic, do jednich vlezu a uvidím. Řekla jsem si pro sebe a šla jsem. Otevřela jsem dveře a rozsvítila jsem světlo a vstoupila jsem dál. Samé zkumavky, baňky a bůh ví co ještě. Chtěla jsem se otočit a odejít, protože jsem vlezla do špatného pokoje, když se v tom za mnou ozval hlas.

,,Koukám, že sis spletla pokoj.’’ řekl hlas a já se otočila. Byl to muž s brýlemi na očích a doutníkem v ústech. Zamyslela jsem se na chvilku. Snažila jsem se přečíst jeho myšlenky, ale k mému překvapení to nešlo.

,,J...Jolly, že?’’ dostala jsem ze sebe.

,,Jup, jak si na to přišla?’’ zeptal se mě a vešel do pokoje a zavřel dveře. Dokonce zhasl světlo. Začala jsem couvat. Možná jsem měla strach kdo ví. Ale já se ničeho nebojím, tak proč couvám? Ptala jsem se sama sebe.

,,Domyslela jsem si to.’’ došlo mi, že jsem si do mobila napsala správná jména.

,,Nebo četla myšlenky.’’ začal se přibližovat Jolly.

,,Nedokážu to.’’ přiznala jsem a vrazila jsem na stěnu. Byla jsem v pasti. Jolly přišel ke mně a uzemnil mě ještě víc na tu zeď.

,,Váně?’’ všimla jsem si v té tmě, jak se ušklíbl.

,,Opravdu.’’ dostala jsem ze sebe.

,,Zkus to, přesvědč mě.’’ řekl Jolly. Začala jsem se soustředit. Ale nic. Nedokázala jsem vůbec přečíst jeho myšlenky.

,,Nic….jsi jediný, kdo dokáže blokovat mé čtení myšlenek.’’ přiznala jsem.

,,A to je dobře.’’ řekl Jolly. Jednou rukou mě vzal za bradu. Pevně jsem zavřela oči. Po chvíli mě pustil. ,,Dobrou noc a přijď zase.’’ řekl Jolly a dal mi pusu na čelo. Hned jsem zdrhla na chodbu.

 

Opřela jsem se o dveře Jollyho pokoje a z hluboka jsem se nadechla a vydechla. Poté šel někdo po schodech. Byla to Felicita.

,,Jane,já myslela, že si šla spát.’’ divila se Felicita.

,,To já taky, ale netrefila jsem se do svého pokoje. Nevím, kde je.’’ přiznala jsem se.

,,Aha, tak si zrovna vlezla do pokoje Jollyho co?’’ usmála se Felicita.

,,Jup.’’ přikývla jsem. Bohužel. Řekla jsem si pro sebe.

,,Pokoj, máš hned vedle.’’ a ukázala Felicita na vedlejší dveře, vedle dveří Jollyho. Moc se mi neulevilo.

,,D..díky.’’ dostala jsem ze sebe a šla do svého pokoje.

Hned jsem se šla osprchovat a pak spát. Ale nemohla jsem hned usnout. Myslela jsem, jak je možné, že u jediného Jollyho nemohu nic přečíst. A taky jak mi dal pusu na čelo. Asi po dvou hodinách jsem usnula.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.