Lovkyně zla vs. Lži - 1 díl
Informace:
Tak a je tu druhá série, kde se Yuki pokusí vypátrat osobu, která ji usiluje o život.
- Kapitola
Ležela jsem na zemi. Byla jsem rozlámaná a rozbolavělá od pádu. Cítila jsem, jak ze mě uniká životodárná tekutina tisícemi rankami, které způsobilo rozbité sklo. Pálelo to a bolelo, jako kdyby mě někdo týral bičem.
Otevřela jsem oči, kolem byl oheň a rozbitá auta. Neměla jsem tušení, jak se to mohlo stát. Nebyla jsem schopná se pohnout, v uších mi hučelo. Viděla jsem mlhavě, nejspíš kvůli šoku a slzám. Upadala jsem do bezvědomí a nemohla jsem proti tomu bojovat. Ztratila jsem příliš krve. Jak je možné, že jsem se vzbudila?
Odpověď se za chvíli nabídla sama. Někdo ke mně přicházel. To instinkt mě vzbudil, ale nic jsem nemohla dělat. Neviděla jsem kdo to je. Všimla jsem si pouze lesku katany.
„Za mou lásku.“ Zazněl mužský hlas a katana svištěla vzduchem. Zvládla jsem se jen vylekaně nadechnout. Očekávala jsem další bolest, která nepřicházela. Znovu se ozval zvuk rolniček. Netušila jsem co se děje, ale slyšela jsem, jak o sebe třískly zbraně a potom mě někdo vzal do náruče.
Když jsem se probudila, cítila jsem ve tváři průvan. Byla jsem přikryta černým kabátem, který ale nebyl můj. Sedla jsem si. Byla jsem v místnosti bez okenic. Byly tu jen čtvercové díry. Kabát se mi svezl k pasu a já si uvědomila, že na sobě mám jen spodní prádlo, košilku z hedvábí, která se táhla po kolena, a obvazy. Neměla jsem u sebe své vlastní oblečení ani zbraně. Chtěla jsem si stoupnout, ale svalila jsem se zpátky na zem. Někdo přišel.
„Už jsi vzhůru? Vypadáš líp, než před dvěma dny, když jsem tě našel.“
„Ichiru?“ strach mne rozechvěl.
„Bojíš se?“
„Máš v sobě zoufalství, které jsem měla i já. Takový člověk je nevyzpytatelný.“
„Ne, máš strach, že se budu mstít.“
„A budeš?“
„Ne na tobě. Ty seš zřízená až dost.“
„Jsi spokojený se svým dílem?“ řekla jsem nenávistně a v očích mě pálily slzy.
„To jsem nebyl já.“ Otočil na mě pohled a znovu se rozezněl zvuk rolniček. „Kdybych nepřišel, tak jsi mrtvá. Někdo si nejspíš někoho najal. Někdo, kdo tě fakt nemá rád, protože ten chlap byl z řádu smrtonošů. Dokonce ti dal i vzkaz.“
„Za mou lásku. Slyšela jsem. To může být kdokoliv, ublížila jsem spoustě lidem a dostala je do vězení. Může to být kdokoliv.“
„Těch aut tam bylo napálkovaných sedm. Jak jsi to mohla přežít, to nechápu. A jak ses mohla dostat v tu chvíli z bezvědomí, taky ne.“ Díval se na mě obdivně.
„Proč jsi mě zachránil. Měla jsem podíl na smrti tvé milované.“
„Nemiloval jsem ji. Jeden druhého jsme využívali. Ona potřebovala sluhu a já chtěl smrt všem lovcům.“
„Jsem taky lovec.“
„Jsi především člověk. Nebo spíše něco, co nejde identifikovat, ale dýchá to.“
„Chceš vyvolat válku.“
„To byl nápad Shizuky. I když to bylo celkem dobré, nemusel jsem si špinit ruce. Ale nakonec to asi stejně udělám po svém.“
„Proč jsi mě zachránil?“ zeptala jsem se znovu.
„Byl jsem náhodou poblíž. Když jsem tam přišel, tak se tě ten chlapík chystal probodnout. Vzhledem k tvému stavu jsem se prostě slitoval. Taky jsem obdivoval, že žiješ a jsi při vědomí.“
„Ošetřil jsi mě.“
„Jo.“
„Nechceš mě zvednout z té země?“ řekla jsem klidně. Zvedl se a přišel ke mně. Vzal mě do náruče a položil na provizorní postel. Chtěl se zase vzdálit, ale já jsem ho chytla za ruku a přitáhla ho i sobě. Nečekal to. Nejspíš nečekal ani, když jsem ho udeřila.
„Za co?“ mračil se na mě.
„Za to, že jsi viděl věci, které jsi vidět neměl!“
Zakroutil hlavou. Vzal si rychle kabát, katanu a chystal se odejít.
„Počkej! Kam jdeš?“ řekla jsem vystrašeněji, než mi bylo milé.
„Pro jídlo, ty se odtud raději ani nehni.“
„Jako bych mohla. Než přijdeš, budu fuč, jestli nezavřeš okna a nezamkneš.“ Řekla jsem. On se pousmál a s cinkotem rolniček odešel.
Než se vrátí, řekla jsem si, že si ještě odpočine. Ruka mě pěkně bolela a to jsem ho nijak silně neudeřila. Pomalu jsem si nakonec rozhýbala tělo, protože jsem nemohla usnout. Podařilo se mi vstát a udělat pár kroků. Začala jsem se opatrně protahovat, ale když se mi začaly otevírat ranky, přestala jsem. Chtěla jsem si zase lehnout. Přemýšlela jsem, jak daleko mě Ichiru odnesl.
Někdo najednou proskočil oknem a povalil mě na zem. Zakřičela jsem. Dotyčný vytáhl dýku, sedl si na mě a chtěl mě podříznout. A skutečně to udělal.
Díky bohu, že nemá moc zkušeností s iluzí. Ležela jsem vedle. A tohle má být taky někdo z toho řádu? Pokud ano, tak to je nějaký amatér. Do místnosti vtrhl Ichiru. Bez váhání ho sejmul. Já zůstala na podlaze vedle své iluze. Ichiru začal balit věci.
„Jak dlouho hodláš zůstat na té podlaze. Nemyslím, že je příjemné ležet vedle své mrtvoly.“
„Jsi úžasný zabiják. Víš to?“
„Jsi otravná a problémová. Víš to?“
„Proč mě zachraňuješ?“
„Můžu tě v tom nechat.“
„Ne! Jen, nevím na kolik to můžu věřit.“
„Jsi na tom stejně. Vyštvali tě a teď tě chtějí zpět. Mě to udělali lovci a tobě upíři. Pomsta by byla milá ne?“
„Pomsta nic neřeší.“
„Říkáš to jen proto, že miluješ Kanameho, ale miluje on tebe? Jak mu můžeš věřit, nevíš co dělal celou tu dobu.“
Zarazila jsem se. Vlastně má pravdu. Byl ke mně jen chvíli milý a já mu hned skočila na med. Co když byl celou dobu s Rukou a teď mě chce jen proto, že mám sílu nebo s jakéhokoliv jiného důvodu. Co když to ředitel řekl jen proto, aby mě nezranil. „Že já koza neudělala kouzlo pravdy, jak po mě chtěl.“
„Je to silný upír, možná by se to ani nepovedlo.“ Řekl a chytil mě za ruku. Vytáhl mě před budovu a pak jsme utíkali někam pryč. Nakonec jsem ale nemohla, byla jsem příliš unavená a zraněná. Vzal mě na ruky a nesl mě. Nevím, jak zvládnul vzít ty věci a mě zároveň, ale už jsem se tím nezatěžovala.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
