Anime World CZ/SK - Příběhy

Rodina

,,Pane doktore, už se probouzí.’’ ozval se dívčí hlas. Otevřela jsem oči a viděla jsem bílý strop. Když jsem se podívala na pravou stranu viděla jsem dívku v bílým i muže v bílým. Ta dívka byla drobounká, ale rázná. Podle obličeje. Jinak byla střední výšky okolo 170 cm. Váhu si netroufám odhadnout. Vlasy měla do blond vlasů stažené do culíku. Oči měla zeleno-šedé. Muž měl šedo-bílé vlasy, šedé oči. Malé postavy, okolo 168 cm. Možná 170 cm víc určitě ne. Obličej měl hodně do dětské podoby. Nevypadal jako nějaký dospělý člověk

,,K...kde to jsem?’’ dostala jsem ze sebe. Bolelo mě celé tělo. Nejvíc hlava a žebra.

,,Jste v nemocnici.’’ odpověděl mi ten muž. Aha, tak to je sestřička a doktor. Pomyslela jsem si. I když on na doktorka nevypadal. Vypadla spíš na středoškoláka. Ale vzhled může klamat. ,,Víte jak se jmenujete?’’ zeptal se doktor.

,,N...ne nevím. A proč tu jsem?’’ zeptala jsem se. Byla jsem zmatená. Ničemu jsem nerozuměla, co se tu děje.

,,Vážně si nic nepamatujete?’’ zeptal se mě doktor. Zakývala jsem hlavou, že ne. Což byla pravda. Nemohla jsem si na nic vzpomenout. Ani na své jméno natož, co se stalo. ,,Měla jste autonehodu. Byla jste pod vlivem alkoholu a řídila jste auto. Nabourala jste se do stromu.’’ oznamoval mi. ,,Máte otřes mozku, tři zlomená žebra a trpíte amnesii.’’ řekl mou diagnózu.

,,A nevíte jak se jmenuju?’’ zeptala jsem se těch dvou.

,,Bohužel ne. Doklady jste u sebe neměla.’’ zavrtěl hlavou doktor.

,,Aha...’’ řekla jsem jen a zadívala se na strop.

,,Určitě si vzpomenete. Časem.’’ ujišťoval mě doktor.

,,Jste si s tím jist?’’ zeptala jsem se ho.

,,Existují trvalé následky, ale jsou i jen dočasné. A já si myslím, že jste ten typ, co má jen dočasně tu amnesii.’’ usmál se doktor. Jen jsem přikývla. ,,Teď by jste měla odpočívat. Kdyby něco zazvoňte si na sestřičku. Ještě se přijdu na vás podívat.’’ ujistil mě a poté se sestrou odešli. Já osamostatněla. Hlavou se mi honily myšlenky na to, kdo jsem, co se mi stalo, jestli jsem alkoholik nebo ne. I když žádný absťák, že potřebuju nějak pít jsem neměla. Byla to záhada, na kterou jsem chtěla přijít. Snažila jsem se na něco přijít, ale nešlo mi to. Měla jsem jen tmu. Na jméno, rodinu, své přátelé, na svou práci, na to kolik mi je. Na nic jsem si nemohla vzpomenout. Ať jsem se snažila sebe víc, nešlo to. Jen samá tma a nic víc než tma. Po chvíli přišla sestřička.

,,Vy ještě nespíte? Nechcete něco na spaní?’’ zeptala se sestřička.

,,Nechci, děkuju.’’ poděkovala jsem.

,,Kdyby jste potřebovala cokoliv, zazvoňte a hned tu budu nebo jiná sestřička.’’ řekla mi sestřička.

,,Děkuju.’’ poděkovala jsem jí.

,,Nemáte zač, od toho tu jsme.’’ usmála se sestřička.

,,Jak poznáte, kdo jsem?’’ zeptala jsem se ji.

,,Policie si vás vyfotila, fotku upravila a nechala otisknout do novin. Uvidíme jestli se někdo ozve nebo ne.’’ usmála se sestřička. Poté mi z kontrolovala kapačku a odešla. Já chvíli zírala do stropu než se mi povedlo usnout.

 

Když jsem se probrala, byl u mě doktor. Podívala jsem se na něho a on se na mě usmál. Já se na něho pousmála, nebo aspoň jsem se o to pokusila.

,,Jak vám je, Jane?’’ zeptal se doktor.

,,Kdo je Jane?’’ zeptala jsem se doktora.

,,Vaše jméno. Sestřička vám říkala o té fotce, že?’’ zeptal se doktor a já jen přikývla. ,,Tak se na tu výzvu ozvala vaše rodina.’’ oznámil mi. Já nevěděla jestli se mám radovat nebo být nešťastná. ,,Vy se netěšíte?’’ zeptal se překvapeně.

,,Já nevím.’’ řekla jsem pravdu.

,,Nebojte, řeknu jim, aby vás moc nemučili.’’ usmál se doktor. ,,Hned tu budou.’’ dodal.

,,Oni jsou tady?’’ zeptala jsem se překvapeně a za jeho pomoci jsem se posadila.

,,Ano jsou. Ale pokud s nimi nechcete mluvit, pošlu je pryč.’’ řekl mi doktor.

,,V pohodě.’’ souhlasila jsem s návštěvou. Doktor se usmál a odešel. Mně bušilo srdce jako o život. Za chvilku někdo zaklepal na dveře. ,,Dále.’’ ozvala jsem se jak jsem hlasitě dokázala . Dveře se otevřely a vešla tříčlenná rodina. Muž, nejspíš otec, žena, nejspíš matka a asi 16-ti letý kluk, nejspíš bratr.

,,Ahoj, Jane, jak se máš?’’ zeptala se mě žena a políbila na čelo. Bylo to příjemné, přesto mě to překvapilo.

,,V rámci možností dobře. Takže vy jste moje matka?’’ zeptala jsem se ji na rovinu. Bylo vidět, jak se snaží potlačit slzy.

,,Ano jsem. Jmenuji se Yuki a to je tvůj otec Lucas a tvůj mladší bratr Teito.’’ představila má matka celou rodinu. ,,A ty jsi Jane.’’ dodala.

,,Vím, doktor mi říkal.’’ pousmála jsem se. Matka, otec i bratr se usmáli.

,,Chovají se tu k tobě slušně?’’ zeptal se mě otec.

,,Snad jo, dneska jsem se teprve probrala.’’ přiznala jsem.

,,To si opravdu nic nepamatuješ?’’ promluvil můj bratr. Zakývala jsem hlavou, že ne.

,,Neboj to se spraví.’’ řekla mi matka.

,,Jaká vůbec jsem?’’ zeptala jsem se. Všichni tři se na sebe podívali.

,,Jsi hodná, rozumná, milá, přátelská, slušná, tvrdohlavá a upřímná.’’ vyjmenoval Teito mé vlastnosti. Pousmála jsem se. Zjistila jsem o sobě něco víc.

,,Když jsi byla malá, nikdy si nebrečela. Ať sis sedřela koleno nebo zlomila ruku, nikdy si nebrečela. Ale poslední dobou jsi byla tajnůstkářka. Nechtěla si nám ani říct, kdo je tvůj přítel. Chtěla jsi nám ho představit tento víkend.’’ dodala matka.

,,Přítel?’’ dostala jsem ze sebe překvapeně.

,,Ano.’’ dodala matka.

,,Proč, jsem se s ním tajila?’’ nechápala jsem.

,,To my nevíme.’’ řekl otec. ,,To víš jen ty.’’ dodal.

,,Aha.’’ zmohla jsem jen říct. ,,Vyprávějte mi něco o mně.’’ požádala jsem je a podívala se na všechny tři.

 

Příběh matky:

 

,,Když ti byly tři roky, tak si chtěla zvířátko. Jakékoliv. My s otcem jsme se dohadovali, co ti koupíme na zvíře. Máme rodinný dům. Nakonec jsme se dohodli, že k tvým čtyřletým narozeninám koupíme psa. Mělo to být překvapení, jenže ti si na to přišla, den před svými narozeninami. Byla jsem neopatrná a jednu stránku o psech jsem měla otevřenou a ty ses podívala. Byla jsi zklamaná. Ne že by jsi psa nechtěla, starala ses o něj dobře, na svůj věk, ale už to nebylo pro tebe překvapení. Nadávala si mi, že jsem neopatrná, že nechávám vše na obdiv atd...Na svůj věk jsi byla velice rozumná, jako dospělá. Přesto, i když jsi byla holčička, chtěla sis hrát s autíčky na policajty a vojáky a zloděje. Nikdy si neprahla po panence nebo tak.’’ dovyprávěla mi příběh matka. Sama jsem měla na krajíčku a co mohla matka dělat. Taky se jí chtělo brečet, ale potlačovala slzy. Všimla jsem si toho. I já měla co dělat, abych jsem nezačala brečet.

,,To bylo pěkné. Díky mami.’’ poděkovala jsem a pousmála jsem se. Teď začal vyprávět taťka.

 

Taťkův příběh:

 

,,Když ti bylo deset let, tak si chtěla bez podmíněčně umět lyžovat. Půjčili jsme ti lyže, já měl svoje vlastní. Vyjeli jsme na kopec, přivázal jsem boty k lyžím a radil ti, co a jak máš dělat. V tom se ti to rozjelo. Nevěděla jsi, jak máš zastavit a já, abych místo toho jel za tebou křičel jsem na tebe stůj, stůj a ty si jela dál. Ani mě ani tebe nenapadlo, že by si mohla spadnout na zem. A tak si jela, tak lyží si škobrtla o něčí boby a skutálela si se. Nejen, že si zničila lyže, ale ještě k tomu sis zlomila nohu. A místo, aby si brečela si začala nadávat, že na to už nevlezeš, že to nenávidíš, že to byl blbej nápad atd...’’ smál se při vyprávění taťka. I matka se usmívala a Teito se rozchechtal smíchy.

,,To jste mi nikdy neříkali.’’ smál se Teito.

,,Prosím jen ne smát se.’’ taky jsem se smála, ale při smíchu mě bolela žebra. Ta mě bolela i při blbém dýchání. Natož, když jsem se smála.

,,Promiň, na nic lepšího jsem si nevzpomněl.’’ omlouval se otec.

,,V pořádku a díky tati.’’ taky jsem mu poděkovala ještě se smíchem. Teď byl na řadě Teito.

 

Teitův příběh:

 

,,Bylo mi asi tak pět let a tobě bylo asi devatenáct, když jsem se rozhodl udělat si tajný domek na stromě. Mamka o tom nechtěla ani slyšet a taťkovi zakázala jakkoliv mi pomoci. Ty si zrovna přijela ze školy na víkend domů, a když si mě viděla, jak se s tím morduju, tak sis odložila věci, převlékla ses a pustila ses do toho se mnou. To bylo poprvé, kdy jsem tě slyšel nadávat, když ses třeba kladívkem bouchla do prstu, tak si nadávala jako na příklad, do prdele, kurva fix atd...Já nechápal co to znamená, ale líbilo se mi to. Poté co jsme to dostavěli společně a já byl spokojen se to stala naše společná skrýš. Schovávali jsme si tam věci, které pro nás něco znamenaly. Pak jsem ty nadávky začal opakovat a říkat po domě. Mamka mi vynadala, co to říkám, odkud to mám atd...já řekl, že jsem to slyšel od tebe. Táta si mě pak vzal stranou, smál se u toho a pak mi vysvětlil, že se tato slova neříkají. A tobě mamka vynadala, že jsi sprostá jak dlaždič, a taky, že ses měla na ten barák na stromě vykašlat, že to byl můj nápad, tak jsem si ho měl postavit sám. V tom jsem se tě zastal a řekl, že je to náš dům, že si přidala ruku k dílu, že to není jen moje. Řekl jsem to tak rozhodně a to nezapomenu do dneška, jak ses ušklíbla a řekla si mamče, vidíš, přeci je to i můj dům a když mě budete štvát, tak tam budu s Teitem bydlet. Tím si mamče vyrazila dech a táta se začal smát ještě víc.’’ dovyprávěl mi Teito. I všichni se smáli. I já.

,,Proč vždy to musí být humorné.’’ říkala jsem se smíchem.

,,Promiň, ale smích ti sluší ze všech nejvíc.’’ omluvil se Teito a přiznal se, co se mu na mě líbí nejvíce. Trošku u toho zrudnul. V tom se otevřely dveře.

,,Omlouvám se, že ruším, ale pro dnešek to bylo na Jane moc. Měli by jste jít.’’ byl to pan doktor.

,,Dobře, mi zase zítra přijdeme.’’ řekla mamka a políbila mě na čelo. I táta mi dal pusu. Jen Teito se ostýchal. Došlo mi to a usmála jsem se na něho.

,,My si pusu nedáme?’’ zeptala jsem se a ušklíbla jsem se, čeho jsem hned litovala. Teito se zakřenil a taky jsme si dali pusu. Poté odešli.

,,Koukám, že vám zvedli náladu.’’ pronesl doktor.

,,To máte pravdu. Vyprávěli mi příběhy, které jsem s nimi zažila.’’ vysvětlila jsem doktorovi.

,,To je dobře. A vybavuje se vám něco?’’ zeptal se mě doktor.

,,Právě že nic. Ani si ty příběhy nepamatuju, jako by je vyprávěli o jiném člověku, kterému se to stalo. Ty příběhy mám namysli.’’ vysvětlila jsem doktorovi.

,,Tak to je jasné. Je dobře, že s vámi mluví o vaší minulosti. Možná časem si něco vybavíte. Bude to dobré uvidíte. Teď by jste měla odpočívat. Jste vyčerpaná po dnešku.’’ nařídil mi doktor a pomohl mi si lehnout. V tom se otevřely dveře a vešel muž s černými vlasy jako havran a černými brýlemi na očích.

,,Tak tady jsi Jane, bál jsem se o tebe.’’ pronesl. Já i doktor jsme se na něho podívali. Ani jeden z nás nevěděl kdo to je.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.