Alchymie - Prolog
Informace:
Jane od mala slýchává co si kdo myslí. I své myšlenky předává druhým. Když dovrší tří let, její rodiče to nesnesou a vyrazí ji z domova. Jane se ujímá policista a jeden pár. Vše Jane naučí.
Dětský život
Byly mi tři roky, když mě rodiče opustili. Bylo to kvůli tomu, že jsem jiná a to doslova. Vždy jsem slyšela co si kdo myslí a každý slyšel, co si myslím já. Bylo to o nervy. Neznala jsem, co se mnou je. Rodiče si začínali myslet, že jsem schizofrenik, ale když jsem jim říkala, co si myslí a poté slyšeli, co si myslím já, tak mě začali ignorovat. Jídlo mi dávali, ale už to nebylo ono. Dávali mě stranou. Nejedla jsem s nimi u jednoho stolu jako dřív. Když jsem dovršila tří let, tak mi mamka sbalila veškeré mé věci a šoupla mě s nima ven se slovy, ,,Už se nikdy nevracej!’’. Mrzelo mě to. Nevěděla jsem co mám dělat. Ale nebrečela jsem. Nikdy jsem nebrečela. Nebo si to nepamatuju. Vzala jsem si tašku, byla pěkně těžká a začala jsem bloudit po městě. Stále jsem slyšela co si kdo myslí. Bylo to nesnesitelné. Bolela mě z toho hlava. Zacpávala jsem si uši, jak jen to šlo. Do města byl špatný nápad jít. Ale nevěděla jsem kam jinam jít. Nikoho jsem neměla. Ani své rodiče už ne, kteří mě vykopli na ulici. O žádném jiném příbuzném jsem nevěděla.
,,Je to kus ženský.’’
,,Co tak čumí.’’
,,Asi se ztratila, mám jí pomoci, nebo ne?’’ slýchávala jsem myšlenky druhých lidí. Bylo to nesnesitelné. Že se jedná o schopnost telepatie, jsem nevěděla. Neznala jsem spoustu věcí.
,,Holčičko, co tu děláš, ztratila si se?’’ zeptal se mě muž. Podívala jsem se na něho. Byl v uniformě. Poznala jsem, že se jedná o policistu.
,,Ne...’’ odpověděla jsem stroze.
,,Tak kde máš rodiče?’’ zeptal se mě policista.
,,Doma...vyhodili mě.’’ řekla jsem pravdu.
,,Co to jsou za rodiče?’’ pomyslel si policista a chystal se něco říct.
,,Jsem jiná, rodiče za to nemohou.’’ řekla jsem jenom.
,,Jak víš, co jsem chtěl říct?’’ divil se policista.
,,Myslel jste si to.’’ řekla jsem v klidu.
,,Ale...jak je to možné?’’ dál se vyptával policista.
,,Čtu vaši mysl.’’ dostala jsem ze sebe.
,,Telepatie?’’ zeptal se policista.
,,Co to je?’’ zeptala jsem se policista.
,,Čtení myšlenek.’’ řekl policista. ,,Ale to není možné.’’ dodal překvapeně.
,,Je to tak.’’ řekla jsem. ,,A co znamená zrůda?’’ zeptala jsem se policisty.
,,Zrůda člověk, který není normální. Kdo ti tak říká?’’ zeptal se policista.
,,Rodiče a děti.’’ přiznala jsem.
,,To nejsi...jsi jen výjimečná.’’ usmál se policista. Já mu úsměv oplatila. ,,Teď tě vezmu k lidem, kteří se o tebe postarají.’’ dodal a nastavil ruku. Já ji přijala a oba jsme vyrazili. Nechala jsem se vést.
Dojeli jsme do malého domečku. Cestou policista si někomu zavolal. Před domečkem čekal pár. Žena a muž. Vystoupila jsem z auta. policista vzal moji tašku a šel k páru. Podal si s nimi ruku.
,,Tak tady vám ji vedu.’’ řekl policista. Žena přišla ke mně.
,,Jak pak ti říkají?’’ zeptala se mě žena.
,,Jane...’’ dostala jsem ze sebe.
,,Já jsem Sumire, ale říkej mi Mama, jako všichni.’’ usmála se na mě žena. ,,A to je můj manžel Mondo, ale všichni mu říkají papa.’’ představila mi muže.
,,Těší mě.’’ řekla jsem a pousmála jsem se.
,,Tak ty ovládáš telepatii?’’ zeptal se muž.
,,Neovládám...nevím jak.’’ přiznala jsem.
,,Neboj, vše tě naučíme.’’ usmála se žena. Pak mě odvedli do domečku, kde mi Sumire pomohla s věcmi a poté se šlo jíst. Po jídle se mě ujal Mondo a říkal mi, abych jsem se soustředila a snažila se na nic nemyslet a uzavřít tok myšlenek i jiných lidí. Moc mi to nešlo, ale Mondo měl se mnou trpělivost. Trénovali jsme dlouho do noci dokud se mi to aspoň třikrát za sebou nepovedlo ovládnout a nepřečíst nikomu myšlenky. Pak jsem mohla jít spát. Další den se to opakovalo. A trénuju to po celý život, i když ovládat to dokážu. Teď je mi 25 let a jela jsem do hlavního sídla rodiny Monda a Sumire, kde jsem měla poznat ostatní členy rodiny a žít s nimi a zúčastnit se souboje, kdo se stane novým papa a mama.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
