Lovkyně zla - 6 díl
Informace:
Tak tohle je konec mé první série. I když to tak nevypadá, budete se divit, kdo zařídil bouračku, ale na to si budete muset počkat do další série. ;D
6 Kapitola
Probudila jsem se. Otočila jsem hlavu a vedle mě ležel Kaname. Dívali jsme si z očí do očí. Pohladil mě a já kdybych mohla, začala bych příst jako kotě.
„Zachránil jsi mě.“
„Ani jsi to nepotřebovala. Omlouvám se, ublížil jsem ti. Nechal jsem tě prožít noční můru, přestože jsem věděl, že tě to zničí. Věřila jsi mi a já jsem to zničil.“
„Máš pravdu. Na tohle nějaké omlouvám se, nestačí.“ Posadila jsem se. „Proč?“
„Protože, si se přestala bát. Začala jsi nás vnímat jako lidi. Věřilas nám a to bylo špatně.“
„Bylo špatné tě milovat Kaname?“ začaly mi padat slzy.
„Yuki, byla si malá a zranitelná. Já jsem i se svou silou nemohl zaručit tvé bezpečí. Musel jsem tě od sebe odpoutat.“
„Takže se mi snažíš namluvit, že jsi zničil mou osobnost pro mé bezpečí?“
„Nikdo ti neublížil a ty ses naučila bránit.“
„Víš, jak to bolelo?! Když jsem si vracela vzpomínky a to jen proto, že jsem hledala odpovědi na to, proč jsi to udělal! Viděla jsem všechno! Naše rodiče, Rida, dům, ve kterém jsem byla uvězněná, ale to mi nevadilo. A víš proč? Protože jsi tam byl. A kde jsi byl, když jsem trpěla! Kde jsi byl, když jsem poprvé zabila! Kde jsi byl, když jsem prožívala muka a pohlcovalo mě zoufalství?!“ křičela jsem a brečela zároveň. „Nechal si mě a užíval si s Rukou-san. Jen sis nechal posílat o mě zprávy a teď chceš sklidit zisk!“
„Yuki –“
„Ale já ti něco povím! Nikdy mě nezískáš! Slyšíš?! Nikdy se ti nepodvolím! Už nejsem malá holka, abych ti na všechno skočila!“
„Yuki –“
„Né!! Obětovala jsem své city, uzavřela je do pandořiny skříňky, jak si můžeš dovolit ji otevřít?! Kdo ti dovolil je vypustit!“ kvílela jsem.
„Yuki, to ti tak moc vadí, že jsem pil její krev?“
„Vadí? Já zuřím! Protože jsem to nebyla já! Dala jsem ti svou lásku, ačkoliv jsem nevěděla proč. Dávala jsem to za chybu sobě, ale něco jsem si díky Ichirovi uvědomila. Stejně jako Shizuka zneužila jeho, tak jsi ty zneužil mě! Jen abys se se mnou nemusel trápit, odehnal jsi mě a teď, když mám sílu a vrátily se mi vzpomínky chceš mě přeměnit a dostat se na trůn. Nezáleží ti na mě!“ to ho naštvalo. Převalil mě na postel a objevil se nade mnou.
„Miluji tě, Yuki. Nevíš, jaká to byla muka, nemít tě vedle sebe. Tehdy jsem tě směl alespoň navštěvovat, ale když jsi utekla nemohl jsem nic jiného dělat. Nechtěli mě k tobě pustit. Myslíš, že by tě v tom nechal i ředitel? Brečel tady, jako děcko. Se Zerem jsme se pokoušeli mnohokrát se k tobě dostat, ale nikdy to nevyšlo.“
„Lžeš!“ brečela jsem. „Nevěřím ti.“
„Umíš čarovat. Proveď kouzlo pravdy.“
„I to jde zvrátit. Bolí mě to Kaname. To že jsi mi to řekl teď, na věci nic nemění. Odejdu zpátky a ty tu zůstaneš. Naše pozice se změnily, stejně, jako osudy. Nejsem upírská princezna. Kdo ví, jestli se vůbec proměním. Mám příliš věcí na práci, než abych se nechala proměnit.“
„Princeznou ses narodila. Jednou se ke mně vrátíš, to je tvůj osud. I když jsme z něj oba trošku vykolejili, to že jsme oba tady, něco znamená.“
„Proč nejsem na ošetřovně?“ řekla jsem po dlouhé odmlce.
„Protože jsem se rozhodl tě odnést ke mně.“
„Aha.“ Řekla jsem a on mě začal líbat. Držel mě pevně a to mi dodávalo životu potřebný pocit opory. Vím, až teď skutečně vím, že mám někoho, ke komu se mohu vrátit, ať už se stane cokoliv.
No po takto strávené noci, jsem byla nabitá energií. Nevěděla jsem jestli bylo správné Kanamemu věřit a nebo se s ním vyspat, ale to je fuk. Života si máme užívat, protože v našem světě nikdy nevíte, kdy vás někdo oddělá.
Šla jsem do ředitelny. Tentokrát jsem nespěchala. Nevěděla jsem, co vlastně chci. Jestli tady zůstat a prožít si krásný život s Kanamem anebo jestli se vrátím do organizace.
Sotva jsem otevřela dveře ředitelny … „Yukiiii!!!“ křičel ředitel a opět se mě pokusil obejmout. Zavřela jsem mu dveře.
„Některé věci se nezmění, i kdyby tady byly tisíc let.“ Řekla jsem si pro sebe. Otevřela jsem dveře a ředitel se stejně rychle vzpamatoval. Objal mě.
„Jsi v pořádku, není ti nic?“
„Ne, jsem v pořádku.“ Usmála jsem se. „Víš tati, nějak se nemohu rozhodnout.“
„Moje Yuki mi řekla tati! Ještě jednou, zní to tak hezky!“ Nechtěla jsem si to přiznat, ale tohle jeho chování mi taky dost chybělo.
„Poslouchal jsi mě?“
„Ano, ano, nemůžeš se rozhodnout. Myslel jsem si, že jsi rozhodnutá udělat svou práci a zase odejít, co změnilo tvůj názor.“
„No, mluvila jsem s Kanamem a –“
„On zneuctil mou malou dceru Yuki!“ zakřičel a vytáhl od někudy katanu. „Za to zaplatí svým životem!“
„Proboha uklidni se! Řediteli!“
„Ah! Yuki je na mě zlá. Ale teď vážně. Rozhodni se podle sebe. S tímto ti nepomůžu. A Zerovi o tom raději neříkej, miluje tě víc, než jako sourozence.“
„Nemám v úmyslu to rozkřikovat po celé škole. Mám Kanamemu věřit?“
„Je to upír.“
„Takže ne.“
„Ale já mu věřím.“
„Díky tati.“ Řekla jsem a odešla.
Nechala jsem Kanamemu vzkaz, aby pomohl Zerovi. Protože v Kanamem teď koluje Shizučina krev a podle toho jak mluvila, si myslím, že to ona Zera pokousala. Rozhodla jsem se vrátit do organizace. Poslali pro mě vůz s řidičem. A teď jsem v něm a přemýšlím, jestli jsem udělala dobře. Mé myšlenky mě nakonec dovedly k otázce, kde skončil Ichiru?
V tu chvíli auto, ve kterém jsem seděla, do něčeho nabouralo. Nebyla jsem připoutaná a proletěla předním sklem. Pak už si pamatuji jen zvuk rolniček.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
