Kdo je anděl a kdo dábel? část 5.
Informace:
Ta dnešní je trošičku delší, protože to nešlo utnout tu myšlenku v půlce... ještě teď budu psát jako divá. Misaki a Zakura to v tomhle díle rozjedou. Tak se za tehle díl odehrjou asi dva týdny. Užijte si to a já jdu pokračovat další kapitolou. ⊂('ω'⊂ )))Σ≡=─ Nííí jsem nestkutečně v rauši! ^×^
V minulém díle jste četli:
K nohám i u skříněk dopadl malý složený papírek s nakresleným kvítkem sakury a nápisem „Zakura“ mírně rozpitým. Při rozložení se mi naskytl pohled na krátkou větu: „Přijď po druhé hodině na střechu. Misaki“
Kapitola 5
Nevěřila jsem svým očím. V tom dopise jsem poznala její rukopis. Té Misaki, co se mnou psala tu povídku. ,Už jsme toho spolu napsali tolik, že mě natolik bije do očí? A jak sakra přišla na to, že to píšu já? Jsem naprosto v háji. Úplnej konec mé kariéry Jókai.’ Přemítala jsem a postupně se sunula do třídy v doprovodu Takahira. První dvě hodiny mám v mlze. Jen nervy trocha literatury. Tako-chan, zase samozřejmě nějakým mě neznámým způsobem, vyčmuchal na co myslím a tak jsem jej okřikla, že není Inu, ale Tako. Na to se otočil a zbytek hodiny už nic neprovedl.
Zazvonil zvonek a já zase ztuhla jako před tím, než jsme se sešli v kavárně. Nakonec můj rozum poručil, že ji tam přece nechci nechat a vydala jsem se ostrým tempem nahoru. Schylovalo se na bouřku a tak tam nikdo nebyl kromě jí. Stála ke mě otočená a byla to ona. Misaki Rjóka. Nevěřila jsem tomu, že opravdu ona je ten druhý autor. Ona a Juri? Nebo šódžo ai, to je jedno. Odkašlala jsem si pro upozornění svého příchodu. Přišla jsem si jako kluk z mých povídek. Bylo mi opravdu zvláštně a když se otočila, žasla jsem. ,Málem bych zapomněla, jak je krásná... Ale co to zase meleš!?' Tělem mi projel jeden ťuk srdce. Nakonec se to vše spojilo. Všechny ty romantické anime, co viděla, mangy a povídky, co jsem četla a povídky, které jsem napsala mi teď vodítko k tomu, co před sebou vidím. Byla to osoba, do které jsem se zamilovala, aniž bych si to uvědomila. Bylo to tak náhlé a neskutečné, že se mi zamotala hlava a zmohla na jediné slovo. "Wow." Víc se neozvalo. Misaki zrudla a já se začala nesmyslně hradit. "Ne takhle jsem to nemyslela! Já- já... ne že by ti to neslušelo, ale... sakra... vždyť víš, co myslím!" Získávala jsem její odstín. "To v pořádku. Chápu tě." Odvětila se smíchem. Po chvilce ticha jsme se začali smát. Co smát? Přímo řehtat až za břicho popadat a Misaki si z toho až sedla. Sedla jsem si vedle ní a vydejchávali naše zboření. "Tak když už jsme konečně tady obě. Chtěla jsem se zeptat, zda by jsi se mnou nešla někam ven. Jako dvě kamarádky. Třeba nakupovat, nebo tak." Dodala Misaki ještě lapajíce po dechu. „Un!“ Odvětila jsem a dodala: „Nakupovat neumím, vždycky si myslím, že mi to nesluší, a tak si zase koupim něco co je černý a nenápadný.“ Misaki se zahleděla do bouřkových mraků a já měla chvilku nepozorovaně jí hledět do tváře. „To jseš celá ty. Úplně přesně. Snažíš se být něco víc, ale nakonec zůstaneš radši u nenápadné šedé myši. To mám na tobě ráda. Jsi jiná než ty dívky, co znám.“ Pronesla s naprosto vážným tónem hlasu a sjela pohledem na mě. „Nejsem šedá myš! Každéj mě přece zná!“ následně jsem zrudla a dívala se jí do očí s obličejem nakloněným k ní a rukama opřenýma a o zem. „A taky jsi neskutečně roztomilá.“ Po této její větě jsem už byla jako rajče a odklonila se od ní.
Uběhlo pár dnů a naše přátelství sílilo. Byla jsem jako v sedmém nebi, když jsme spolu trávili čas. Vždy ráno šla do školy dřív, a já věděla kvůli čemu a já zase těsně po škole zmizela a na to se furt vyptávala. Nemohla jsem jí v klidu říct, že já jsem druhým autorem. Nakonec to přijala a já se za ní vždy stavovala. Chvíle venku nikdy nezapomenu, ale pak přišel čas loučení a mě přišlo, že odchází s ní i kus mně. Doma jsem se maskovala za letmé úsměvy a změny témat, dokud jsem nedošla do pokoje, kde se mi zbořil svět. Na ploše notebooku byla naše fotka, co jsme si pořídili ten den co jsme spolu byli v obchodním domě a já si koupila náhrdelník s králíčkem, který by na mě normálně byl moc roztomilý, ale tam jsem prej na něj tak zamilované koukala, že mě přemluvila. Sedím na posteli a koukám na plochu. Věděla jsem že se mi za chvíli začnou z očí drát slzy, protože mě ubíjí to kamarádství. Kdyby to šlo o chlup dál, tak se toho natolik chopím, že už mě nikdo nezastaví. Ale teď? Už mi docházejí síly a víra ke změně. Možná to bude lepší, když to takhle bude na pořád. Pro mě je přeci nedosažitelná. A navíc je to holka! Co by mi na to řekla? A navíc nejsem žádnej chuligán ani nic podrobnýho. Mám její obraz každou chvíli před očima a její hlas mi zní celou hlavou. Snažila jsem se to nějak urychlit a tak jsem si pustila Pieces od Red a lehla si na postel. Musela jsem to vypustit teď a ne tam, kde budu chtít zase zamaskovat své pocity.
Den ode dne to bylo horší a já si víc uvědomovala, jak nablízku mi je a přesto tak neskutečně daleko. Můj hraný usměv mě víc a víc bolel v mém srdci a myšlenka na ni mi hlodala mysl. Uplynul už dost dlouhý čas a já vím, že tohle ještě není konec, ikdyž to tak vypadá. Říká se, že když to není dobrý konec, tak to není konec, ale já už jsi příjdu jak na kraji útesu, kde už se nedá jít dál. Jedině dolů. Chtěla bych nějaké vodítko jak pokračovat dál, nějaký most, abych nespadla, ale teď jsem jen v patové situaci, ze které se těžko vymotám. Znovu ležím na posteli a dávám slzám volný proud. Snažím se na ní nemyslet, ale moc dobře si nevedu. Mám toho moc, co mi může vystřídat zapuzenou myšlenku. Zase zítra jí uvidím a zase řekne něco, co mě na její osobnosti mile překvapí a srdce mi zase jednou nahlas tloukne. Už jen si počkat na ten poslední. Smutek mi procházel celým tělem. Již dávno jsem věděla, že tato emoce, je ze všech nejsilnější a sní člověk dokáže vše, ale i přesto mě značně ubíjela.
Pár dní na to už se mě začala vyptávat na mé divné chování. Snažila jsem se jí to vymluvit i přes to, že jsem věděla co myslíš. Nechtěla jsem jí lhát, bylo to pro mě dost bolestné, však nedalo se nic jiného dělat. Ten den po vyučování jsem ostrým tempem vyrazila do knihovny. Za tu dobu už jsem nesledovala příběh, ale dovětky.
Proč mi nechceš říct tvé jméno, jsi opravdu dobrý spisovatel.
Nevím, není to zase tolik podstatné, podstatnější je příběh.
Tak dobrá, když myslíš. A jak se vlastně máš?
Docela dobře, hlavně je mi nejlíp když píšu.
To jsem ráda, a v jaké jsi alespoň třídě, nebo alespoň ročník.
Třetí ročník, víc ti neřeknu.
To můžu vybírat asi ze sta lidí. I tak jsi můj úhel zmenšil(a). Děkuju. (V japonsku nemají ženský, nebo mužský rod. Tak je velmi komplikované zjistit, co je to za pohlaví)
To jsem rád(a) že jsem ti udělal(a) radost.
Můžu ti něco říct? Je to dost osobní, asi se budu stydět, ale chci abys to věděl(a)
Ano klidně povídej. Neboj, nikomu to neřeknu.
Asi tě miluju.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
