4 kapitola

  Kráčela jsem do ředitelny a cestou kopala do všech věcí. Azusa s Kurosakim se raději moc nepřibližovali a Zero naopak chytal všechno, co jsem odhazovala. Kousky stolků a kytek lítaly nejvíc. S dveřmi do ředitelny jsem se taky nemazlila. Prostě jsem je rozkopla.

„Nemůžou zavřít školu!“ zakřičela jsem. „Ty s tím souhlasíš řediteli?“

„Prosím, řekneš mi někdy tati?“ začal fňukat.

„Na to ti kašlu, nemůžeš dovolit zavření školy!“

„Yuki, nemám na výběr. Tvá organizace mi vlastně nedala na výběr a už to mělo i oběti. Trápí mě to stejně, jako tebe.“

„Yuki,“ ozval se Kurosaki, „má pravdu. Pokud tady ještě chvíli zůstaneme, může to vést k další vraždě. Vzpomeň si, na co jsem přišel. V případu v nemocnici nikdo, kdo zůstal, nepřežil. A tady by to mohlo vést k válce.“ Řekl. V tom mě to trklo.

„Válka mezi upíry a lidmi. Někdo, kdo chce válku.“

„Co?“ ptali se.

„Řediteli, tahle škola byla založena s tím, že by to mohl být začátek míru mezi lidmi, upíry a vzhledem, že tu je i Zero, tak i mezi lovci. Ale co, když tu je někdo, kdo se to snaží obrátit.“

„Proto i ty lidské oběti!“ Ozval se Azusa.

„Někdo využívá školu, jako záminku. Azuso, jeď do hlavní budovy organizace a získej nám čas. Kurosaki, ty hledej v databázi studentů všechny, co by na tom mohli mít užitek. Já budu prohledávat podzemí.“

„V databázi kterých studentů?“

„Jak noční, tak i denní. Výdělek na tom může mít kdokoliv.“ Řekla jsem a vydala se zpátky do díry, ze které jsem před chvíli vylezla.

„Snad tam nechceš jít sama. Nevíš, co tě tam čeká.“ Řekl mi vystrašeně ředitel.

„Ať tam je cokoliv, jsem připravená. I kdyby to měla být smrt, postavím se jí čelem. Kromě toho, nevíme, jestli tam skutečně něco je.“ Pousmála jsem se a vyšla ze dveří. Ještě jsem se stavila u sebe v pokoji pro nějaké kameny a devítku. Sice to je nic moc zbraň, ale na obranu to stačí. Otevřela jsem dveře a tam stál Zero s Kanamem a dalšími třemi upíry, které jsem neznala, teda kromě Aidoua.

„A tohle je co?“

„Jdeme s tebou.“

„A kde se poděly hádky? Nepamatuji se, že byste někdy vy dva vycházeli Zero.“

„Tady jde ale o školu.“

„Ty jsi tu školu nikdy nechtěl. Pamatuju si, jak jsi křičel na ředitele. Nechtěl jsi hlídat nějaké upíry a teď se je snažíš zachránit?“

„To, co teď skutečně nechci, je válka. Zemře v ní zbytečně moc lidí. Což neznamená, že nejsem v pokušení odpravit ty čtyři za mnou.“

„V té válce se shodneme. V tom, že bych tě nejradši odpravil asi taky, ale Yuki by bylo smutno.“

„Vy dva jste kamarádi, že jo.“ Řeknu rovnou. Už od začátku byli divní.

„Řekněme jen, že jsme tě společně hledali.“

  Ukápla mi slza. Tolik jsem toho zameškala. Celé dětství. Proč? Protože jsem byla žárlivá. Chtěla jsem vlastnit něco, co nikomu nepatří. Co si nikdo nekoupí. Mohla jsem si s nimi užívat dětství a být normální školačka. Místo toho jsem utekla. Utekla jsem od těch, kteří mě měli rádi, a zůstala u těch, kterým záleželo jen na mém talentu. Sice jsem pomáhala druhým, ale, kdo pomohl mě?

 „Vy nikam nejdete. Riskujete životy jen tím, že tady jste. Nepokoušejte štěstí.“

„A ty? Ty neriskuješ život? Když nás bude víc, je větší šance, že to zvládneme.“

„Ne!“ zakřičela jsem. „ Když to zabije vás, dojde k válce. Když mě, nic se nestane. Prostě mě nahradí.“

„Yuki!“ řekl důrazně Kaname. „ Někoho, jako ty, nelze nahradit.“

„To by ses divil, sám sis mě nahradil. Nikam nejdete. Já neprohraju, když dojde na boj.“ Rozešla jsem se a oni zůstali stát za mými zády.

„Jak to můžeš vědět tak jistě?“ nadzvedl Zero jedno obočí.

„Jak?“ nadzvedla jsem jeden koutek úst a otočila se na něj. „Protože nemám svědomí. Jestli to způsobuje čarodějka, nebude na mě působit většina kouzel, protože ty jsou citová a city nám tvoří svědomí. Jak může útočit na něco, co neexistuje. Neříkám, že jsem naprosto bezcitná mrcha, ale potlačila jsem své nejsilnější city. Nedokážu cítit lásku, nevím co to je mít přátele, za které bych položila život proto, že bych nemohla žít s jejich smrtí.“

„Jinými slovy sis prostě zjednodušila život, anebo jsi je odstranila, protože ti zrovna stály v cestě?“ mračil se Kaname. Ten prevít! Už dávno jsem si vrátila vzpomínky a bylo to dost bolestivé! Nemá právo mě soudit. Vždyť on věděl, kde jsem a nic s tím neudělal! Jen si nechal nosit zprávy. Nejraději bych mu tu vzpomínku, jak sál z Ruky, mrskla mezi parohy, přímo do toho jeho umělého ksichtíku! Bože, proč musí být tak krásný. Proč to tak moc bolí, že s ním nikdy nebudu tak, jak byli naši rodiče. Je mi ještě více do pláče. Stát mu tváří v tvář je asi můj limit ovládání. Hráz se protrhuje a emoce, které dlouhá léta potlačuji, se derou na povrch.

„Máš pravdu, stály mi v cestě, abych mohla jít dál. Život mi to ale neulehčilo. Výměnou za to ve mně zůstala bolest a zoufalství. Skus být vedle někoho, kdo řekne úžasný vtip a všichni se tomu smějí, jen ty tam stojíš a předstíráš. Ne proto, že bys tomu vtipu nerozuměl, ale proto, že tě bolest a zoufalství svírá a radost to prostě není schopná přebít. Když jsem potlačila lásku, prázdnotu vyplnila bolest.“

„City tvoří svědomí. I bolest a zoufalství jsou city.“ Řekl tak něžným hlasem. Chtěla bych být v jeho obětí. Cítit se chráněná před strachem. Ale nejde to.

„Tyto city tvoří noční můry a iluze. Já své můry znám, nebudou na mě platit, a co se týče iluze, vím co je realita. Není tak těžké zničit ji.“ Má noční můra? To jsi ty Kaname, mé city, které tak opovážlivě probouzíš jen svou blízkostí.

  Rozutíkala jsem se k té propadlině. Skočila jsem dovnitř a vytáhla křišťál. Tento kámen dokáže natahovat světlo, takže s ním ve tmě úžasně vidím.

  Ty obrazy jsem nechápala. Vypadalo to, jako obrázky popsaný obětní rituál. Nějací kněží, obětní kámen, dýka (která se náramně podobala té mojí), spoutaná dívka, která měla ruce spoutané a ukazovala někam nad sebe. Tam bylo to samé, jen jiná dívka a ta taky ukazovala nad sebe.

  Takhle jsem prošla asi dvacet obrázků, než jsem došla konce, tam byl obrácený a směřoval dolů. Tam byli kněží, ale jiní. Skládali se z magických bytostí. Upíři, čarodějky, lovci a … vlkodlaci a elfové? Na žádné jsem nikdy nenarazila. Dýka byla stále stejná a ta dívka … to jsem já!

  Zadívala jsem se pozorněji. Lovec mi probodl srdce, upír nejspíš vypil krev, čarodějka vzala mou magii anebo se mě snažila zamořit, to jsem nechápala úplně přesně, elf mi vzal zbraně a vlkodlak … žužlal nohu? Proč mi kouše nohu?

  Je to varování nebo se to stane? Můj pohled se zaměřil na ruce, které jsem měla svázané nad sebou. To není možné. Co to je? Že by …

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.