Můj život - 2. kapitola
Informace:
Jane se vydává do města na magistrát zjistit informace o své babičce a dědovi. Hlavně kde bydlí. Před bytem narazí na Fraua, který se vtírá, až nakonec Jane souhlasí a vyrážejí do města spolu.
Hledání prarodičů
Nastala středa a v práci jsme měli volno. Rozhodla jsem se po dvou letech najít své prarodiče. Dlouho jsem to odkládala. Možná proto, že jsem se bála, nevím. Měla jsem obavy, že mě nepřijmou, ani táta o nich nikdy nemluvil. Tak nevím co se mezi nimi mohlo stát. Nebo aspoň myslím, že táta o nich nikdy nemluvil. Občas se mi zdá, že mám záblesk, že si na něco vzpomenu, ale vzápětí to odezní. Nami i Robin to věděly. Frau ne. Neznala jsem ho dost dlouho, a taky byl chlap a líp se mi to říkalo holkám než chlapovi. Ale třeba jednou mu vše řeknu. Nechápala jsem, proč na něho musím myslet. Ale dneska mám něco jiného důležitého, a chtěla jsem to dotáhnout až do konce.
Ráno jsem vstávala už v šest. Šla jsem pod sprchu nejdřív a pak jsem si udělala snídani. Dneska jsem měla v plánu obědvat venku, popřípadě i večeřet. Peníze jsem na to měla našetřené z práce. K snídani jsem si udělala chleba se sádlem a cibulí a čaj k tomu. Najedla jsem se a dopila čaj. Hned jsem udělala nádobí a nechala na odkapávači odkapat. Vzala jsem si tašku přes rameno a otevřela jsem dveře a zamykala jsem je, když se vracel můj soused a kolega z práce Frau.
,,Dobré ráno Jane, kam pak jdete?’’ pozdravil mě Frau a usmál se na mě.
,,Dobré ráno Fraue, ale do města. Mám osobní zařizování.’’ vysvětlila jsem co budu ve městě dělat. ,,A odkud jdete vy?’’ zeptala jsem se Fraua na oplátku.
,,Byl jsem si zaběhat, jako každé ráno.’’ usmál se na mě Frau. ,,Nechtěla by jste s něčím pomoci?’’ zeptal se mě a usmíval se.
,,Ne, děkuji.’’ odmítla jsem ho.
,,Přesto půjdu s vámi. Aspoň vám budu dělat společnost. A taky se líp poznáme.’’ nedal se odbýt Frau.
,,To nemusíte. Jste hodný, ale to zvládnu sama.’’ odmítla jsem jeho nabídku. ,,A stejně v pátek se líp poznáme na té večeři.’’ dodala jsem a usmála jsem se.
,,Půjdu rád. Víte, nechci trávit volno osamotě. Přátelé jsou v práci a vy jste jediná, kdo má volno a můžu s ním trávit den.’’ žadonil, jako malé děcko, který chce bonbón. Musela jsem se začít smát, jak udělal spí očka.
,,Mno dobrá, ale pokud vám řeknu počkejte venku, tak tam počkáte a nepůjdete za mnou.’’ souhlasila jsem se smíchem nakonec.
,,Souhlas.’’ souhlasil nadšeně Frau. ,,Jen tu na mě chvilku počkejte. Osprchuju se a obleču se a hned můžeme vyrazit.’’ dodal a utíkal k sobě do bytu. Já sešla dolů a čekala jsem na Fraua. Sama sobě jsem si říkala, co to dělám. Za deset minut dorazil Frau. ,,Tak můžeme vyrazit?’’ zeptal se a já jen přikývla a oba jsme vyrazili na vlakové nádraží.
Chvilku jsme šli mlčky. Nevěděla jsem, co mám říct. Cítila jsem se trošku nervózně. I Frau, který je jinak ukecaný mlčel.
,,Nebude vám vadit, když si potykáme? Přijde mi to blbý si stále vykat.’’ navrhl po chvíli Frau.
,,Nebude.’’ usmála jsem se a nastavila jsem ruku.
,,Jane.’’ představila jsem se znova.
,,Frau.’’ řekl Frau a potřásli jsme si rukama. Poté mi dal pusu na pusu. ,,Promiňte, ale nevím jestli to víte, teda víš, že se to takhle dělá.’’ vysvětlil mi, když vidět, že jsem překvapena.
,,Vím, jen tu žiju dva roky a s mužem jsem si nikdy nepotykala a v Anglii se to nedělá.’’ vysvětlila jsem své zaražení.
,,Myslel jsem si to, že nejsi odtud. Máš anglické jméno.’’ vysvětlil mi Frau, jak to věděl, nebo spíš tušil, že nejsem zcela Japonka.
,,Maminka byla Angličanka a tatínek Japonec. Ale všichni jsme žili v Anglii.’’ řekla jsem Frauovi. To bylo jediné co jsem si pamatovala ze své minulosti.
,,Ty už nemáš rodiče?’’ podivil se Frau.
,,Bohužel před osmi lety zemřeli, při autonehodě a já zázrakem přežila. Jen jsem málem přišla o nohu a zapomněla všechny vzpomínky až na jednu, že tatínek byl Japonec a odstěhoval se za maminkou do Anglie, kde jsme žili.’’ řekla jsem pravdu. Byla jsem k němu otevřená jako učebnice.
,,To je mi líto. A co se vlastně stalo? Pokud o tom nechceš mluvit, nemusíme.’’ zeptal se mě Frau.
,,V pohodě. Holky z práce to vše vědí.’’ řekla jsem a usmála jsem. Mezitím jsme došli na vlakové nádraží. Vlak nám měl jet za půl hodiny. ,,Jeli jsme v autě, kam to nevím, když nějaký opilí řidič kamionu to do nás napálil. Řidič kamionu teď sedí ve vězení na deset let.’’ řekla jsem, co mi řekli v nemocnici, když jsem se probrala.
,,Jsou to bezcitní lidé, opilí a zasedají za volant.’’ trošku se rozčílil Frau.
,,Proto radši jezdím vlakem nebo autobusem. Od té doby jsem do auta nevkročila.’’ přiznala jsem svůj strach z aut.
,,Tomu rozumím. Já řidičák mám, ale na auto si šetřím, ale tebe bych klidně svezl, ale nenutil bych tě, aby si se mnou jela hned. Až by ses na to cítila.’’ usmál se na mě Frau.
,,Možná jednou se s tebou svezu.’’ taky jsem se na něho usmála. Po půl hodině nám přijel vlak a my si nastoupili.
Vlak tentokrát byl plný studentů. S Frauem jsme se na sebe mačkali. Cítila jsem, jak mě i objal. Podívala jsem se na něho.
,,Ať nespadneš.’’ vysvětlil mi, když si všiml mého výrazu. Jen jsem se na něho usmála. Za hodinu jsme byli ve městě, kde skoro všichni vystoupili.
Studenti se odebrali na autobusovou zastávku někteří rovnou pěšky ke svým školám.
,,Kam máme namířeno?’’ zeptal se Frau.
,,Nevím kam přesně, ale chci zjistit, kde by takhle mohla žít moje babička a dědeček z otcovi strany.’’ vysvětlila jsem svou situace.
,,Tak zkusme jít na magistrát.’’ navrhl Frau. ,,Snad tam nám poradí.’’ dodal.
,,Tak zkusit se to může.’’ souhlasila jsem a usmála jsem se.
,,Půjdeme pěšky nebo autobusem?’’ zeptal se mě Frau.
,,Já bych šla pěšky, aspoň se projdeme.’’ navrhla jsem.
,,Taky to beru.’’ souhlasil Frau a usmál se. Oba jsme vyrazili směr magistrát.
Cestou jsme si zase různě povídali. Tentokrát o sportu.
,,Jaký sport máš nejraději?’’ zeptal se mě Frau.
,,Za poslední tři roky, ráda sleduju hokej, tak je to asi hokej.’’ přiznala jsem.
,,Já taky a ještě cyklistika.’’ přiznal se mi Frau. Krásně se mi s ním povídalo. ,,Sleduješ MS v hokeji i Olympiádu, i když my Japonci tam nejsme?’’ zeptal se mě hned na to.
,,Sleduju a vždy fandím České republice. A ty?’’ odpověděla jsem a taky se ho zeptala.
,,Taky, ale fandím spíš Finům nebo Němcům.’’ přiznal se mi Frau.
,,Taky nejsou špatní, ale jedinému, komu to nepřeju jsou Rusové.’’ přiznala jsem.
,,To jsme dva. Taky je moc v lásce nemám. Ani nevím proč.’’ přiznal se mi Frau. Usmála jsem se na něho.
Asi po hodině a půl jsme stáli před magistrátem. Podívali jsme se na budovu a pak a na Fraua.
,,Tak co, mám jít s tebou?’’ zeptal se mě Frau. Dívali jsme si do očí.
,,Budu jen ráda.’’ přiznala jsem. Frau mi podržel dveře a já vstoupila dál. ,,Kam teď?’’ zeptala jsem se a podívala jsem se na Fraua.
,,Zkusit se podívat po tabuli a v nejhorším případě se zeptáme.’’ navrhl Frau.
,,Dobrý nápad.’’ souhlasila jsem a našla jsem orientační ceduli a šla k ní. Frau mě následoval.
Přišli jsem k tabuli a já se na ni zadívala. Začala jsem ji studovat. Trochu jsem se v ní orientovala. Nevím jak Frau, ale já jo.
,,Půjdeme k informacím, ne?’’ zeptal se po chvíli Frau.
,,Taky mě to napadlo.’’ řekla jsem. Poté jsme zjistili, že je to v pátém patře a vyrazili jsem na schodiště a směr nahoru.
Šli jsme pěšky. Jsme mladí a máme zdraví při sobě, tak proč ne. I když já jsem pajdala, ale nevadilo mi to. Sice občas ta noha mě bolela, ale to se nedalo nic dělat.
,,Zvládneš to?’’ zeptal se mě ve druhém patře Frau. Podívala jsem se na něho a usmála se.
,,Jasně, že jo. Sice pomalu, ale zvládnu to.’’ řekla jsem.
,,Dobře, kdyby si náhodou nemohla, tak mi řekni a odpočineš si.’’ usmál se na mě Frau. Bylo vidět, že se o mě strachuje a trošku mi zrudly líce. Nakonec asi po půl hodině jsem to vyšli.
Šli jsme k přístroji, kde jsem zmáčkla tlačítko informace a vyjel nám lísteček. Stálo na něm číslo, i číslo dveří. Šli jsme si tam stoupnout. Byla docela fronta. Sedli jsme si na poslední dvě volné židle, co tam byli. Naštěstí byli vedle sebe.
Asi za dvě hodiny přišla řada na nás dva. Oba jsme vstali a pak si Frau zase sedl na své místo. Podívala jsem se na něho.
,,Jen pojď taky.’’ řekla jsem a usmála jsem se na něho.
,,Vážně?’’ zeptal se překvapeně Frau.
,,Rychle.’’ řekla jsem a vyrazila jsem ke dveřím. Frau mě hned následovat.
Vešli jsme dovnitř a sedli si naproti chlápkovi v obleku. Ten ještě něco vypisoval, a pak se na nás podíval.
,,Dobrý den, co si přejete?’’ pozdravil nás a zeptal se.’’
,,Dobrý den, chtěla bych zjistit něco o dvou lidech. Kde žijí atd...Znám jejich jména. Nevíte, kde bych to mohla zjistit?’’ zeptala jsem se a taky pozdravila.
,,Dá se to zjistit přímo tady, ale musí to být vaši příbuzní, jinak informace nedáváme.’’ vysvětlil mi muž. Na jmenovce měl napsáno Hyuuga.’’
,,Jedná se o mou babičku a dědu.’’ řekla jsem.
,,Nejdřív vyplňte tento formulář.’’ řekl mi Hyuuga. Vzala jsem si od něho ten papír a půjčila jsem si tužku a začala jsem vypisovat. ,,Ještě ta jména prosím?’’ zeptal se mě Hyuuga. Vyndala jsem rodný list taťky a našla ta jména.
,,Yuki a Yukio Mizuki.’’ přečetla jsem jména.
,,Dobrá a ještě váš občanský průkaz.’’ řekl, který jsem mu hned podala a dala se na vyplňování papírů. Asi za půl hodiny jsem to měla hotové. A uklidila jsem tužku na místo a odevzdala papíry Hyuugovi. Ten si je ode mne vzal. ,,Tady máte vytisknutou adresu těch dvou. Na shledanou.’’ podal mi vytisklý papír Hyuuga a rozloučil se s námi.
,,Děkuji mnohokrát. Na shledanou.’’ taky jsem se rozloučila a vstala jsem.
,,Na shledanou.’’ rozloučil se Frau. Pak jsme oba odešli dveřmi ven.
Za chvíli se rozsvítilo světýlko s dalším číslem a někdo vstoupil dál. Já si vytisknutý papír uklidila do tašky.
,,Ty se nepodíváš?’’ zeptal se překvapeně Frau.
,,Až doma v klidu. Stejně dneska, bych je nenavštívila. To bych nechala na neděli když tak.’’ přiznala jsem.
,,Chápu. Nezajdeme na oběd?’’ zeptal se mě Frau.
,,Můžeme, už umírám hlady.’’ souhlasila jsem. Oba jsme vyrazili do nejbližší restaurace.
Sedli jsme si k volnému místu a objednali jsme si colu k pití. Po chvíli zase přišel číšník a my si objednali jídlo. Při tom jsme si různě povídali. Najedli jsme se a jeli jsme pomalu domů. Byly tři hodiny odpoledne. Vlak zase byl narvaný. Frau mě zase držel kolem pasu. Vystoupili jsme po hodince jízdy a šli domů. Před mým vchodem jsme se rozloučili a každý šel do svého bytu. Doma jsem si uvařila večeři a jídlo na další den k obědu do práce. Pak jsem vyndala vytisknutý list a podívala jsem se na něho. Bydleli v Osace. Rozhodla jsem se, že v neděli za nima pojedu. V sedm jsem se navečeřela a šla spát. Po dnešku jsem byla unavená a další den jsem už vstávala zase do práce.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.